Izrael a Palestinci, 2. část

Při poslouchání provolávání hesla „Svobodu Palestině“ v ulicích Evropy s tradičním „Alláhu Akbar“, jsem měl dojem, že dav si vůbec nepřipouští, že by Izrael byl v Palestině doma. Jakoby v minulosti snad ani takový národ neexistoval. I v diskusích na sociálních sítích to vypadalo často taky tak. Opravdu není Izrael v Palestině doma?

V široké oblasti Palestiny už od 3. tisíciletí př. n. l. existovala volná osídlení, později kmenová uspořádání a následně rozsáhlá aglomerace nezávislých kanaánských měst. Kananejci byli drtivě tvořeni semitskými kmeny či národy, mezi nimiž mohli být drobně zastoupeni i třeba Arabové. Členění je totiž prováděné především podle jazyka. Dlouhou dobu však panovalo přesvědčení, že po pádu Jericha (historici se přou, zda k tomu došlo ve 13. st. p. n. l. nebo v 15. st. p. n. l.) a dalších měst, Kananejci zcela vymizeli.

Existovalo i období „Teokracie dvanácti národů Izraele“. Fakticky ale mělo později oněch dvanáct národů spíš významovou symboliku. Ve skutečnosti se počet národů či rodů měnil a různě se i slučovaly, aby se vešly do čísla 12.

Pokud vám Kananejci (možno i Kanaánci) nic neříkají, tak v pozdější době byla část z nich popisována i jako Féničané (v roce 814 př. n. l. například založili Kartágo).

Dnes podle DNA však víme, že současní obyvatelé Libanonu (54 % muslimů, 41 % křesťanů a 5 % tajemných a uzavřených Drúzů) jsou prapůvodní Kananejci. Naopak současní tzv. Palestinci s nikým z uvedených nemají nic společného.

Mimochodem osud Jericha po ukončení Britského mandátu Palestiny (1948) je také zajímavý:

Jedna taková zvláštnost. Území západních Slovanů ve středověku označovali Židé za zemi kanaánskou a slovanské jazyky jazykem Kanaánu. Usadili se i v Čechách a měli zájem zde zůstat. K hebrejštině si proto přibrali tehdejší češtinu.

Zde je dobré i zmínit, že Izraelité, Hebrejci a Židé jsou dnes názvy, které jsou vnímány jako synonymní, ale v době svého vzniku tomu tak nebylo. Stručně to lze vysvětlit asi takto:

Jákob (snad 1791 př. n. l. - 1644 př. n. l.) se podle biblického příběhu utkal v nočním zápasu s tajemnou bytostí (Bohem), která mu na konci boje dala jméno Izrael („Ten, co zápasil s Bohem“). Od té doby jsou jeho potomci nazýváni jako Izraelité (synové Izraele).

Jákob měl ale 12 synů a každý z nich byl hlavou jednoho izraelského národa (viz výše). Čtvrtým synem byl Juda (někdy též Jehuda), tedy „Ten, který vzdává chválu Bohu“. Odtud pochází nazývání jeho potomků jako Jude (česky Židé). K rozšíření názvu „Židé“ došlo po téměř zdecimování ostatních národů v roce 722 př. n. l. při dobytí Samaří Asyřany (následoval pád Izraelského království i Judy). Židé se ale stali Bohem vyvoleným národem.

Všichni by ale mohli být označováni i za Hebrejce, kterým byl v Bibli jako první nazván Abrahám (asi 1813 př. n. l. - 1638 př. n. l.), děd Jákoba. Označení bude pro Hebrejce i pro hebrejštinu (jeden ze semitských jazyků) shodně odvozeno od biblického Hebera (někdy jen Ebera) a znamená „Ti, kteří přecházejí“. Myšleno z druhého břehu přes Eufrat. Což by mohlo naznačovat mezopotamský původ Hebrejů.

Je třeba dodat, že teorií a výkladů je více, ale takto uvedené vysvětlení docela dobře vypadá i do sebe zapadá.

nebo také Merenptahova stéla či Vítězná stéla Merenptahova je světský, nežidovský a doposud jediný nejstarší staroegyptský důkaz existence národa Izrael v oblasti Kanaánu v roce 1209/1208 př. n. l. Na žulové desce je po válečném tažení faraona (možná jen potlačení povstání) malá zmínka o Izraeli, který „leží pustý, jeho setba zmařena“. Významově je zde Izrael ještě vnímán jako kočovný kmen, národ, nikoliv (pozdější) království. Není ale stoprocentně jisté, zda se taková událost vůbec stala a nejde o dějovou smyšlenku. Historici i archeologové se přou, zda Izrael už přece jen nepředstavoval významnou socioetnickou entitu, nebo jen nějakou skupinu obyvatel z mnoha jiných. Jisté ale je, že slovo Izrael, potvrzující existenci biblického národa, bylo na světě z nežidovského zdroje.

je čedičová deska z roku 840 př. n. l. Jsou na ní v moabštině popsány úspěchy moabského krále Méši i pokud jde o střety s Izraelským královstvím. V Bibli je naopak popsán jen jeden střet, podle kterého byli úspěšní Izraelci. A vyberte si. Opět ale platí, že stéla nebiblicky potvrzuje existenci Židů v Kanaánu. Navíc jde o zdroj vůči Židům nepřátelský.

