Článek
Sňatková politika patřila k nejdůležitějším nástrojům evropské diplomacie. Ve středověku a raném novověku představují sňatky klíčový prostředek k získání nových území. ( např. 4 sňatky Karla IV. Lucemburského )
Promyšlená dynastická politika založená na výhodných sňatcích, dědických nárocích a diplomacii byla hlavní příčinou výjimečného vzestupu habsburské dynastie. Habsburkové, dalo se říct, dokonale ovládli techniku „politického manželství“. Takže nemuseli dobývat ani vést zbytečné války a stejně získávali obrovská území bez krveprolití. Díky sňatkům měli Habsburkové nároky na mnoho trůnů současně. Vytvořili tak nejrozsáhlejší dynastické impérium své doby. Místo dobývání zvolili diplomacii a rodinné spojenectví. To je dovedlo na vrchol evropské politiky. Jiné rody vedly četné války. Habsburkové se řídili zásadou, že manželství může přinést víc než zbraně. Založili tak rozsáhlé rodové impérium. Rovněž zastávali názor, že sňatky poskytují trvalejší moc než kdyby území vojensky dobyli. Rodinné vazby podle nich vytvářejí aliance silnější než vojenské smlouvy. Sňatek jim zaručoval legitimní nárok na cizí trůn.
V 16. století zajistila sňatková politika Habsburkům vedoucí panovnickou pozici v Evropě na několik staletí dopředu. Přetvořila geopolitickou mapu evropského kontinentu a vytvořila předpoklady pro pozdější centralizovanou monarchii.
„Války ať vedou jiní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj“
Habsburkové byli mistři diplomacie a dynastických sňatků. Jejich moc ve velké míře nevznikla válečnými taženími, ale uzavíráním výhodných manželství. V 16. století jim tato strategie přinesla největší územní a politický růst. Promyšlenou sňatkovou politikou připojovali nová území, získávali dědická práva a stále větší vliv a prestiž, aniž by vedli nákladné války. Sňatky využívali k upevnění katolického spojenectví proti protestantských státům a rozpínající se Osmanské říši.
Sňatky je spojovali s Jagellonci ( České království a Uherské království ), s Trastámary - španělský vládnoucí rod, s Avízy - portugalský vládnoucí rod , s rodem Valois - vévodové v Burgundsku. Od zvolení Maxmiliána Habsburského císařem Svaté říše římské roku 1439, se natrvalo stali i císaři Svaté říše římské.
Mistrem v domlouvání výhodných sňatků byl bezesporu Maxmilián Habsburský. Nejen, že se výhodně oženil sám, ale postaral se o své děti i o svá vnoučata. Všem domluvil velmi výhodné sňatky. Prestiž Habsburků nebývale rozkvetla.
Maxmilián Habsburský, syn císaře Fridricha III. a Eleonory Portugalské, od roku 1508 císař Svaté říše římské se v roce 1477 oženil s dědičkou Burgundského vévodství Marií Burgundskou. Habsburkové tak získali bohaté nizozemské provincie. V té době bylo Burgundsko obchodní a finanční centrum Evropy. Po smrti Marie (1482) se Maxmilián znovu výhodně oženil s bohatou Blankou Marií z rodu Sforza, milanskou princeznou. Maxmilián rovněž domluvil výhodné sňatky pro své děti. Jeho syn Filip Sličný se oženil se španělskou infantkou Johanou Kastilskou. (dcera jejich katolických veličenstev Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské). Habsburkové tak získali Španělsko s jeho bahotými koloniemi v Americe, plus Neapolsko a Sicílii. Stali se světovou dynastií. Dceru Markétu provdal Maxmilián do Burgundska, vzala si savojského vévodu Filiberta. Habsburkové tak získali vliv v Nizozemí. Po brzké smrti manžela (zemřel tři roky po svatbě při nehodě na lovu) se Markéta stala místodržitelkou v Nizozemí. Tehdy to byla nejbohatší část Evropy. Z nizozemských provincií získali Habsburkové obrovské finanční příjmy. Maxmilián se postaral i o výhodné sňatky svých vnoučat. Jeho vnuk Karel I. se strategicky oženil s Izabelou Portugalskou. Upevnil tak vazby Habsburků se silným portugalským královstvím. Karel se stal vládcem největší říše tehdejší Evropy. Byl císařem Svaté říše římské (1519), španělským králem (1516-1556) (včetně španělských državy v jižní Itálii s Neapolským, Sicilským a Sardinským královstvím + bohatých kolonií v Americe), pánem v Nizozemí jako vévoda burgundský (1506-1555), rovněž arcivévodou rakouským (1519-1546). Stal se symbolem úspěchu habsburské sňatkové strategie, která Habsburkům přinesla Španělsko s jeho bohatými koloniemi, Nizozemské provincie, rakouské državy, sever + jih Itálie - Neapolské, Sicilské, Sardinské království. Opravdu „říše, nad níž slunce nikdy nezapadá“. Jejich syn Filip II. zdědil jak Španělsko tak Portugalsko, i s jejich bohatými koloniemi v Americe, Nizozemské provincie, severní a jižní Itálii. Tím pádem polovinu tehdejšího známého světa.
