Článek
„Nechť jiní vedou války, ty šťastné Rakousko se zasnubuj“
neoficiální motto habsburského impéria
Následník trůnu František Ferdinand se nemohl oženit podle vlastního přání. Jako arcivévoda podléhal ustanovením habsburského rodinného statutu z roku 1839. Jeho nevěsta musela být katolického vyznání a být mu rovna rodem a zároveň svatbu musel schválit císař František Josef I. Měl na výběr nevěsty z jakékoliv katolické královské rodiny v Bavorsku, Španělsku, Belgii, Portugalsku nebo z četných protestantských německých rodů, pouze však jestli nevěsta konvertuje. František Ferdinand to komentoval : „Pokud se někdo v mém postavení zamiluje, určitě se v jejím rodokmenu najde nějaká drobnost, která svatbu znemožní. Tak se stává, že máme manžele, kteří jsou spolu nejméně dvacetkrát spřízněni. Výsledkem je, že polovina dětí jsou idioti!“ Císařovna Alžběta mu radila, aby si vzal pouze ženu, kterou miluje a ne “ …nějakou z naší krve, protože by jsi měl ošklivé děti“. František Ferdinand se její radou řídil. Přál si manželku ne příliš mladou, se zcela vyzrálými názory i charakterem. Mezi urozenými princeznami se žádná taková nevyskytovala. Avšak František Ferdinand ji přesto našel. Ovšemže ne mezi královskými rody. Tyhle vlastnosti přesně splňovala hraběnka Žofie Chotková.
Její rodokmen se dal vysledovat až ke středověkým českým pánům se silnou vazbu na zemskou historii. Chotkové byli katolíci a prokazovali svou oddanost habsburskému trůnu. V roce 1556 se stali barony, českými hrabaty se stali roku 1723 a říšskými hrabaty roku 1745. Přináleželi k nejvyšší české šlechtě, zastávali úřady zemských místodržících, ministrů Marie Terezie a dvořanů císaře Josefa II. Žofie se mohla prokázat 16 urozenými předky, po 8 z otcovy i matčiny linie, ale i 32 nepřerušenými generacemi aristokratického rodokmenu. Ale postrádala rovnorodý status s Habsburky. Její rod nebyl uznán vhodným pro sňatek s Habsburky. Ale to nezabránilo Františku Ferdinandovi, aby za svou vyvolenou bojoval skutečně proti všem. Žofie Chotková byla kosmopolitní, inteligentní a vyzrálá. Arcivévoda se do ní bezhlavě zamiloval.
Žofie se narodila roku 1868 ve Stuttgartu. Její otec Bohuslav Chotek působil jako diplomat z císařských službách. Její matkou byla hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic. Diplomaté měli nejistý život a nestále měnili místo svého působiště. Roku 1871 byl Bohuslav Chotek jmenován zemským místodržícím v Praze. Bohužel ne nadlouho, za dva měsíce padla vláda a rodina se musela opět přesunout jinde. Bohuslav nezdědil žádný velký majetek, rodina musela vyjít z jeho diplomatického platu. Ten ale nebyl příliš velký – 6 300 zlatých muselo vystačit na výchovu 8 dětí. Diplomatické úkoly vedly Bohuslava z Drážďan do Madridu, ze Sankt-Petěburgu do Bruselu, až v roce 1868 zakotvil ve Stuttgartu jako rakouský velvyslanec na královském dvoře Würtembergů. Zde se Žofie narodila. Finanční potíže přinutily rodinu se přestěhovat do Drážďan. Saský dvůr byl méně extravagantní a život ve městě levnější. Žofii se dostalo dobrého vzdělání, kromě běžných znalostí historie, literatury, matematiky, náboženství a věd pochytila od svého otce i všeobecný přehled o politických událostech. Mluvila plynně německy, anglicky, francouzsky a dokázala se i trochu domluvit česky. Dobře tančila, malovala, jezdila na koni a rovněž hrála dobře tenis. Byla chytrá a šarmantní. Leč se jí nedostávalo finančních prostředků. Jako zchudlá šlechtična měla jen dvě možnosti. Buď vstoupit do kláštera anebo si najít službu jako guvernantka či dvorní dáma. Žofie si zvolila druhou možnost. 10. srpna 1888 nastoupila jako dvorní dáma u arcivévodkyně Isabelly, manželky arcivévody Fridricha. A právě na jejím dvoře se seznámila s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Arcivévodkyně Isabella se snažila ulovit nezadaného následníka trůnu pro svou nejstarší dceru Marii Christinu a začala ho opakovaně zvát na hony i domácí slavnosti. V Isabellině domácnosti se stal František Ferdinand stálým hostem. A právě zde se setkal s Žofií. Ta dokázala zasvěceně a rozumně hovořit o politických a světových událostech a dokonce i žertovat.
