Proč nesouhlasím se zvýšením a plošným zavedením koncesionářských poplatků

Dlouhou dobu jsem tahanice kolem koncesionářských poplatků nesledoval. Až do dnešního dne, kdy mi do oka padl příspěvek na Facebooku od paní Pekarové. V podivném příkladu obhajuje a zdůvodňuje plošnou povinnost platit vyšší koncesionářské poplatky. Samotné zdražení mi nevadí tolik, jako způsob, kterým je oboje prosazováno.

Paní Pekarová srovnává růst ceny jednoho konkrétního časopisu s důsledky neměnných poplatků za ČT a ČR. To je ale irelevantní srovnání, protože cenu časopisu ovlivňuje trh, konkurence, zatímco financování veřejnoprávních médií podléhá politickým rozhodnutím a je zaštítěno velmi diskutabilním veřejným zájmem.

Jelikož poplatky mají být povinné z rozhodnutí politiků, jedná se o daň. Ta je nedobrovolná a může vést až k násilnému vymáhání (exekuce) a trestem vězení. I když si to neuvědomujeme, pořád se stát v konečném důsledku chová jako mocensky zlý výběrčí daní. Jako příklad by mohla posloužit pohádka Pyšná princezna a v ní královští rádcové.

Čím méně státu, tím ale lépe.

Když mi bude onen časopis připadat drahý, nebo mi nebude obsahově vyhovovat, nemusím si ho kupovat. Tuhle svobodu ale nemohu uplatnit při platbě koncesionářských poplatků. Přestože předem vím, že o službu ČT a ČR nemám zájem.

Jsem alergický na různé fráze politiků, že za něco pro jiné bojují. Ne, nebojují. Lidské bytosti (a politici zvlášť) vždy bojují jen za svůj zisk (něco z boje chtějí mít). Liší se jen v projevech a způsobech. Jedni manipulují, druzí kooperují. Navíc dohadování ve sněmovně není boj, ale politická práce. Hrdiny politické (socialistické) práce jsme tu už měli.

Boji za nezávislá média může věřit jen dítě nebo trouba. Míra nezávislosti je vždy závislá na rozhodnutí skupiny politiků, která vede zem. V naší zkostnatělé zastupitelské demokracii neexistuje způsob, jak se tomu vyhnout. Maximálně lze přijmout taková opatření, která po volbách zpomalí rychlost změn nezávislosti schválené novou skupinou vládnoucích politiků.

Řídí stát a často špatně hospodaří s veřejným rozpočtem. Naše zadlužení se nesnižuje a politici u vesla sahají po levicovém způsobu řešení. Zvyšují daně a poplatky. Přesto se strany koalice budou do morku kosti obhajovat, že socialistické uvažování nemají pod kůží.

I když nejde o nějakou závratnou výši, jde o princip. O nemožnost volby. Politici si platy zvýšili, ale všem zaměstnancům se platy nezvýšily. Náklady na domácnost jim však vzrostly. Pak může hrát roli i stokoruna.

Nemožnost odmítnout poplatky za státem vnucované služby, kterými se snaží vlámat do domácností, považuji za omezení svobody.

ČR jsem neposlouchal snad dvě, tři desítky let a nechybí mi. ČT nesleduji více jak deset let. Co ale vidím u přátel, vysílání je žrout času, pořady jsou dekadentní, zprávy depresivní, politická okénka manipulativní, s nezávislostí si úplně netykají. Pro zachování duševního zdraví občanů je televizní vysílání v domácnostech nežádoucí. Proč mám tedy platit za něco, co považuji za škodlivé?

Jestli má vláda dojem, že ČT a ČR mají málo, není nic snazšího, než socialisticky zvýšit výběr poplatků. To zvládne každý. Skutečně pravicové vlády by se zaměřily na efektivnost médií, transparentnost (ne zcela průhledné zakázky a odměňování), hospodaření, přehodnocení zbytných pořadů, kanálů, podivných estrád, seriálů atd., optimalizaci procesů (sloučení ČT a ČR) atd. Poplatky nejsou jediným řešením, ale vždy zavání komunistickým (levicovým) rozhodováním. Dost mě šokuje, že něco takového přichází od TOP 09.

Pamatujete na podobná slova z úst paní předsedkyně PS? Proč má stát najednou takovou péči o právo občanů na informace? Na to ale nepotřebujeme tolik „státních“ vysílacích pořadů a kanálů. Nepotřebujeme je dokonce vůbec. Stačí uzákonit, že soukromé stanice musí poskytnou třeba hodinu vysílacího času denně státu a je po problému. Občan se sám o sebe postará a vybere si ty zdroje informací, které bude považovat za správné. Zavedením povinných poplatků stát všechny občany nedonutí ke sledování a poslechu ČT a ČR.

Nelíbí se mi, že o ČT a ČR rozhodují politici a ne přímo občané. Politici vedou rétorické exhibice, vychvalují se, jak bojují za to či ono, toho i tamtoho, proč tedy nenechají o veřejnoprávní službě rozhodnout v referendu občany? Zde najednou dojemná péče dobrotivých politiků o občany končí. Co kdyby hlasovali jinak, než si politici přejí, že?

Obviňování opozice, že chce diktovat zprávy, je průhledné ospravedlňování kroků koalice.

Nepotřebuji, aby se stát o mě staral, aby mě mediálně vodil za ručičku. Potřebuji, aby byl úsporný a nechal mi možnost svobodné volby. Pak si může ten či onen politik říkat co chce a kde chce. Objektivní stejně není a nemůže být žádný.

Že právě vedení TOP 09 tohle nechápe a místo veřejné debaty a hlasování v referendu prosazuje početní silou v PS zvýšení poplatků, je zklamáním. Jde o relikt totality, který by mělo odmítnout.