Izrael a Palestinci, 1. část

V různých diskusích bylo vidět, že mnoho lidí se tak nějak orientuje, tak nějak tuší, jak se věci mají, ale… Z původně osobních poznámek a výpisků tak vznikl tento článek rozdělený na více částí.

V některých bodech může být i sporný. Při skládání malých dílků historie to tak chodí, že důkazy a informace nalézáme, poznatky porovnáváme a v názorech či výkladech se střetáváme. Tímto nepřesným procesem tříbení ale časem dojdeme (nebo také nedojdeme) k nějaké všeobecně přijímané pravdě. Do té doby, než zase objevíme něco nového, co nám přijímanou pravdu poopraví či zpochybní. Třeba tedy někomu přijde následující text užitečný.

Při hledání, pročítání a získávání informací mne překvapilo, že na území Palestiny nikdy nebyl historicky žádný samosprávný Palestinský stát, císařství, království, apod. Nic, co by bylo možné vnímat jako státní útvar, který byl (řekněme) právně mezinárodně ukotvený a uznávaný. A měl samostatnost.

Tomu by odpovídala i výpověď arabského kmenového vůdce Auni Bey Abdula-Hadi obviněného z židovských pogromů v roce 1937. Ten před Peeleovou komisí (Královská vyšetřovací komise) prohlásil: „Země Palestina neexistuje. Není ani v Bibli, ani v Koránu. Pojem si vymysleli sionisté, ale nám je cizí. Naše zem je po staletí součástí Sýrie“ (pozn.: jde o volný překlad z více zdrojů, ale bez vlivu na podstatu sdělení).

Sice před rokem 1948 jakési státotvorné náznaky byly (pošta, letecká společnost, pasy), vše ale mělo charakter spíše svévolnosti či soukromého vlastnictví pod britskou správou, ne samosprávného státu. Ten horké arabské hlavy (ne moc chytré a prozíravé) v roce 1948 mohly mít. Ale odmítly uznat hlasování OSN o zřízení dvou států - Izraele a Palestiny.

Nešťastné a kontraproduktivní rozhodnutí z roku 2012 tedy uznává i multikulturní EU, řízená levicovými „dobrodějci“ a liberály. Všechny naše dosavadní vlády naopak zastávají opatrnější a konzistentní názor, že nejdříve se musí strany konfliktu domluvit, uzavřít funkční mír a pakt o neútočení. Pak lze Státu Palestina uznat autonomii a plnohodnotné členství v OSN. Hamás ale Izrael neuznává…

EU jde svojí politikou na ruku arabským/muslimským státům především kvůli ropě. To ji však neomlouvá z hanebného podílu na krvavých událostech v Palestině. Vědomě totiž finančně podporuje Hamás (přímo nebo přes neziskovky, celkově jde odhadem už o cca 3-5 mld. euro), který si přitom sama v roce 2003 zapsala na seznam teroristických organizací!! Zbraně, výcvik, rakety, tunely, atd. nebudou zrovna nejlevnější.

OOP měla v zakládajícím dokumentu (1964) jako hlavní bod vyhlazení židů, odepření práva na existenci státu Izrael a zabrání celého území Palestiny (od řeky až k moři). Tuto plánovanou genocidu po velkém mezinárodním tlaku a zejména diplomacii USA z dokumentu později odstranila a územně i zmírnila (1998).

Nejznámějším představitelem OOP byl Jásir Arafat (jako bojovník a terorista si říkal Abú Amar), zakladatel strany Fatah, který býval vítán v zemích východního bloku. Tehdy se mezi lidmi říkalo: „Zas je tady ten s utěrkou na hlavě.“

Organizaci OOP nepochybně (spolu)stvořila i financovala sovětská KGB, Arafata i vycvičila. Bývalá Československá socialistická republika mu soudružsky dodávala Semtex. Osm let po smrti Arafata († 2004) odvysílala na popud jeho manželky televize Al-Džazíra dokument, že J. Arafat byl pravděpodobně zavražděn. Ve Švýcarsku v témže roce experti potvrdili, že v ošacení a exhumovaných tělesných ostatcích nalezli zvýšené množství olova a polonia (tehdy zřejmě ještě KGB/FSB neuplatňovala tak často lety z oken). V dalším roce (2013) ošacení a ostatky agilně zkoumali Rusové a prohlásili, že Arafat zemřel přirozenou smrtí. Jak jinak, že?

Arafatova krvavá nenávist vůči Židům (a odtud i nenávist OOP), má však možná až nečekané kořeny. Velký muftí Jeruzaléma a fanatický nacionalista Mohamed Amín al-Husajní (* asi 1896 - † 1974) odešel z Jeruzaléma v roce 1937 a spolupracoval aktivně s Hitlerem. Vytvářel pro něho muslimské divize Wafen-SS a doufal v německou pomoc při likvidaci Židů ve světě, ale hlavně v Palestině. Uvědomoval si, že vůči Židům jsou Arabové ve všech směrech zaostalí a obával se, že dopadnou jako indiáni v Americe. A tak Židy pomlouval a různě smyšleně obviňoval. Tu z rituální vraždy u posvátné mešity, jindy ze znesvěcování mešit lejny a prasečí krví, atd.