V dubnu 1894 se potkali na maškarním plese ve vídeňském paláci Larishů, kde v sobě našli vzájemné zalíbení. Následovala čilá korespondence. Následujícího roku se arcivévoda léčil z tuberkulózy. Velice mu pomáhaly dopisy právě od české hraběnky. Znovu se potkali o 2 roky později. Jejich tajná romance pokračovala během nevinných návštěv Františka Ferdinanda u arcivévodkyně Isabelly a arcivévody Fridricha. Následník trůnu se v jejich rodinném kruhu cítil velice dobře, byl uvolněný a přívětivý, ale ve skutečnosti využíval každé příležitosti, aby mohl být s Žofií. Arcivévodkyně Isabella o jejich poměru věděla, ale brala ho jako románek, že si František Ferdinand udělal z její dvorní dámy milenku, ale nic vážnějšího. Stále očekávala, že si jako manželku zvolí její nejstarší dceru. Že jde o něco mnohem vážnějšího arcivévodkyně zjistila náhodou. Při jedné z návštěv si František Ferdinand zapomněl po hře tenisu svoje hodinky na lavičce. Sluha je donesl arcivévodkyni a ta neodolala a otevřela je. Myslela si, že v nich najde podobenku své dcery. Jaké bylo její překvapení, když se na ni z hodinek usmívala tvář její dvorní dámy Žofie Chotkové. Tu ji došlo, že vztah mezi následníkem trůnu a její dvorní dámou není pouhým románkem, ale že jde o něco vážnějšího. Arcivévodkyně Isabella se rozzuřila. Svou dvorní dámu okamžitě propustila ze svých služeb. 23. dubna 1899 Žofie její domácnost opustila. Pravděpodobně se uchýlila ke své sestře do Vídně. Rozzuřená Isabella si šla stěžovat přímo k císaři Františku Josefovi I. Ten slíbil, že si se synovcem promluví. František Ferdinand mu odhalil pravdu. Je do Žofie skutečně zamilován a má v úmyslu se ní oženit. Císař byl zděšen a se sňatkem rezolutně nesouhlasil. František Ferdinand trval na svém. Chce Žofii Chotkovou pojmout za svou manželku. Císař ho varoval, že by se jednalo o pouhý morganatický sňatek. Žofie mu nebyla rovna rodem. Morganatický sňatek by potvrdil Žofiinu nevhodnost, vyřadil by ji z příslušnosti k císařskému domu a vyloučil by z následnictví všechny její budoucí děti. Následník trůnu trval přesto na svém. Žofii miluje a chce si ji vzít. Císař mu dal rok na rozmyšlenou, aby své jednání zvážil do všech důsledků. V překladu : nemůže uzavřít morganatický sňatek a zůstat následníkem trůnu. Arcivévoda však neměl v úmyslu se vzdát Žofie ani se zříci postavení dědice trůnu. Celý císařský dvůr se postavil proti němu. Nejvíce císařův vrchní hofmistr kníže Montenuovo. ( ten byl sám dítětem narozeného z morganatického svazku ). Pouze nevlastní matka Františka Ferdinanda Marie Teresa a její dvě dcery se za něj postavily. Arcivévodkyně Marie Tereza dokonce orodovala u samotného císaře. Všichni arcivévodové se postavili proti nim. Jeden z nich to komentoval: “.. nezamilovávám se do služek…“ Tím byl vysloven všeobecný názor Habsburků na Žofii. Jednou vzácnou výjimkou byla korunní princezna Stefanie, vdova po Rudolfovi, která pro ně měla pochopení. Pověsti o zakázané lásce pronikly na veřejnost. Šeptalo se o ni na dvoře, ve vídeňských kavárnách, zprávy se šířily i v evropském tisku. Arcivévoda se nechtěl nechat odradit. Už je zamilován 5 let a opravdu si chce Žofii vzít. Nechal se slyšet , že pokud bude třeba, jednoduše počká, až císař zemře a pak si svou hraběnku vezme. Pokud k tomu dojde, Žofie se