Na hokejovém MS Rusko (ne)chybí

Přitom v minulosti patřily zápasy s ruskou (sovětskou) sbornou k těm lepším. Ať už s ní hrála naše reprezentace, Kanady či Švédska. Někdy i Finska a USA. V dobách sovětského Ruska bylo nejen pro nás úspěchem, uhrát se sbornou na velkých turnajích i remízu. Když se nám (ČSSR, resp. Československu) podařilo vyhrát o gól, obvykle to znamenalo, že skvěle chytal náš gólman.

Tři zlaté medaile z mistrovství světa nám zajistily i bodově úspěšné zápasy se sbornou.

V Praze v roce 1972 jsme s ní remizovali 3:3 a vyhráli 3:2. V brance skvěle chytal Jiří Holeček.

V polských Katovicích v roce 1976 jsme v prvním zápase vyhráli 3:2 a ve druhém remizovali 3:3 (v celém turnaji jsme ztratili právě jen se sbornou jediný bod). V brance opět skvěle chytal J. Holeček.

Ve Vídni v roce 1977 jsme v prvním utkání podlehli 1:6 a J. Holeček byl tehdy z vysoké prohry hodně smutný. V odvetě ale výborně chytal Vladimír Dzurilla a vyhráli jsme 4:3. Byl to nervy drásající zápas, protože jsme na sbornou vlítli a za 21 minut už vedli 4:0. Do půlky zápasu ale Sověti snížili na rozdíl jediného gólu. A pak už jsme stále více a více jen zodpovědně bránili náš jednogólový náskok. Úspěšně.

Netřeba však příliš připomínat, že všechny naše zápasy s Ruskem (tehdy SSSR) pro nás měly také politický náboj. Brali jsme je jako pomstu za zrádné přepadení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a následnou ruskou (sovětskou) okupaci. Hned v následujícím roce ve Švédsku přišla první příležitost k pomstě. Hokejisté i fandové měli v hlavách jasno: „Hokej, to bylo v podstatě jenom porazit Rusáky. To v národě bylo. Byli jsme na ně nabroušení za to, co se tady dělo,“ vzpomínal později na atmosféru roku 1969 hokejista Jiří Holík.

Naše reprezentace tehdy dva pátky po sobě na konci března překvapivě porazila sovětské Rusko (2:0 a 4:3). To se zdaleka (dříve ani později) nepovedlo každému. Krom toho Sověti byli roky na vrcholu a 10 let se jim nestalo, aby v utkání nedali ani gól. V obou zápasech naši hokejisté deptali soupeře nejen herně, ale i slovně. Nadávali jim do bolševiků, posílali je do pr*ele apod. Psycholog před zápasy hokejisty i mírnil, aby místo hokeje nešli Sověty rovnou zmlátit.

Po prvním zápase naši hokejisté soupeři ani nepodali ruce. Bylo to předem domluvené, sepsané v „petici“ a vedením hokeje ústně schválené. Šlo o protest proti okupaci. Bohužel už zase servilní státní televize přenos po zápasu v pravý čas ukončila a diváci protest neviděli. Na tiskovce po utkání trenér Pitner ale udělal po česku z Rusů viníky. Na dotaz novinářů klidně oznámil, že jsme vyhráli a byli to Sověti, kteří měli podat ruce nám. A nikdo ze soudruhů se proti tomu nějak zásadně neohradil. Novináři ale věděli své.

Následující video obsahuje:

Pro druhý zápas naši hráči od nepodání ruky ustoupili, protože diváci by opět nic neviděli. Ovšem na jiné formě protestu se už neshodli. A tak si pět hráčů (V. Dzurilla, J. Havel, J. Holík, J. Suchý a iniciátor J. Jiřík /poznámka: následně se stal prvním hráčem v NHL z východního bloku; v roce 2011 tragicky zahynul při pilotování ultralehkého letounu Vixen II v Brně/ ) alespoň přelepilo černou páskou pěticípou hvězdu ve znaku na dresech. Šlo o velmi vážné a trestné hanobení státního znaku. Naštěstí nikdo z hráčů neskončil v dolech a ve vězení, ani nebyl z reprezentace trvale vyloučen. Jen J. Havel nesměl rok hrát mezinárodní zápasy, J. Holík byl na několik let vyloučen a kapitán J. Golonka byl dva dny vyslýchaný a musel podepsat prohlášení, že hráči se pod jeho vedením zachovali nesolidárně.

Odnesl to ale sportovní komentátor Vladimír Vácha, který tento „hrozný kontrarevoluční čin“ s páskou v přímém přenosu neodsoudil a byl za to na dvacet let vyhozen z televize i rozhlasu.

