Demonstrace Milionu chvilek na Letné – 2:0 pro Babiše

Demokracie a svoboda slova v naší zemi jsou. O tom nelze pochybovat. Důkazem jsou samotní pořadatelé a účastníci demonstrace. Mohli říkat, co chtěli, žádné bicí komando je neprohánělo ani nezatýkalo, jako tomu bývalo kdysi.

Demonstrace se však nesla pod heslem „Nenecháme si ukrást budoucnost“. Tento nostalgický, emotivní a polarizující styl politické komunikace, který idealizuje minulost a sází na pocit ohrožení i potřebu mobilizace, nejvíce do politiky propsal Donald Trump.

Je to ale už trochu obehrané klišé, které má různé obdoby, například „Bereme si naši zemi zpět“. Má vyvolat pocit nebezpečí, ukradení (již realizovaného nebo nepochybně hrozícího) a neváhal jej použít i Joe Biden, Barack Obama či Hillary Clinton.

Mezi široké masy však heslo zpopularizovala „odpudivá lidská bytost“ v čele Spojených států a používají jej v různých obměnách strany z obou stran našeho politického spektra. S pousmáním se lze domnívat, že když opozice viděla jak s ním převálcoval Spojené státy Trump, tak si pravděpodobně od nějakých česko-amerických poradců nechal „poradit“ i spolek Milionu chvilek.

Původně jsem počítal se sestřihem vlastního videomateriálu z demonstrace, ale pak jsem si vzpomněl na slavný hit „stoprocentně rozhněvaných mužů proti těm, co přes protesty mluví stále, ale z cesty“ od dua Suchý + Šlitr. Demonstrace na Letné se totiž překvapivě málo vymezovala proti hnutí ANO a rozlila se v protest proti všemu „možnýmu i nemožnýmu“.

Jedním dechem řečníci vehementně natahovali ruce po penězích státu, druhým ale slova zadrželi, protože by museli vysvětlit, jak by současně snižovali veřejný dluh.

Před hudebním songem je ještě dialog obou pánů. Hudební část začíná v čase 3:33.

Pokud vás hudební vzpomínka pobavila, vězte, že na Letné bylo také hodně veselo.

Korunu všemu na závěr totiž nasadil sám Mikuláš Minář. Celého tábora lidu se zeptal, jak by se postavil k případné toleranci menšinové vlády ANO současnou opozicí, pokud by se Andrej Babiš zřekl spolupráce s ostatními stranami ve vládě. Součástí tohoto handlu by bylo neschválení zákona o neziskovkách, nezestátnění veřejnoprávních médií a zvýšení výdajů na obranu.

To nebyl jen návrh na odpornou opoziční smlouvu, to bylo čiré zoufalství opozice. Andrej Babiš se musel opět pořádně zasmát.

Minář by tak nabízel kolaboraci tomu, koho chce roky dostat z politiky a nejraději i za mříže. Tomu, kterého vnímá jako podezřelého z dotačních podvodů, ze spolupráce s StB a možná i KGB. Byl to takový milion chvilek pro korouhvičku.

Teď napíši něco, co se nebude některým lidem hodně líbit, ale podle mého názoru Minář už narazil na své limity v politických strategiích.

Náboženské podávání si rukou na demonstraci volby nevyhraje. Demonstrace není procesím na svatou horu. Jeho limity končí tam, kam dosahují peníze na aktivistickou kampaň. Osloví jimi lidi naštvané, které ale nepotřebuje oslovovat.

Táboru lidu na Letné kromě kolaborace s úhlavním protivníkem nepředložil žádné velké téma, řešení, cíl, plán ani strategii. A že existují způsoby, jak Babišovi elegantně zatopit a porazit ho, na to vemte jed.

Minář už selhal při budování své politické strany Lidé PRO. Utratil 7 milionů, za které nasbíral jen 40 tisíc podpisů podporujících vznik strany.

Nezískal 1 mil. podpisů za 100 dní při prvních protestech proti Andreji Babišovi. Nezískal je nikdy. Ani při podpisech intenzivně podporujících současného prezidenta.

Pokud chce opozice vyhrát volby a má jí k tomu pomoci Milion chvilek, musí se spolek zbavit Mináře a najít někoho, kdo má tah na branku.

Opozice zase musí najít lídra. Nemusí být světový, nemusí slibovat platy jako v Německu, nemusí to být ani republikový lídr, musí to pro začátek vůbec být nějaký lídr.

Opozice se chová jako zmoklé slepice, které se po studené sprše prohraných voleb nemohou dohodnout, zda uschnou na slunci na Letné, v průvanu kauz Dozimetr, Bitcongate atd. nebo pod klimatizací ve Sněmovně.

