Článek
Pragmatickou sankci lze označit jako rodný list habsburské monarchie. Název pochází z římského práva pro panovníkem vydaný zákon základní důležitosti, který byl označován jako trvalý a nezrušitelný. Pragmatiky byly formou císařského zákonodárství, které stály nad všeobecnými zákony a reskripty. Sankce znamená panovnické potvrzení zákona.
Pragmatická sankce byla vydána 19. dubna 1713 ve Vídni, císařem Karlem VI. Habsburským (poslední mužský potomek rodu Habsburků, syn císaře Leopolda I.). Celý název zněl - Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského.
Stala se základním zákonem pro všechny habsburské země až do konce monarchie roku 1918. Byla to významná státní listina, součást státního práva všech habsburských zemí.
Hlavním důvodem jejího vydání byla dynastická krize Habsburků. Císař Karel VI. s manželkou Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, neměl mužské potomky, pouze dvě dcery, které se dožily dospělosti. Marii Terezii a Marii Annu. (nejstarší syn Leopold Jan zemřel jako sedmiměsíční) Podle dosavadního práva by měly habsburské země připadnout vedlejším liniím rodu nebo cizím dynastiím s dědickými nároky. Cílem jejího vydání bylo zajistit nástupnictví vlastním dětem Karla VI., resp. jeho dcerám. Dcery Karla VI. měly mít přednost v otázce nástupnictví před potomky jeho bratra Josefa I., který měl rovněž pouze dcery. Pragmatická sankce zaručovala, že se Karlovou dědičkou stane jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Teprve až potom budou na řadě potomci jeho bratra Josefa a dalších příbuzných.
Habsburkové v 18. století vládli rakouským dědičným zemím, Českému království, Uherskému království, části Itálie (Lombardie, Toskánsko) části Balkánu ( Chorvatsko, Slavonie) a rakouskému Nizozemí ( přibližně dnešní Belgie). Všechny tyto země měly různé zákony, různé stavovské tradice i odlišná nástupnická práva. Hrozilo tedy, když neměl Karel VI. mužského dědice, že dojde k rozpadu monarchie na jednotlivé země s různými rody. Karel VI. se snažil zachovat jednotu a kontinuitu habsburské moci za každou cenu.
Pragmatická sankce vyjmenovává 3 základní principy - nedělitelnost a nezcizitelnost všech habsburských dědičných zemí a primogenituru v mužské linii, když vymře mužská linie dědí linie ženská. Dokument tak poprvé právně sjednotil rakouské, české a uherské země v jeden nedělitelný celek. Rovněž vyjmenovává starší právní ustanovení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka.
Hlavní ustanovení Pragmatické sankce:
1. Nedělitelnost monarchie - všechny habsburské země tvoří jeden trvalý a nedělitelný celek. Nesmějí být děděny mezi více dědiců, musí být spravovány jedním panovníkem. To byl zásadní krok k centralizovanému státu. Do té doby byla podunajská monarchie pouze personální unií tvořenou vedle rodových území, Českou a Uherskou korunou. Společná byla osoba panovníka. Pragmatická sankce vytvořila právní záruku nedělitelnosti habsburských zemí.
2. Nástupnické právo - primogenitura: nejprve dědí mužští potomci Karla VI., pokud vymřou následují ženy z jeho linie, teprve potom jsou na řadě další habsburské větve. Ženy tak získaly právo legálně vládnout. Zajistila se tak kontinuita habsburského rodu. Marie Terezie se tak stala legální dědičkou, ne výjimkou. Nastoupila na trůn jako skutečná vladařka. Vládla stejnou mocí jakou vždy vládli čeští nebo uherští králové, její předchůdci. Rovněž byla korunována za českou i uherskou královnu - vladařku. Ne manželku krále.
3.Omezení stavovských práv - zemské stavy ztratily možnost volby panovníka, musely přijmout habsburské dědické právo. Panovník získal silnější absolutní moc a omezil autonomii jednotlivých zemí.
4. Omezení samostatnosti jednotlivých zemí, panovník získal silnější postavení, monarchie se víc politicky i právně sjednotila. Pragmatická sankce zasáhla do státoprávního postavení českého státu. Znamenala jisté omezení suverenity českého království.
Prosazení Pragmatické sankce se stalo hlavním cílem Karlovy zahraniční politiky. Karel VI. věnoval obrovské diplomatické úsilí k získání jejího mezinárodního uznání. Postupně se mu to podařilo, ale za cenu značných územních a obchodních ústupků. Postupně získal souhlas zemských sněmů habsburských zemí. Český sněm ji přijal 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720 - sněmy ji přijaly formálně bez odporu. Naproti tomu uherský sněm ji přijal až roku 1722 po velmi bouřlivé debatě, výměnou za potvrzení uherských svobod. Roku 1725 ji uznal španělský král Filip V., když se Karel VI. vzdal nároku na španělský trůn. O rok později ji uznalo Rusko a Prusko. Roku 1731 Anglie a v roce 1732 Nizozemí. Ve stejném roce ji potvrdil saský kurfiřt August III. polský, když ho Rakousko podpořilo v jeho úsilí o polský trůn, o tři roky později ji uznala Francie.
