Článek
Během soukromého pobytu v Texasu se v roce 1974 seznámil se svojí druhou manželkou Waltraud, budoucí fyzičkou, lékařkou a političkou. Skoro deset let bydleli v zámeckém komplexu na zámku Caspersbroich v blízkosti Düsseldorfu. V této etapě života se podruhé oženil (13. září 1977) a ze svazku se narodila dcera Anna (* 1978).
Herrhausen také podporoval iniciativy na vzdělávání a propagaci elit (ne podle sociálního zázemí, ale výkonnosti a ochoty převzít zodpovědnost) ve vědě, protože na výkonnostní a odpovědné elity pohlížel jako na zdroje pro zajištění konkurenceschopnosti německé ekonomiky v procesu globálních změn.
Když byl v roce 1980 otevřen Historical College v Mnichově (Institut/škola pro nadstavbové studium historie) pro špičkové akademiky, nemohl zůstal stranou. Sám se zajímal o historii a filozofii a byl ve správní radě od jejího ustavení v červenci 1978. Jeho nezměrný úsilím se podařilo v roce 1988 školu přestěhovat do vhodnějších prostor. Myšlenkou udělování „Německé ceny historiků“ právě zde, byl tak nadšen, že se aktivně podílel i na výběru porotců.
V červenci 1982 jej požádali zástupci soukromé univerzity Witten/Herdecke, aby se připojil k jejich správní radě. Herrhausen souhlasil a při otevření univerzity 30. dubna 1983 přednesl hlavní projev. Spolu se zakládajícím prezidentem university pak také žádal úspěšně o dary od podniků pro univerzitu.
V roce 1984 se manželé Herrhausenovi přestěhovali do rodinného domu v lázeňském městě Bad Homburg vor der Höhe (partnerem města jsou například Mariánské lázně), Ellerhöhweg 18 blízko Frankfurtu nad Mohanem.
Oceláři
Rok 1982 přinesl krizi i německému ocelářskému průmyslu. Herrhausen byl jedním ze tří pověřených moderátorů, aby navrhli řešení, jak z ní. Došlo k několika návrhům na sloučení oceláren, které měla podpořit vláda 3 miliardami západoněmeckých marek. Zpočátku byly návrhy přijímány ze všech stran kladně. Než se ozvali politici ze dvou spolkových zemí a Odborový svaz průmyslu, kteří začali mít výhrady a vlastní plány. Jednání se táhla, vláda nakonec souhlasila jen s půl miliardou a jednání skončila bezvýsledně. V roce 1984 pak Herrhausen veřejně kritizoval spolkovou vládu z nedostatečné finanční podpory a tlaku na státem vlastněnou ocelárnu Peine-Salzgitter AG (dnes neexistující), aby byla řešení realizována.
Dva nebo jeden mluvčí?
V květnu 1985 byl jmenován jedním ze dvou mluvčích představenstva po boku F. Wilhelma Christianse. A na přelomu let 1987/88 představenstvo banky řešilo, zda nadále budou za banku vystupovat dva nebo jeden člověk. Herrhausen navrhl sebe jako jediného vhodného a pohrozil rezignací, pokud se tak nestane. Dodnes není zcela jasné, zda odpůrce přesvědčil ke změně názoru nebo zda během hlasování opustili jen místnost. Ale od května roku 1988 už jako předseda představenstva neměl žádné provozní starosti a jako jediný zodpovídal za investice, vztahy s veřejností a rozvoj.
Pokračoval dál ve své vizi učinit z Deutsche banky globální univerzální banku a ta na konci 80. let byla skutečně na vrcholu. Za rozhodující považoval (a vyžadoval) cíle, týmovou práci, přístupné a motivující vedení, nikoliv hierarchicky rozhodující. To samé uplatňoval k zákazníkům i novinářům. Samozřejmě s tím ale i narážel. Otevřenost jeho kolegové v představenstvu vnímali jako one-man show a zkostnatělí pisálci z bulváru psali o „Slunečním králi“ či „Pánu peněz“.
„Jsem popisován jako chtivý moci, nezměrně ambiciózní, chladný a arogantní. Je zjevně nemyslitelné, aby muž jako já nebyl posedlý mocí. Mým motivem je ale snaha poskytnout optimální věcný příspěvek. Novináři si to zřejmě vůbec nedovedou představit,“ komentoval nesouhlasné názory na jeho práci. Bylo zjevné, že tento muž se nacházel o několik let napřed před společností. Krátce před atentátem i dokázal v dlouhém televizním rozhovoru svůj pohled dobře vysvětlit a obhájit.
Mandáty v dozorčích a poradních orgánech
Zní to neuvěřitelně, ale jeho mimořádné schopnosti, synergie, nasazení, rychlé porozumění, radost ze strategického myšlení, vhled do budoucnosti, znalosti, uhlazený výraz připravený pro tisk, nadšení, elán, vytrvalost, sebekázeň a vůle i jeho silná orientace na výkon a ochota převzít zodpovědnost jej dovedla do desítek společností v řídících funkcích či orgánech. Jen pro představu: Daimler-Benz, Continental AG, Stollwerck, Deutsche Texaco, Lufthansa AG, VEBA, FM Hämmerle Textilwerke AG, Westinghouse, Xerox, AT&T, Coca-Cola, Merck & Co., Société National Elf Aquitaine, Unilever Group atd.
Porúří
Schopnost jednat s kýmkoliv lze ukázat na snaze pomoci oblasti trpící těžebním průmyslem. Intenzivně spolupracoval s odborářem, kardinálem, podnikateli a manažery a v létě 1988 založili iniciativu pomoci. V únoru 1989 ji představili veřejnosti a před koncem roku již iniciativu podporovalo 50 firem s investičním objem 4 mld. západoněmeckých marek. V den atentátu se měl odpoledne zúčastnit zahajovací akce, která měla být věnována nositelům Nobelovy ceny z Porúří. Bohužel se jí již nedožil.
Oddlužení rozvojových zemí globálního jihu a Konference Bilderberg
Světová ekonomika byla v roce 1982 v recesi a 25 zemí nezvládalo splácet dluhy v US dolarech. Bohaté průmyslové země Harrhausen varoval, aby se k rozvojovým zemím neobracely zády a nesnažily se znevýhodňovat zahraniční dodavatele na domácím trhu. Pomoc viděl ve společném postupu a postoji bank. Zejména od amerických komerčních bank. S ohledem na americké zákony se ale pomoc vlekla a byla málo efektivní. Nápad na zřízení fondu úrokových kompenzací nezaujal. Nakonec tedy na zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondy přišel s tím, aby se banky vzdaly části pohledávek. Takové řešení bylo probíráno na „Konferenci Bilderberg“, ale Herrhausen prolomil mlčení této elitní skupiny a vyvolal poprask v celosvětových médiích. Většina bank ale byla proti.
