Osobní setkání a příběhy s Karlem Gottem

Začnu milým vzkazem vdovy po Karlu Gottovi, který napsala na oficiální stránce mistra na Facebooku:

Karel Gott si nakonec vybral skvělou manželku, se kterou má dvě krásné a šikovné dcery. Ivana nesklouzla k nějakém hyenismu a určitě nemá zapotřebí psát taková slova z nějaké zištnosti. Jak jsem se v diskusi pod jejími slovy někde dočetl.

Půlkulaté narozeniny už s námi mistr neoslaví, ale v srdcích zůstává. Nebudu se věnovat příliš jeho tvorbě, jeho emigraci v roce 1971, ani tomu, že zpěvem údajně sloužil režimu či jak lidem v nesnázích s režimem naopak pomohl. Zmíním jen jeho úsměvné první vystoupení v roce 1958 pod jménem Karel Matějíček, protože nechtěl dělat svým zpěvem, tancem a tajtrdlíkováním na jevišti tátovi ostudu. Pod uvedeným pseudonymem ale vyhrál soutěž amatérských zpěváků a vrátil se k pravému jménu. Přidám, že zajímavě i maloval a občas vyjadřoval až nečekaně konspirační myšlenky. Ale to hlavní co napíši, jsou osobní vzpomínky na Karla Gotta.

V šesti letech se K. Gott i s rodiči přestěhoval do Kobylis na Praze 8. Moji příbuzní zde později Karla v začínající dospělosti občas potkávali. Neznali se. Ale říkali, že chodil ven s nějakou partou kluků v úzkých kalhotách a trochu se jich báli. Starší generace bude vědět, že tehdy se těmto partám kluků říkalo „pásci“.

Znal jsem i jeho spolužáka z učiliště a dokud jsem se s ním vídal, mluvil o K. Gottovi vždycky jenom dobře a obdivně. Prý se v soukromí moc nezměnil oproti času, kdy jej znal ze studií.

Někdy v první polovině 80. let se mezi kumštýři, se kterými jsem se stýkal, říkalo, že je podezřelý ze šmelení s videorekordéry. On, už tehdy milionář. Někdo prostě ze závisti, zloby nebo jen neměl co dělat, poslal bezpečnosti nějaké udání. To se opíralo o to, že mistr měl skutečně v garáži několik krabic s videorekordéry. Jenže je tam neměl na kšeft, ale když šel k někomu na návštěvu, tak aby nepřišel s prázdnou. Nosil je jako prezenty…

Před několika lety se setkal s mým synem v O2 aréně. Odcházel z ní překvapivě sám a měl tehdy nějaký problém s chůzí (nevím už, zda to byla nějaká zlomenina…). Syn mu nabídl doprovod k autu a mistr s radostí přijal. Zavěsil se mu kolem ramen a syn ho podpíral. Jak šli k autu, povídali si. Není ani tak podstatné co, ale syn potom doma vyprávěl, že mistr se nepovyšoval, byl vděčný za doprovod a oporu. Vzpomínal, že vlastně dlouho nezažil tak příjemného a lidského umělce. Bylo mu ctí Karlovi pomoci a setkat se s ním i takto civilně.

Mně se povedlo v 80. letech náhodou dozvědět, že v Klicperově divadle v Kobylisích (dnes už bohužel neexistujícím), dopoledne zkouší různí umělci. Nevím už, zda jsem se někoho zeptal nebo byl v divadle nějaký rozpis zkoušek (to spíš), ale snad celý týden měl rezervovaný K. Gott s kapelou L. Štaidla. A protože jsem měl volné zaměstnání, využil jsem toho. Divadlo jsem i velmi dobře znal a tehdy nebyl ve společnosti strach z nějakých atentátů apod. Divadlo proto bylo jako obvykle otevřené. A v pokladně ani noha. V klidu jsem vstoupil, vyšel schody na balkón a usadil se. Díky reflektorům nebylo na balkón z jeviště vidět. A poslouchal jsem.

Jenže ze začátku to moc zábava nebyla. Zkouška není koncert. V hlavě mi zůstalo, že Karel zkoušel jednu píseň v němčině a chtěl, aby jeho výslovnost zněla naprosto perfektně německy. V hledišti byl i nějaký němčinář. Ten často zpěv přerušoval, Karla ve výslovnosti opravoval a zpěv zastavoval. Viděl jsem živě, že sláva je někdy vykoupena i tvrdou dřinou. Jednotlivé pasáže písně Karel opakoval mnohokrát, že to bylo až únavné. Chtěl mít naprostou jistotu. A kapela poctivě pořád dokola hrála vždy pár taktů, dokud nebyl němčinář i Karel spokojeni. Pak se v písni o kousek posunuli a nastala stejná řehole. Trvala třeba i hodinu. Odměnou pro mě za to „utrpení“ poslouchat pořád dokola pár taktů nakonec bylo, že trénované skladby na závěr zkoušky zazněly celé.

Po zkoušce jsem čekal před divadlem, abych získal podpis a fotografii. Ulovil jsem čtyři umělce.

Naprosto skvělá a milá byla zpěvačka Jitka Zelenková. Usmívala se, jakoby s ní všichni čerti šili. Dala mi fotografii s věnováním a podpisem.

Pak vyšel velmi příjemný klavírista Rudolf Rokl. S úsměvem mě vzal do šatny, kde měl tašku s fotkami a taktéž jsem jednu dostal i s věnováním.

Jako třetí vyšel Felix Slováček. Ten byl bohužel dost nepříjemný. Fotku neměl, ale ani k podpisu na plakát se moc neměl. Abych řekl pravdu, otrávil mě a chtěl jsem odejít. Ale vyšel pan Karel Gott.

Byl však nějaký vážný a zamyšlený. Asi mu v hlavě ležela ta píseň v němčině a nebyl si možná na 100 % pořád jistý. Omluvil se, že tady s sebou žádnou fotku nemá, ale podepsal se mi alespoň na plakát.

Tak tohle je pár příhod za několik let zpět, které se mi vybavily při vzpomínce na Karla Gotta.

A nakonec jsem si nechal svého času velmi populární píseň „Hej, páni konšelé“, která v roce 1969 získala bronzovou Bratislavskou lyru. Byla považována za útok na normalizační režim po roce 1968. Nelíbila se Gustavu Husákovi, který hlavně kritizoval pasáž, kde K. Gott zpívá, že by chtěl na Zemi ráj. A hit se následně nesměl hrát. I to přispělo ke krátkodobé emigraci Karla Gotta.