Původně se po příchodu semitů geografické území rozléhající se orientačně od Středozemního moře k řece Jordánu nazývalo Kanaán. (Poznámka: Někdy se setkáte s označením tohoto území jako Levanta. Potíž je, že v čase se dost měnilo chápání jeho rozsahu. Dnes bychom ale v tom nejužším významu mluvili o území Izraele, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Státu Palestina.)

Pozdější označení Palestina vzniklo pravděpodobně odvozením od latinského názvu Philistaei (Pelištejci, které u nás známe pod názvem Filištíni). Jednalo se o „mořský kmen či národ“ Peleset, který kolem roku 1200 př. n. l. připlul pravděpodobně z Kréty a dobyl část území v oblasti dnešní Gazy. Ještě před tím však docházelo k obchodním stykům mezi Abrahámem a králem Pelištejců, kteří mezi sebou naopak udržovali dobré vztahy.

Doposud známé nejstarší použití slova Palestina pochází od starořeckého či antického historika Hérodota (asi v rozmezí 490 – 420 let př. n. l.). Odtud pramení pozdější označení Arabů v této oblasti za Palestince, kteří ale nejsou genetickými potomky ani Pelištejců.

Byli to pravděpodobně Římané, kteří jako první blízkovýchodní Araby označili za Palestince (podle vůči Židům nepřátelských Filištínů, resp. Pelištejců), aby je poštvali proti Židům. Tehdy císař Hadrianus (76 n. l. – 138 n. l.) po tvrdě potlačeném Bar Kochbově mohutném židovském povstání probíhajícím v letech 132 – 135 n. l. (odhaduje se, že o život přišlo více jak půl milionu Židů) přejmenoval provincii Judeu na „Syria Palaestina“ (asi čerpal z Hérodota, který psal o palestinské Sýrii). Usiloval tím o vyhlazení Židů a vymazání jejich kultury, náboženství atd. A tak se z nepřátelských Arabů vůči Židům na chvíli stali „Palestinci“. Podle výzkumů DNA jsou však tzv. dnešní Palestinci arabskou směskou dalších národů, které přes území přešly a mají paradoxně i malé židovské kořeny.

V letech 1050 až 930 př. n. l. existoval na území Palestiny první státní útvar. Sjednocené království Izraele a Judy a v letech 931 až 722 př. n. l. samostatné Království Izraele a Království Judy. V obou ale byli obyvateli vždy hlavně Hebrejci, Izraelité, Židé či Kanaánci. Archeologické nálezy však naznačují, že možná od samého počátku šlo o dvě samostatná království.

Nad územím dále postupně vládli různí dobyvatelé a říše:

Podstatné je, že v každé říši, království či chalífátu, které na území vládly, byla více či méně stále přítomna hebrejština i Židé (v širokém smyslu) a nově například i Aramejci.

Křižáci

Skoro 200 let křižáci ale odolávali muslimům, aby je nakonec porazil mamlúcký sultán Kálil.

Obraz: Zřejmě jedna z nejslavnějších bitev

Sultán Saladin v čele velkého vojska nečekaně vytáhl z Egypta. Vyhnul se u Gazy templářům a zamířil na Askalon, kam se na poslední chvíli uchýlil teprve šestnáctiletý král Balduin IV. s pár sty rytíři. Saladin město s malou částí armády obklíčil a s 26 tis. muži vyrazil na Jeruzalém. Králův posel ale dokázal projet obklíčením a předat templářům rozkaz, aby ihned napadli zadní voje muslimů. Jakmile templáři zaútočili, provedl král nečekaný výpad a zaskočené muslimy rozprášili. Saladin ovšem nevěřil tomu, že by mladý král s jen stovkami rytířů zaútočil na jeho velkou, ač roztaženou, armádu. A v klidu pochodoval na Jeruzalém.

Ovšem u Montgisard Ramla nečekaně napadlo pouhých 500 křesťanských královských rytířů a templářů Saladinovu armádu. Těžká jízda rozdrtila v úvalu zadní voj saracénů a mezitím dorazily posily. Probíhala nelítostná řežba a mezi muslimy byl velký zmatek. Saladina chránila garda mamlúckých válečníků, ale do jednoho byli pobiti. Sultán stačil jen nasednout na závodního velblouda a uprchnout.

Následoval Ajjúbovský sultanát (pro zajímavost v něm žili Arabové, Koptové, Syřané, Židé, Kurdové, Mamlúci), dále islámský Mamlúcký sultanát Egypta (nebo také Stát Turků či Turecka nebo Čerkesů) a nakonec Osmanská říše.

Konec 2. části