Ve střední Evropě si Habsburkové rovněž upevnili pozice. Bratr Karla I. Ferdinand I. se oženil s Annou Jagellonskou, dcerou Vladislava II. Jagellonského, krále v Českém i Uherském království. Habsburkové si tak zajistili nárok na český i uherský trůn. Sňatek rovněž domluvil Maxmilián Habsburský, Ferdinandův děd, který dohodl s českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským vídeňskou dvojsvatbu. Maxmiliánův vnuk Ferdinand se měl oženit s dcerou Vladislava II. Annou Jagellonskou a syn Vladislava II. Ludvík ( v době uzavření smlouvy ještě nenarozený) se má oženit s vnučkou Maxmiliána, Marií. První svatební smlouva byla uzavřena roku 1506. O rok později uzavřeli druhou svatební smlouvu, ve které se stanovilo, že v případě úmrtí císaře Maxmiliána přenechá císař poručnictví nad svými vnoučaty a jejich zeměmi Vladislavovi II. Jagellonskému. Ten zase obdobně v případě svého úmrtí předá své děti i s jejich zeměmi pod ochranu habsburského císaře. Druhou svatební smlouvu uzavřeli z důvodu, že jejich potomci byli v té době ještě dětmi. Smlouva obsahovala i tajnou klauzuli, že v případě vymření Jagellonců po meči získají Habsburkové dědické nároky na českou i uherskou korunu. Pro Habsburky to byl významný politický úspěch. Zajistili si tak vliv nad významnou částí střední Evropy. Svatba Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské se konala 22. července 1515. Ženichovi bylo 9 let a nevěstě 10 let. 22. července 1522 se konala druhá svatba. Ferdinand Habsburský se oženil s Annou Jagellonskou. Bylo jim 19 let.
Roku 1516 umírá Vladislav II. Jagellonský. Českým a Uherským králem se stává jeho syn Ludvík. Bylo mu 10 let. V Uhrách za něho vládla královská rada složená s uherských magnátů. České království bylo od uherského centra na hony vzdáleno. Až to Vilém z Pernštejna komentoval: „… v Českém království nic nekraluje, než toliko, že jest král…“ Za vlády Jagellonců v Českém království velmi posílila pozice a vliv stavů . Šlechta se snažila prosadit na úkor královské moci jak v zemské správě, soudnictví, tak v obsazování úřadů a udělování inkolátu (potvrzení příslušnosti k plnoprávným šlechtickým rodům). V roce 1500 se tyto stavovská práva završila v kodifikaci zemského práva, ve Vladislavském zřízení zemském. Tato kodifikace platila i během prvního století habsburské vlády.
Roku 1526 proběhla nešťastná bitva u Moháče, ve které umírá Ludvík Jagellonský. Umírá ve 20 letech a bez potomků. Znovu se tak otevřela otázka nástupnictví jak v českém tak v uherském království. Obě království měly právo volby krále stavovským shromážděním. A to své právo hodlalo využít.
Ferdinand I. Habsburský brzy pochopil, že českou královskou korunu jen tak nezíská, jako dědic po Ludvíkovi, prostřednictvím své manželky Anny (sestra Ludvíka). Vypravil proto do Prahy poselstvo, které se jeho jménem ucházelo se o český královský trůn. Jeho největší konkurencí se stali bavorští Wittelsbachové - Ludvík a Vilém. Habsburští vyslanci však působili serióznějším dojmem. Slibovali splnitelnější sliby. České stavy měly v té době přebujelé sebevědomí. Po letech slabé centrální vlády si nedovedli představit, že by panovník sáhl na jejich výsady. Nutno podotknout, že si již někteří uvědomovali, že slabá moc krále je překážkou prosperity českého státu. Stavovská sněmovní komise připravila pro nového krále podmínky, které vložila do zemských desek, čímž měly platnost zákona.