stane císařovnou. Podle rodinných statutů je ta, s níž se císař ožení, automaticky považována za rovnorodou a všechny budoucí děti se mohou stát následníky. František Ferdinand rovněž vyhrožoval, že pokud si nebude moci Žofii vzít, buď zešílí nebo se zabije. Děsivá představa dalšího Habsburka, který by mohl spáchat sebevraždu kvůli nešťastné lásce, přiměla Františka Josefa I. jednat. Sic stále se sňatkem nesouhlasil, ale pochopil, že synovec na něm opravdu trvá. V tom případě bude se svazkem souhlasit, ale určí si pravidla. Hrozilo totiž nebezpečí. Uherské státní právo neznalo morganatické manželství. Čili Žofie by se stala právoplatnou uherskou královnou a její děti uherskými dědici trůnu. Taková možnost by rozbila rakousko-uherskou monarchii. V Rakousku by vládli legitimní potomci Habsburků a v Uhrách morganatičtí potomci Františka Ferdinanda. Po zdlouhavém vyjednávání, souhlasili uherští představitelé s uznáním morganatického sňatku, pokud arcivévoda potvrdí stavovsky nepřiměřený status své ženy a zřekne se nástupnických práv pro své děti. 23. června 1900 císař oznámil svému synovci výsledky jednání. Rodinné statuty byly upraveny, rakouský i uherský předseda vlády souhlasí s uznáním sňatku za předpokladu, že půjde o morganatické manželství. Pokud si arcivévoda vezme Žofii, aniž by na podmínky přistoupil, ztratí postavení následníka trůnu, pokud by chtěl počkat, až nastoupí na trůn, bude Žofie, vzhledem k upravení rodinného statutu stejně prohlášena za nerovnorodou. Jediným možným řešením je morganatické manželství. František Ferdinand nakonec neochotně souhlasil s podmínkami císaře. Konečně si bude moci svou vyvolenou vzít. 28. června 1900 se konala renunciace. V poradním sále tajné rady v Hofburgu arcivévoda František Ferdinand přísahal, že svatba s hraběnkou Žofií Chotkovou není stavovsky přiměřená a není v souladu s habsburskými rodinnými statuty, ale je morganatickým spojením pro všechny časy. V důsledku toho jeho budoucí žena ani děti, které s požehnáním Božím mohou vzejít z tohoto manželství, ani žádný z jejich potomků nemají nárok na práva, pocty, tituly, erby nebo privilegia, která by byla poskytnuta rovnorodým manželkám. Rovněž arcivévoda přísahal, že se nikdy nepokusí odvolat tuto deklaraci.
František Josef I. schválil sňatek svého synovce jen s velkým sebezapřením. Byl přesvědčen, že svatba zahanbuje důstojnost habsburského domu a odmítl se jí zúčastnit. Radši odjel z Vídně do Bad Ischlu. Svatba se dokonce nesměla konat ve Vídni. Nevlastní matka Františka Ferdinanda arcivévodkyně Marie Tereza poskytla svou rezidenci Reichstadt ( nynější Zákupy ) pro uzavření sňatku. V neděli 1. července 1900 mohl konečně následník trůnu uzavřít sňatek se svou milovanou Žofií. Na líbánky odjeli na arcivévodův zámek Konopiště, kde si mohli konečně užít v klidu triumf své lásky. Oba se opravdu milovali. Ze šťastného manželství se narodily 3 děti. Dcera Sophie a synové Maxmilián a Ernst. Šťastné manželství však o 14 let později ukončily výstřely v Sarajevu.
Zdroje:
Greg King – Sue Woolmansová: Vražda arcivévody. Sarajevo 1914. Příběh lásky, která z měnila svět. Praha 2017.
Jiří Pernes. Život plný nepřátel: život a smrt arcivévody Františka Ferdinanda. Praha 1994.
Jan Galandauer: František Ferdinand d´Este: následník trůnu. Praha 2000.
