Článek
Zikmund Lucemburský. Jedna z nejrozporuplnějších postav českých dějin. Poslední mužský člen dynastie Lucemburků. Narodil se 14. února 1368 čtvrté manželce Karla IV. Alžbětě Pomořanské. Bratr českého krále Václava IV. Jako čtyřletého ho Karel IV. zasnoubil s Marií, dcerou uherského krále Ludvíka I. Zikmund vyrůstal na dvoře svého otce Karla IV., kde získal vynikající vzdělání, diplomatické a jazykové schopnosti. Ovládal 7 jazyků. Mluvil česky, německy, latinsky, francouzsky, italsky, maďarsky, chorvatsky. Již od mládí měl velké politické ambice. Chtěl pokračovat v díle svého otce. Snažil se o zachování moci a vlivu Lucemburské dynastie ve střední Evropě. Zikmund byl mimořádně inteligentní, vzdělaný, výřečný a hlavně velmi schopný diplomat.
V 8 letech dostal od svého otce lénem braniborské markrabství. V 11 letech odjel se svou matkou Alžbětou Pomořanskou na zásnuby do Trnavy. Byl předán do výchovy svému budoucímu tchánu Ludvíku I. Velikému. Zde se naučil maďarsky. Jeho snoubenka Marie se stala dědičkou uherské i polské koruny. V roce 1382 umřel uherský král Ludvík I. Jeho smrt znamenala konec uhersko-polské personální unie. Vlády v Uhrách se jako regentka ujala vdova Alžběta Bosenská. Snažila se vojensky udržet Polsko v unii s Uhrami. Do čela uherského vojska se postavil 14- letý Zikmund. Bohužel v Polsku neuspěl. Poláci vyhlásili volbu nového krále. Vdova regentka poslala do Polska svou desetiletou dceru Hedviku. Ta byla 15. října 1385 slavnostně korunována v Krakově za polskou královnu. Na přání polských magnátů se jako dvanáctiletá vdala za třiceti šestiletého litevského velkoknížete Jogaila, který při křtu přijal jméno Vladislav. Po korunovaci se označoval jako Vladislav II. Svatba vedla k založení nové královské dynastie, která s různě dlouhými přestávkami vládla od 14. do 16. století v Polsku, Uhrách i Českém království.
Pro Zikmunda byla tedy polská koruna ztracena. Situace v Uhrách se taky nevyvíjela pro něj zcela příznivě. Ruka jeho snoubenky Marie byla nabídnuta bratrovi francouzského krále Karla VI. - Ludvíkovi Orleanskému. Dokonce roku 1385 byli v zastoupeni oddáni. Regentka Alžběta Bosenská dokonce navázala spojení s neapolským králem Karlem Malým, kterého požádala, aby jménem anjuovské dynastie převzal uherskou korunu. Sedmnáctiletý Zikmund požádal o pomoc své příbuzné - bratra Václava IV. (český král) a bratrance Jošta (moravský markrabě). S jejich pomocí postavil v roce 1385 armádu, se kterou obsadil Prešpurk, Budín a SZ část Uher. Vynutil si také svatbu s Marií Uherskou. Konečně byl 31. března 1387 v Budíně korunován uherským králem. Podařilo se mu posílit královskou autoritu v zemi, upevnil svou královskou moc. Musel ale udělat ústupky šlechtě, aby si zajistil její podporu. Provedl hospodářské, správní a peněžní reformy. Reorganizoval a zefektivnil uherský dvůr. Podporoval města a obchod. Uherské království začalo vzkvétat. Zikmund si z něj učinil základnu své moci.
Zikmund se významně zasloužil o obranu Uher proti Osmanské říši. V roce 1396 vedl křížovou výpravu proti Turkům. Ta ale skončila porážkou u Nikopole. Přesto byl Zikmund vnímán jako důležitý ochránce proti stále se rozpínající Osmanské říši. Na jeho popud byl vybudován systém pohraničních pevností na Dunaji.
Když upevnil svou pozici v Uhrách, začal se zajímat o dění v Českém království, kde panoval jeho bratr Václav IV. V únoru roku 1402 proběhla v Hradci Králové jednání mezi Zikmundem a jeho bratrem Václavem IV. Výsledkem se stalo ujednání, že Václav IV. předá Zikmundovi vládu v Čechách za podmínky, že mu zůstane až do konce života titul českého a římského krále. Zikmund svolal do Prahy zasedání zemského sněmu, kde získal podporu Panské jednoty a vyřešil i rozbroje mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, svými bratranci. To se pro změnu zase nelíbilo Václavu IV., který začal vydávat příkazy v rozporu s ujednáními z Hradce Králové. Zikmund podal stížnost královské radě, ta se ale nedokázala shodnout na jednotném stanovisku. Zikmund tedy vyřešil situaci po svém. 6. března 1402 dal svého bratra Václava IV. zatknout a uvěznit na Pražském hradě. Markrabě Prokop se cítil Zikmundovými opatřeními poškozen. Sebral proto vojsko a vystoupil na královu obranu. Utkali se pod hradem Bezděz. Zikmund Prokopa zajal. S oběma urozenými zajatci odjel do Vídně. V Čechách se zvedl proti jednání Zikmunda odpor, v jehož čele stanul markrabě Jošt. Stála tak proti sobě 2 mocná uskupení. Na jedné straně Zikmund podpořen habsburskými vévody, na druhé straně Jošt společně s členy královské rady. Zikmund se svým 12 000 vojskem vtrhl do Čech (1402). Obsadil a vydrancoval Kutnou horu i s jejími stříbrnými doly. Jošt neměl proti této přesile šanci upět. Podnítil proto odboj uherské šlechty. To přinutilo Zikmunda uzavřít s Joštem příměří, Václav IV. s Prokopem byli propuštěni. V létě 1402 se Zikmund úplně stáhnul do Uher. Do Čech se vrátil až za dlouhých 17 let.
