Alfred Herrhausen - pozoruhodný bankéř, atentát a kolonizace východní Evropy (1. část)

Alfred Herrhausen spatřil světlo světa právě před 95 roky (* 30. ledna 1930, Essen; † 30. listopadu 1989, Bad Homburg vor der Höhe). Byl manažerem, mluvčím a předsedou představenstva Deutsche Bank. Pozornost na sebe strhával tím, že se jako vizionář vyjadřoval nejen k otázkám finančním, ale i hospodářským, sociálním a politickým. Všechny oblasti totiž chápal jako spojené nádoby. Intenzivně se zabýval i mocí bank a prosazoval snížení úvěrového zatížení rozvojových zemí.

Od jara 1940 chodil do školy „Humboldt-Oberrealschule“ v Essenu, která se specializovala na výuku moderních jazyků.

V roce 1941 byl na půl roku v rámci deportačního programu Kinderlandverschickung (umístění školních dětí do míst, kde nebyly ohroženy leteckým bombardováním) poslán do Schlüsselburgu (Lnáře u Strakonic) v protektorátu Čechy a Morava. Později vzpomínal, že se mu zde velmi líbilo školní vyučování a pestrost volnočasových aktivit.

Od jara 1942 pak nastoupil na říšskou (nacistickou) výběrovou školu ve Feldafingu u Mnichova na doporučení okresního vedení NSDAP. Škola se ale paradoxně příliš nevěnovala doktrínám a ideologiím. Kladně a aktivně proto přijímal vzdělávací, sportovní (zde velmi vynikal), kulturní a exkurzní programy a stal se předsedou třídy. Nebyly u něho zaznamenány žádné projevy a sklony k rasismu, antisemitismu a militarismu.

Během roku 1944 se ale škola více militarizovala, méně vzdělávala a koncem roku prošel i základním výcvikem pěchoty ve zbrani. Tuto zkušenost ale nikdy nevyužil.

Před koncem války byla škola evakuována (20. dubna 1945) do trhové a celní obce Steinach am Brenner v Rakousku (20 km od Innsbrucku) a po deseti dnech byli žáci posláni po vlastní ose a na vlastní pěst domů. Za necelého čtvrt roku (22. července 1945) se šťastně setkal s celou rodinou v Essenu.

Po národním socialismu se Herrhausenovi nestýskalo. Současně byl ale skeptický k volební soutěži politických stran i ke spojencům a vyjadřoval se kladně ke státu řízeném centrálně. Maturitu složil v roce 1949 na gymnáziu v Essenu.

Jako rodící se pragmatik (a po diskusi s otcem) studoval obchodní administrativu (ač původně uvažoval o humanitních směrech) na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a o prázdninách navštěvoval různé kurzy ve Švýcarsku a Velké Británii. Zde změnil názor na volby a řízení státu. Během studií i nastoupil jako vědecký asistent v Ústavu energetické ekonomiky (Energiewirtschaftliche Institut). V roce 1952 složil diplomovou zkoušku a v roce 1955 složil doktorandskou zkoušku. Už v této době zdůrazňoval, že jen „správné myšlení“ může vést k „pravdivým tvrzením“.

Po diplomové práci nastoupil jako asistent (manažer) vedení plynárenské společnosti Ruhrgas AG (dnes E.ON.). Zde už během studií získával první zkušenosti a kontakty. Před odchodem realizoval například projekty investiční podpory obchodu a průmyslu.

Po doktorandském studiu převzal manažerské řízení energetické společnosti Vereinigte Elektrizitätswerke Westfalen (VEW) v Dortmundu.

Současně na Dortmundské sociální akademii také vyučoval v kurzech podnikového managementu (1956 - 1967).

Díky kontaktům svého tchána (člen představenstva VEW) v roce 1956 pět měsíců pobýval i s první ženou v New Yourku (původně zde měl být rok, ale jejich manželství bylo v krizi kvůli Alfredovu pracovnímu vytížení) a seznamoval se s americkým úvěrováním. Nabídku pracovat pro Světovou banku ale odmítl. Po návratu postupně získal plnou moc, prokuru a stal se administrativním ředitelem VEW, později finančním ředitelem společnosti.

Energetika s černým uhlím ale byla v krizi. Bylo potřeba postavit jaderné elektrárny a Herrhausen navrhl řešení s částečnou privatizací podniku. Ovšem doposud nevyzkoušenou. Ke spolupráci byla přizvána Deutsche Bank. Následně došlo k úspěšné privatizaci a Herrhausen se stal za odměnu členem představenstva VEW. Další jeho správné návrhy na další řešení nezůstaly bez povšimnutí…

Herrhausen přijal nabídku stát se členem představenstva banky k 1. lednu 1970. Mezi bankéři získal žertem říkanou přezdívku „elektrikář“. Začal být ale vnímán jako muž, který bude schopen řídit banku v 80. letech. A navalila se na něj obrovská spousta práce. Ekonomické sledování, plánování, zodpovídal za celou Ameriku od Aljašky až po Ohňovou zemi, Jižní Afriku, Austrálii a Nový Zéland. Aktivně studoval bankovní byznys v USA i sociálně-ekonomické reformní projekty, které mají vést ke stabilnímu tržnímu hospodářství a demokracii atd. Jeho aktivity šly nad rámec běžné práce a stále více mluvil o tom, že rozvíjí společnost k investičnímu bankovnictví a také k poradenství.

Trpěla tím ale jeho manželka. Odmítla se přestěhovat z Dortmundu do Düsseldorfu, kde manžel pracoval a snášet večerní aktivity i služební cesty manžela. Manželství bylo po téměř 25 letech rozvedeno (1977). Zůstala z něho dcera Bettina (* 1959).

Bankéř Herrhausen po rozvodu nabídl představenstvu Deutsche Bank svoji rezignaci, neboť v představenstvu nikdy nebyli rozvedení členové. Nabídka byla odmítnuta.

Od tohoto období (1971) se do konce života aktivně účastnil též mnoha setkání a diskusních fór mezi podnikateli, manažery, sociology, pedagogy i vědci o otázkách školního a odborného vzdělávání, podnikání, nespokojenosti se společenskými poměry atd. K jeho vyhledávaným zájmům patřilo zkoumání i jiných (nesouhlasných) názorů a myšlenek. Věřil v sílu argumentů a v diskusi. Pravda by nikdy neměla být zatajována. Očekával, že se manažeři (i on sám) budou starat o pracovní i společenský celek (po práci), namísto sobeckých zájmů. Na druhou stranu nebyl moc trpělivý, když někdo nestíhal jeho argumentační a prezentační tempo. Ale i v této oblasti byl zvolen do představenstva odborné diskusní skupiny z tzv. Ettlingerova okruhu a zajistil jí spojení se „Spolkem dárců pro německou vědu“. S ním byla Deutsche Bank úzce spjata už od jeho založení. A i v něm byl v roce 1975 zvolen do představenstva.

Pokračování ve 2. části