Karel VI. musel její uznání doslova vykupovat - vzdával se území (Sicílie, Neapol ), obětoval obchodní společnosti ( zrušil Východoindickou společnost - Ostendská společnost, kterou roku 1722 jako Orientální kompanii pro obchod s Levantou a Východem ). Vyhlásil Terst a Rijeku svobodnými přístavy, čímž položil základy rakouského námořního obchodu. Taktéž se angažoval v evropských válkách. Dalo by se říct, že Karel VI. utratil víc peněz za prosazení Pragmatické sankce než za všechny své války dohromady.
Karel VI. správně tušil, že po jeho smrti bude nástupnické právo jeho dcery Marie Terezie zpochybněno. Snažil se pojistit její postavení a roku 1736 ji provdal za Františka Štěpána Lotrinského (musel se vzdát Lotrinska, výměnou za toskánské velkovévodství) . Avšak ani to nepomohlo. Po Karlově smrti neměly mezinárodní garance příliš velkou cenu. Karel VI. zemřel 20. října 1740 na zámku Favorita u Vídně, pravděpodobně na otravu houbami. Jeho smrt okamžitě vyvolala krizi monarchie. Pruský král Fridrich II. využil situace a napadl Slezsko, čímž začala válka o rakouské dědictví. Bavorsko, Prusko, Sasko, Francie zpochybnily ihned její platnost a nárokovaly si část habsburského dědictví.
Marie Terezie se snažila udržet monarchii ve zděděné podobě. Její nástupnická práva však ihned napadli kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus , saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s Marii Josefou (dcera Josefa I. - bratr Karla VI. ). Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví. Vypukla tak válka o dědictví rakouské ( 1740-1748 ), ve které musela Marie Terezie uhájit svůj trůn. Pruský král Fridrich II. Veliký vojensky obsadil Slezsko, bavorský kurfiřt Karel Albrecht se prohlásil římským císařem a vpadl do Čech. Marie Terezie se ocitla ve svízelné situaci, ve které se obrátila na pomoc k uherským stavům. Ti ji poskytli vojenskou pomoc a |Marie Terezie byla slavnostně korunována uherskou královnou. Na straně Marie Terezie byla Velká Británie, Uhry a Nizozemí. Proti Rakousku se postavilo Prusko (chtělo získat Slezsko), Francie (chtěla oslabit moc Habsburků), Bavorsko (kurfiřt si nárokoval císařský titul), Sasko, Španělsko (chtělo habsburská území v Itálii).
Ihned roku 1740 Prusko pod vedením Fridricha II. vpadlo do Slezska - vypukla tak první slezská válka (1740-1742). Rakousko nebylo připravené, prohrálo a Slezsko ztratilo. O 2 roky později Marie Terezie a Fridrich II. Veliký spolu uzavřeli mír ve Vratislavi. Marie Terezie Slezsko ztratila. Mezitím francouzsko-bavorské jednotky vpadly do Prahy, kterou roku 1741 obsadily. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht se nechal korunovat českým králem. O rok později se Marii Terezii podařilo Prahu dobýt zpět. A roku 1743 se nechala korunovat českou královnou. Jako vladařka, ne jako manželka krále. Nehodlala se však spokojit ze ztrátou Slezska. Proto roku 1744 vypukla druhá slezská válka (1744-1745). Rakousko bylo ale zase poraženo a donuceno uzavřít mír v Drážďanech o rok později. Slezsko tak definitivně připadlo Prusku. Konec válkám o dědictví rakouské učinil mír v Cáchách roku 1748, kde byla Marie Terezie uznána panovnicí habsburské monarchie, ale definitivně ztratila Slezsko, které připadlo Prusku. Její manžel František Štěpám Lotrinský byl zvolen císařem Svaté říše římské. Marie Terezie tak uhájila své dědictví s vyjímkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
Pragmatická sankce se opravdu stala zákonem. Stala se začátkem změn, které přetvořily západní část habsburské monarchie v jednotně budovaný a spravovaný stát. Západní polovina habsburského soustátí se změnila v jednotný administrativní celek, který postupně získával novou mocenskou a politickou roli. Východní část říše - Uherské království mělo vždy svébytné postavení.
Marie Terezie uhájila své dědictví. Celistvost jejího panství utrpěla ztrátou Slezska, ale v jádru zůstala neotřesena. Díky Pragmatické sankci se monarchie změnila v dynastický stát habsburského rodu, který pokračoval v potomcích Marie Terezie. Dosavadní personální unii habsburských zemí Pragmatická sankce změnila na unii dynastickou. Stala se základem habsburského moderního státu. Pro České království znamenala konec nadějí na politickou samostatnost. Ztratili jsme možnost, byť formální, rozhodovat o českém panovníkovi. Český trůn se pevně svázal s habsburskou dynastií. České stavy musely přijmout nadřazenost panovníka, omezila se jejich politická role.
Zdroje:
Valentin Urfus: Pragmatická sankce. Rodný list podunajské monarchie. Praha 2002. Miloš Taraba: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740-1748. Praha 2019. Štěpán Vácha a kol. : Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace. Praha 2009.