O pár let později, roku 1408 se rozhořel konflikt mezi Václavem IV. a jeho bratranci Prokopem a Joštem. Zikmunda požádali o rozsouzení. Výsledkem jednání bylo, že roku 1409 jmenoval Václav IV. Zikmunda svým místodržícím v Českém království.
Po smrti římského krále Ruprechta Falckého v roce 1410 se Zikmund ucházel o titul římského krále. Po překonání sporů s Jindřichem Bavorským byl 21. července 1411 zvolen římským králem. Snažil se obnovit autoritu římského císařství. Působil jako prostředník mezi evropskými panovníky. 21. května 1433 byl v Římě korunován císařem Svaté říše římské, stejně jako jeho otec Karel IV. Jeho říšská politika se zaměřila na udržení jednoty a posílení moci císaře.
Roku 1414 svolal Zikmund do Kostnice koncil, který měl ukončit papežské schizma, kdy panovali katolické církvi dokonce 3 papežové. Toto schizma představovalo velký církevní rozkol. Kostnický koncil zasedal v letech 1414-1418. Jeho hlavním úkolem bylo ukončení papežského schizmatu, které oslabovalo církev. V době konání koncilu existovali tři papežové, přičemž každý z nich se považoval za legitimního představitele církve. Římský papež, Avignonský papež a Jan XXIII., který byl v roce 1410 sesazen, ale i přesto nadále zastával úřad. Kostnický koncil dosáhl svého cíle, schizma bylo odstraněno. Koncil zvolil nového papeže Martina V. Schizma ukončeno, obnovila se jednota církve. Velkou zásluhou Zikmunda. Na Kostnickém koncilu vystoupil i Mistr Jan Hus, kterému Zikmund zajistil glejtem bezpečné slyšení. Přesto ale Mistra Jana Husa upálili na hranici jako kacíře. Jeho upálení velmi poškodilo pověst Zikmunda v českých zemích
„Ktož sú Boží bojovníci a zákona jeho .....“
Po smrti svého bratra českého krále Václava IV. (1419) si Zikmund činil nárok na český trůn. V Čechách byl ale velmi neoblíbený kvůli své roli na Kostnickém koncilu. Češi mu nikdy neodpustili upálení Mistra Jana Husa. Nepřijali ho jako krále. Po pražské defenestraci roku 1419 začaly husitské války. Zikmund vedl proti kacířským Čechům 5 křížových výprav. Všechny ale skončily porážkou. Husité pod vedeni Jana Žižky a Prokopa Holého dokázali Zikmundova vojska vždy porazit. Teprve až po bitvě u Lipan v roce 1434, kde proti sobě bojovali radikálové a umírnění husité, přistoupil Zikmund na jednání a uzavřel s umírněnými husity tzv. Basilejská kompaktáta. Znamenala náboženský kompromis a umožnila Zikmundovi nástup na český trůn.
Zikmund se jako panovník snažil sjednotit nábožensky i politicky Evropu. Snažil se čelit osmanské hrozbě a udržet moc dynastie Lucemburků. V Uhrách byl úspěšným panovníkem, který posílil stát a bránil Evropu před Turky. V Římské říši působil jako úspěšný diplomat, ale nedokázal úspěšně sjednotit rozdrobené země. V Čechách dlouho neuspěl, ale nakonec dosáhl kompromisu. Zcela uspěl ve své církevní politice, která přinesla sjednocení papežství, odstranění papežského schizmatu a posílení církve. V Čechách mu zůstal morální stín kvůli upálení Mistra Jana Husa.
Zikmund Lucemburský byl mocný diplomat, vynikající stratég i organizátor. V Evropě byl vnímán jako obránce víry a řádu. Uspěl jako mírotvůrce, vyřešil papežské schizma na Kostnickém koncilu, nakonec byl zvolen císařem Svaté říše římské, jako jeho otec Karel IV. V Čechách je naopak vnímán velmi rozporuplně, nejvíce asi jako proradný vládce. Češi mu nikdy neodpustili upálení Mistra Jana Husa na Kostnickém koncilu, kde mu slíbil bezpečné slyšení. Dívali se na něj jako na zrádce. Velmi negativně působilo jeho vedení křížových výprav proti Čechám, kdy se chtěl zmocnit trůnu násilnou cestou. Po 20 letech bojů pochopil, že násilím nic nezmůže a uchýlil se k diplomacii. Začal jednat s umírněnými kališníky. Z těchto jednání vznikla Basilejská kompaktáta - smír mezi katolíky a kališníky. Teprve tehdy byl uznán za českého krále v roce 1436. Bohužel již o rok později ve Znojmě umírá. Jeho smrtí vymírá rod Lucemburků. Zikmund neměl mužského potomka. Měl jedinou dceru Alžbětu, kterou provdal za Albrechta Habsburského. Dědicem Lucemburků se tedy stal jeho zeť Albrecht Habsburský.
