Článek
Ze všech stran nyní probíhá masáž obyvatel, že se jí nedá vyhnout, až je to už nechutně obtěžující. Obhájci poplatků to hodně přehánějí. Otázkou je, proč?
Televize se chová, jako by byla silně závislá na poplatcích. Jako by bez nich měla přestat dodržovat zákony. Jako by se hrozila transparentnosti nakládání s miliardami. Jako by změna financování měla ovlivnit mé (a jiných) rozhodnutí jít nebo nejít ke svobodným volbám.
Možná se naopak obává transparentnosti a kontrol hospodaření. Co když jsou změnou financování ohroženy finanční relikty socialistického přerozdělování peněz v tom molochu na Kavčích horách?
Nechce snad někdo tvrdit, že soudy nejsou nezávislé a nedodržují zákony, protože nejsou placeny z nějakých poplatků?
Recese?
Pokud jde ale opravdu o nějakou hercovu formu recese, je geniální. Ale Olda má současně pro strach uděláno. Obtížně si představuji, že by se takto k věci postavil lidem do očí a dělal z nich opakovaně hlupáky. Někdo by to také nemusel zrovna unést.
Jsem pro to, aby se zrušily televizní poplatky.
Mnohem pravděpodobnější se jeví, že mu už dochází trpělivost s potlačováním jiných názorů. S tím, že pravda je jen jedna. A s narativem, že nezávislost ČT znamená netransparentnost. Kdo jiný by mohl vědět, jak to v ČT chodí?
Mnozí reportéři se pasovali do role bohů a kněží. Vysvětlují a určují pravdu, přičemž opustili poctivé řemeslo novinařiny a přestali zprostředkovávat různé názory, které se střetávají a tříbí.
Nemyslím si, že pan Kaiser chce zpátky dobu minulou. Spíš to vypadá na obavu z davu zmanipulovaných lidí, zavánějícího duchem internacionalismu. Je to bohužel fenomén, který táhne Evropou.
Česká televize na mě působí jako nějaká poslední rudá bašta z doby socialismu. I v takovém případě mi výběr básně (Stanislav Kostka Neumann - Náš zpěv), kterou přednesl před její budovou, přijde geniální. Obě strany si ji mohou vykládat podle svého přesvědčení.
Společenství PRAK
Jenom bych ovšem uvedl, že pan Kaiser je členem společenství PRAK (Proti Represi A Kriminalizaci). Je zde i s Dášou Vokatou, ale i s komunistou Skálou. To ale neznamená, že spolek je komunistický, to by byl velký omyl a škaredé zjednodušení.
Pan režisér Hřebejk by o tom mohl natočit film. Třeba jak se dnes veřejně označují lidé za „odpad, pakáž a sajrajt“. To je styl ulice, který by se ve veřejném prostoru neměl používat. Ať už míří kamkoli.
Ale udělejme si rychlou rekapitulaci historie televize. Diskuse o potřebnosti a obsahu vysílání se nevede, je to střelnice. Ovšem chybou by bylo nevidět, že diskusi nevedla ani minulá vláda, která silou prosadila zvýšení poplatků. Jako sláma z bot z toho koukalo volání po pomoci vyhrát volby tehdejší vládě.
Nynější vláda té minulé jen vrací stejnou mincí. A hodně mladých je v ulicích a demonstruje za to, aby měli větší výdaje. To je skutečně Kocourkov a organizátoři, šedé eminence v pozadí, se musí bavit tím, jak snadno lze ovládat masy lidí.
Místo aby demonstrovali třeba za státem vytvořené podmínky pro dostupné bydlení, vypadá to, jako by demonstrovali, aby si mohli ještě více utrhovat od pusy. No tak jen do toho, plaťte za všechny, co platit nechtějí, televizi nemají, o rádiu nemluvě. Co vám brání platit těžkou závislost televizního gamblera a myslet si, že hraje nezávisle? Podle mého názoru však demonstrují za marginální věc.
Je to skutečně bizarní, když si vezmu, že na televizi mladí vesměs nekoukají. Především jsou přilepení na sociálních sítích, YouTube, HeroHero, TikToku atd. Zpravodajství ČT navíc tvoří zcela marginální díl vysílacího času.
A ještě mi dovolte na závěr dvě zkrácené poznámky.
Temná historie televizí
První, kdo pochopili sílu propagandy v televizi, byli nacisté. Možná proto mám ke zpravodajství v jakékoliv televizi určitou nedůvěru.
Paradoxní na tom je, že šéf propagandy Joseph Goebbels televizi zpočátku nevěřil. Zcela ale otočil, když viděl úspěch s živými přenosy z olympijských her v roce 1936. A udělal z ní mocný nástroj pro manipulaci mas. Televizi osobně nemám už přes 10 let a vůbec mi nechybí. Je to naopak osvobozující.
A jistě je pozoruhodné, jak se u nás proměnil význam samotných vysílacích poplatků. Když za První republiky v roce 1923 vznikl poplatek za rozhlas, šlo v podstatě o technologickou licenci. Lidé platili za povolení vlastnit tehdy převratný přijímač a peníze šly napůl soukromé akciové společnosti Radiojournal.
Až komunisté v 50. letech tento princip ale ohnuli. Zavedli televizní poplatky jako povinný paušál pro každého. Peníze však už netekly do tržního či soutěžního prostředí, ale financovaly státní aparát a monopolní rudou baštu. Takže z poplatku za pokrok se stal povinný poplatek za poslušnost.
Dnes sice není problém svobodně psát a mluvit, ale to, že o distribuci rozhoduje úzká skupina lidí, vlastnících mediální domy.
Tohle není rok 1989, tohle ani není rok 1968, aby pracovníci televize vykřikovali: „Jsme s vámi, buďte s námi.“ To je svévolné ohýbání a zneužívání historie.
Jakákoliv změna financování televize by totiž nemohla proběhnout bez veřejného projednání v Poslanecké sněmovně. Tak nemalujme čerty na zeď.