23. 10. 1526 byl Ferdinand Habsburský zvolen, svobodnou volbou českých stavů, českým králem. Stavy vedlejších zemí České koruny (Morava, Slezsko, obojí Lužice) nebyly k volbě přizváni. V opozici proti českým stavům prohlásili Ferdinanda a Annu za dědice po Vladislavovi II. a Ludvíkovi. Ferdinand se ovšem při volbě snažil získat podporu všech českých korunních zemí. Tedy i Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice. Zahrnutím tzv. vedlejších zemí do procesu volby si zajistil jejich loajalitu ve vztahu k českým stavům, které se cítily nadřazené nad ostatní. Mohl se opírat o dědické nároky, prostřednictvím své manželky Anny. Ale nakonec tak neučinil. Během volby českého krále nehrály otázky zahraniční politiky závažnější roli. Je zarážející, že v úvahu se nebrala ani osmanská hrozba. Lze to vysvětlit tím, že země Koruny české se nerady dívaly dál než za horizont vlastních hranic. Stavy zemí České koruny chtěly udržet královskou moc v postavení jaká byla za Jagellonců. Ferdinand I. přislíbil zachovávaní zemských zákonů.
Situace v Uhrách byla o dost složitější. Ferdinanda zvolila jen menší část uherských magnátů, včele s vdovou pod Ludvíkovi Marií (sestra Ferdinanda). Uherské stavy nemohly Ferdinandovi odpustit, že neposkytl Ludvíkovi žádnou pomoc v bitvě u Moháče. Větší část magnátů zvolila sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Zvoleni byli tedy 2 králové. Museli proti sobě vystoupit vojensky. Ferdinand byl nucen požádat o pomoc české stavy. Jan Zápolský požádal o pomoc tureckého sultána. Vojenské štěstí se přiklánělo chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu. Turci dokonce roku 1529 oblehli Vídeň. Když začátkem třicátých let (1532) Turci poplenili Štýrsko, Korutany a Chorvatsko, uzavřeli spolu Ferdinand s Janem Zápolským mír v Cařihradu. Rozdělili si Uherské království na 2 části. Jan Zápolský ovládal Sedmihradské vévodství a střední Uhry. Ferdinand Habsburský získal Slovensko, Chorvatsko, Slavonii. Královský titul si ponechali oba. Velkou východní část Uher stále ovládali Turci. Habsburkové se tak stali klíčovou silou proti turecké expanzi do Evropy. Ferdinand nakonec ovládl České království, část Uher, pět dolnorakouských vévodství, Alsasko a Würtembersko. Položil základy budoucí obrovské poddunajské monarchie.
Habsburkové postupně ovládali „říši nad kterou slunce nezapadá“. Stali se dynastií, která spojila Evropu od Pyrenejí po Karpaty. Ovládli dvě třetiny Evropy a vytvořili nejrozsáhlejší impérium své doby. Ovládali Španělsko a Portugalsko s jejich bohatými americkými koloniemi, Nizozemské provincie, většinu Itálie, země Koruny české, část Uher, rakouské dědičné země. Dalo by se říct, že jejich sňatky formulovaly Evropu. Rozdělily Evropu na katolickou a protestantskou část. Habsburkové stáli v čele katolického bloku Evropy, byli pevně spojeni s Římem a papežem. V jejich zemích převládalo katolické vyznání.
V letech 1555-1556 došlo k definitivnímu dynastickému rozdělení moci. Habsburkové se rozdělili na španělskou a rakouskou větev. Syn Karla V. Filip II. zdědil Španělsko a Portugalsko s jejich bohatými koloniemi v Americe, Lombardii, Neapol, Sicílii a Nizozemí. Vládl nejbohatší říši světa. Bratru Karla V. Ferdinandovi připadly rakouské země (1521), České království (1526), část Uher (1532) a roku 1558 byl zvolen císařem Svaté říše římské.
Zdroje:
R.J.W.Evans: Vznik habsburské monarchie. Praha 2003
Jaroslav Čechura: České země v letech 1584-1620. Praha 2009
Alena Cinková. Nástup Habsburků na český trůn. Praha 1998