Po válce byl zajat, ale podařilo se mu za nevyjasněných okolností uprchnout do s nacisty sympatizujícího Egypta. A v exilu až do smrti dál škodil. Založil Ligu arabských států, vysmíval se všem trestům smrti za válečné zločiny, podporoval finančně válku proti nově vzniklému státu Izrael v roce 1948 a usiloval o vznik radikálního muslimsko-fašistického království Velké Palestiny. Nenašel však podporu ani u jednoho Jordánského krále pro navrácení do Jeruzaléma do pozice velkého muftího (Jordánsko v té době mělo Jeruzalém pod správou). Králové věděli, že by oblast blízkého východu radikalizoval ještě více. Však také muftí ze vzteku na jednoho z králů neustále spřádal nitky na jeho zavraždění. Naštěstí marně.

Bohužel západní svět se obával zhoršení přístupu k ropě a také radikalizace arabského světa, pokud by po Egyptu požadoval vydání muftího k trestu smrti. A raději mlčel. Mezi muslimy byl totiž muftí po útěku ze zajetí vnímán jako hrdina a jeho synovcem nebyl nikdo jiný než „utěrkář“ Jásir Arafat…

Po Arafatově smrti se postupně do všech nejvyšších funkcí dostal Mahmúd Abbás (premiér i prezident Palestiny, předseda OOP i strany Fatah - na Gazu s Hamásem má ale minimální vliv). Západ jej vnímá jako umírněného politika, jenže je tu jedno velké ALE.

M. Abbás je na 99 % agentem KGB, kterou byl i vycvičen pro blízkovýchodní terorismus. Informoval o tom již před mnoha lety ve svých knihách například šéf rozvědky a zastoupení KGB v Rumunsku, ministerstva vnitra a poradce prezidenta Nicolae Ceaușesca generálporučík Ion Mihai Pacepa (* 1928 - † 2021).

Ten v roce 1978 emigroval do USA a požádal o politický azyl (byl mu udělen). Rozzuřený Ceaușescu poslal Pacepovi okamžitě dva rozsudky smrti a vypsal za jeho zavraždění odměnu 2 mil. dolarů (Rumuni neměli pomalu co jíst a čím svítit, ale na tohle diktátor peníze měl). Následně se k němu připojil Muammar al-Kaddáfí a „utěrkář“ Jásir Arafat. Oba k odměně přihodili po jednom milionu dolarů!

Po dvou marných letech hledání Pacepa si zuřivá rumunská tajná policie Securitate najala za jeden milion dolarů ještě mezinárodní teroristické eso, marxistu Iljiče Ramireze Sáncheze. Ten je znám více pod přezdívkou Carlos nebo Šakal a nějaký čas se skrýval i v bývalém Československu. Přes Stasi byl v kontaktu i s KGB.

Ani on ale Pacepa nedokázal najít a tak v dalším roce alespoň vyhodil do vzduchu část budovy Radia Svobodná Evropa v Mnichově.

V roce 1994 byl dopaden v Súdánu a unesen do Francie. Tři roky na to byl odsouzen na doživotí. U soudu například popřel vraždu dvou francouzských policistů a obvinil z ní Mossad a údajně teroristický stát Izrael. Podle tehdejšího tisku v soudní síni ještě zaznělo: „Když člověk vede 30 let válku, prolije se mnoho krve - mé a dalších,“ řekl obžalovaný. „Ale nikdy jsme nikoho nezabili pro peníze, ale pro věc - osvobození Palestiny.“

Na pozadí uvedených kulis (nacismus, komunismus, KGB/FSB, terorismus, muslimský fanatismus, radikální džihád, Rusko) je vám možná nyní jasnější, proč se jako koně Palestinci vytrvale a nesmyslně rvou o kus pouště. I to, proč arabské země nechtějí přijímat Palestince. A také proč je Izrael k Palestincům velmi silně odměřený. I Spojené státy dobře vědí, oč tu historicky běží. Proto neváhaly po loňském napadení židovského státu Hamásem poslat k Izraeli letadlovou loď USS Gerald R. Ford v doprovodu několika dalších bitevních křižníků a torpédoborců.

Jen postoj Bruselu stranící zjevně Palestincům vyvolává otázky, zda agenda EU není velmi sofistikovaným způsobem také podporována z muslimsko-arabsko-ruských zdrojů. Jaké požehnání, že odhodlaný Izrael k sobě poutá horké hlavy radikální části arabského světa a nejsou nastěhované v celé Evropě.

Konec 1. části