ČT jako rodina: Od státu jen životní minimum, zbytek jako vysvědčení od diváků

V době, kdy si Česká televize spokojeně plave v miliardovém rozpočtu povinných poplatků, které jsou vymahatelné soudní mocí, a současně čelí rekordní nedůvěře veřejnosti (aktuální nedůvěra je 52 % u ČT a 43 % u ČRo), je načase, začít řešit systém jejího financování.

Stát by televizi vyplatil pouze jakési životní minimum (základní částku) pro financování kritické infrastruktury či vysílání ze zákona. Všechno ostatní by si televize musela zasloužit přímo od občanů. Ne automatickým poplatkem, ale reálnou zásluhovostí, hospodařením, spořením, investováním.

Divák by mohl dobrovolně posílat peníze přes web, aplikaci v mobilu, platební bránu, z osobního účtu apod., jednorázově nebo pravidelně v libovolné výši přímo na volitelné programy, pořady apod., nebo jen tak do televize bez specifikace.

Bylo by to vlastně takové lidové hlasování o kvalitě nebo vyjádření zájmu diváků, co od své televize očekávají.

Televize by tak nebyla řízena jen uměleckými a zpravodajskými elitami a politiky, ale také přímo občany.

Základním pilířem takového uspořádání by byla změna přístupu k informacím. Dnešní kritika totiž často oprávněně míří i na to, že média (nejen ČT) mají tendenci diváka vychovávat. Divákům nepředají jen informaci, ale také návod, co si o ní myslet, jak ji chápat, vykládat apod. Jistě to lze vnímat jako subjektivní hodnocení, ale to neznamená, že se máme tvářit, jakože to problém není. Obvykle jde o témata kolem genderu, migrace, politickou agendu atd.

Příkladem může být loni odvysílaná pohádka na ČT Déčku pro předškoláky. Televize bez jakéhokoli upozornění předem ukázala na zvířátkách polyamorii jako běžnou a krásnou součást života. Včelička, která už má partnera, políbí kuřátko Káju a řekne: „Jo, ale můžeme spolu chodit všichni.“ Proti tomu se zvedla vlna rozzuřených rodičů.

Co si asi tak děti pomyslely? Že jsou v divné rodině, protože nemají tři maminky, tři tatínky nebo tři partnery? Poselství pohádky je jasné: tohle je v pořádku, přirozené a hezké.

Česká televize by proto musela fungovat jako nestranný zprostředkovatel. Místo jedné interpretace by musela umět nabídnout informační servis. Co to znamená?

Po čistě faktickém popisu události by následoval vyvážený pohled minimálně dvou stran či názorových proudů, resp. protistran či kritické opozice. Bez toho, aby televize divákovi jakoukoli formou říkala či naznačovala, co si má myslet.

Divák by nebyl pasivním příjemcem pravdy, ale tím, kdo si z předložených verzí vysvětlení poskládá obrázek už sám. Bude záležet na reportérech, jak profesionálně zajistí srozumitelnost sdělení, aby ho pochopil každý občan republiky, který ovládá češtinu.

Místo vytváření názoru by se ale otevřel prostor pro svobodné či kritické myšlení diváka.

Pokud by financování záviselo i na přízni různých stran politického spektra, televize by byla i finančně nucena zvát ke stolu zástupce mnoha proudů.

Odpověď zní ne. Povinnost vysílat vyvážené základní zpravodajství by ze zákona zůstala. Divák by platil jen za obsah, který sám považuje za kvalitní. Diváci však budou mít různé zájmy.

Paradoxní je, že riziko nerovnosti, nevyváženosti a populismu by tak bylo nižší než dnes, kdy si televize fakticky může dovolit libovolnou agendu za peníze daňových poplatníků.

Poplatek od jednoho občana by sice mohl být libovolný, ale jen do výše 3 tisíc korun ročně by mohl být cílený. Další prostředky by byly rovnoměrně rozděleny mezi redakce, pořady, televizi apod. Tím by se nemohlo stát, že si někdo koupí část vysílání.

Jde o rámcovou představu, jak by mohlo financování fungovat, nikoliv o návrh zákona.

Česká televize by se ale konečně snad přestala chovat jako rozmazlený teenager, kterému rodiče povinně platí všechno. Naopak by se stala dospělou součástí (rodiny) České republiky. Zodpovědnější, efektivnější a také vděčnější za každou korunu, kterou od občanů dostane. A většina obyvatel by po dlouhé době konečně zase měla pocit, že veřejnoprávní televize není proti nim, ale s nimi.