Na turnaji jsme kvůli horšímu skóre skončili místo na prvním místě až na třetím, ale fanouškům to nevadilo. Všichni si užívali dvou vítězství. Tehdy byla oblíbená hesla:

Nečekaně velké a spontánní oslavy po druhém vítězství však přerostly až v půl milionovou demonstraci proti okupantům po celé zemi (jen na Václavské náměstí přišlo 150 tis. lidí). Lidé provolávali protisovětská hesla, převraceli sovětská vojenská auta, zapalovali je benzínem. V Praze rozmlátili výkladní skříň sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí, v zázemí rozbili nábytek a část demonstrativně zapálili na chodníku. Jenže.

Incident na Václavském náměstí nebyl nikdy zdárně vyšetřen. Podle bývalého příslušníka StB Josefa Frolíka (poznámka: emigroval v témže roce do USA a stal se špionem CIA) šlo o dlouho chystanou provokaci. StBáci čekali na vhodnou situaci k demolici Aeroflotu (nebo čehokoliv sovětského) na hlavní poště v Jindřišské ulici. Po akci se vrátili a byli odvezeni autobusem. V davu demonstrantů bylo i nezvykle mnoho příslušníků v civilu. Naopak zcela chyběly hlídky VB. Ty přijely až po demolici. Na chodníku před Aeroflotem byly i dvě hromady dlažebních kostek, přestože nikde v okolí oprava chodníku neprobíhala. Kostky měly navíc jiné rozměry…

A Sověti zuřili. Do Prahy přiletěl rozčílený ministr národní obrany Sovětského svazu Andrej Grečko už 1. dubna 1969. Řval, prskal a vyhrožoval silou, okupačními vojsky v ulicích a střílením, pokud se bude ještě jednou něco takového opakovat. A naši vládnoucí komunisté museli začít konat, ne si jen na oko sypat popel na hlavu. Teprve tehdy definitivně skončily reformní snahy z Pražského jara 1968 a začala tvrdá normalizace.

V nechvalně známém „Poučení“ se i dočteme: „Známé události v hokeji koncem března 1969 dokázaly, že kontrarevoluce bránila zkonsolidování situace v naší zemi, a že je nutno už konečně učinit přítrž tomu, aby se naše společnost zmítala ve stavu nepřetržitých krizí přerůstajících do katastrofických situací.“

Spousta lidí se po vpádu vojsk obávala návratu teroru z 50. let a emigrovala. A emigranti se na MS v hokeji v roce 1983 v Mnichově postarali o senzační a krásné povzbuzování našich hokejistů ve druhém zápase se sovětským Ruskem. V prvním utkání jsme sice prohráli 1:5, ale ve druhé už remizovali 1:1.

Emigranti během zápasu rozvinuli v Olympijské hale „bojovný“ transparent, který byl parafrází na „Gottwaldovo“ heslo Se Sovětským svazem na věčné časy. Jakmile však televizní kamera zabírala fanoušky s transparentem, naše státní televize obrazový přenos blokovala. Přitom kameraman západoněmecké televize ani netušil, co je na transparentu napsáno.

A zřejmě to netušila ani celá západoněmecká televize. Zato Československá televize měla z vysílání zamotanou hlavu. Než totiž stačila režie přímého přenosu zareagovat, viděla transparent celá naše fanouškovská obec u televizorů. Další dny se tímto „odbojem“ bavily miliony našich lidí z řad dělníků, rolníků a inteligence.

I komunistickému plátku bylo jasné, že „diverzní transparent“ úspěšně pronikl do celé socialistické republiky, a tak komentář na konci článku o hokejovém utkání byl umírněný.

Z toho, jak se Rusko chovalo a chová k okolním státům po II. světové válce se národy vzpamatovávají pomalu. Rány na duši se hojí těžko. Rusko je nepoučitelné. Hokejové zápasy s ním byly i po letech stále s nádechem boje proti jeho nenasytné imperiální rozpínavosti. Je proto dobře, že naši hokejisté se v těchto dnech mohou na MS soustředit jen na zápasy a sportovní výkon. A nemají zatíženou hlavu přítomností ruského týmu, za kterým je vždy přítomen temný stín minulosti i současnosti jeho politických vůdců v Kremlu.

Mistrovství světa v ledním hokeji 1969, 1972, 1976, 1977, 1983 / Zlato z Katovic / Josef Frolík / Poučení z krizového vývoje … (str. 40, uprostřed) / Rudé právo 2. května 1983, str. 8 / Paměť národa - … Hokejová pomsta … / Jaroslav Jiřík