A o tom, že by snesly nějaká plodná vejce alespoň na Velikonoce, si můžeme nechat jen zdát.

Během své umělecké činnosti dal nejen mně mnoho radosti. Má významné jubileum a přeji mu do dalších let hlavně dobré zdraví.

Odpustil bych mu členství v KSČ, pochopil i podpis Anticharty celým Divadlem Járy Cimrmana. Oceňuji, že jako bývalý komunista se nedrápal do vedení sněmovny, vlády ani na Hrad. Přesto si neodpustím poznámku.

Když mluvil o tom, že jen 34 % lidí chápe rozdíl mezi veřejnoprávními a státními médii, a začal z pódia těm méně chápavým dvěma třetinám obyvatel vysvětlovat, v čem ten rozdíl je, pousmál jsem se a nahlas (k „radosti“ okolí) pronesl, že ty dvě třetiny lidí, ke kterým mluví, na demonstraci nejsou.

Již 17 zemí z 27 v EU má média financované ze státního rozpočtu a tento trend je vzrůstající. Je tedy oněch 17 zemí nedemokratických a média poslušná a ochočená?

Když řekl, že i zestátněná média zaplatíme všichni (z daní), uvědomil jsem si, že hned na úvod svého vystoupení uvedl, že už spoustě věcí nerozumí, ale rozumí ještě pořád legraci.

Recyklované tvrzení o úhradě všemi je nesmysl. Velkou část obyvatel tvoří senioři a ti daň z příjmu neplatí. Na daňových odvodech se podílejí jen okrajově formou DPH, spotřební daně apod. Důchod se jim naopak při zestátnění médií o koncesionářský poplatek opět zvýší.

Humor ale tento velikán opravdu stále neztratil.

Ta byla skvělá, perfektně zvládnutá. Na pískové ploše bylo pět bloků pro demonstranty, které přirozeně vytvářel vždy pár velkoplošných obrazovek. Výsledkem toho bylo, že se demonstranti nemačkali. Snad jen v prvním bloku před pódiem bylo více lidí těsně u sebe.

K rozprostření po celé pláni důsledně vybízeli i pořadatelé. A tak se stalo, že Letná vypadala zaplněněji, než skutečně byla. Ohraničená plocha na mapě má asi 75 000 m² a v ní se lidé pohybovali. Na první dojem si můžete říct, že na Letnou přišlo demonstrovat až 250 tisíc lidí. Jenže to ani omylem, ani náhodou.

Zvětšíte-li si i oficiální fotografie, uvidíte prázdná místa. V ohraničeném prostoru byly toalety, zaparkované autobusy, technická vozidla, středem pláně vedl plotem vyhrazený volný bezpečnostní koridor, stály zde obří obrazovky, na konci každého bloku lidé téměř nebyli, je zde vjezd do garáží, lidé nedemonstrovali na ulici Milady Horákové atd. Plocha s demonstranty se smrskne na nějakých 50 000 m2.

Porovnáním i se starými fotografiemi z demonstrací je vidět, že tentokrát přišlo očividně méně lidí (voličů).

Velké množství tvořily i děti a náhodní procházející, kteří běžně při hezkém počasí na Letnou chodí do parku na procházku apod. Že skutečně nebyla Letná plná, potvrdili i pořadatelé, když vyzvali lidi z parku, aby šli k obrazovkám, kde bylo spousta volného místa.

Záhadou byl poměrně velký tok neustále přicházejících a odcházejících lidí. Vysvětluji si to tak, že z velké části to byli turisté, lidé na procházce a zvědavci, kteří se šli prostě jen podívat. Ty lze těžko považovat za demonstranty.

Je také známo, že pořadatelé vždy počty demonstrantů nadhodnocují.

Zatímco organizátoři (a většina médií) mluví o 200–250 tisících, můj odhad pramení ze snadného procházení mezi demonstranty zleva doprava i kolem dokola a z prohlédnutí fotografií; podle něj více než 150–180 tisíc lidí demonstrovat nepřišlo. Dokonce jsem krátce po zahájení i bez problémů zaparkoval u Technického muzea.

Za pár dní bude neplodná demonstrace zapomenuta.

I kdyby přišel milion lidí, nic to neznamená. Volby se rozhodují ve volebních místnostech, ne na demonstracích pár měsíců po volbách.

Hledá se tvář opozice, která nahradí kampaň postavenou na chybném stání za prezidentem. Ve světě je i neobvyklé, aby prezident chodil na demonstrace a komunikoval s politicky nátlakovým spolkem.

Pokud se lídr nenajde, v příštích volbách dají voliči současné koalici ústavní většinu.

Kdekdo byl na demonstraci k akci ochotný, ale spolek se ukázal jako mimořádně neschopný. S ničím smysluplným, jak dál, nepřišel.