Výročí skladatele, který pomohl ke slávě Vinnetoua a Old Shatterhanda

Ten právě před pěti roky ve věku 91 let (* 17. června 1927 – † 20.dubna 2019) opustil tento svět a odešel do věčných lovišť.

M. Böttcher byl pravnukem výmarského dvorního dirigenta a od mládí se věnoval hře na klavír. Co ale vypadá neuvěřitelně, ve svých čtyřech letech si při nehodě zlomil spodinu lebeční, rozdrtil sluchový nerv a od té doby byl na levé ucho hluchý. Přesto se živil hudbou…

Za války toužil být pilotem Luftwaffe. Prošel sice výcvikem, ale ke konci války už nebyl dostatek paliva a do bojů nezasáhl. Nakonec se z něho stal jen válečný zajatec. V zajetí si opatřil kytaru a jako samouk se na ni naučil hrát.

V poválečném období hrál už na kytaru v několika orchestrech a uskupeních jazz, taneční a zábavní hudbu. Dokonce se jako kytarista umístil v jedné německé anketě na druhém místě. V této době ale začínal sbírat i první zkušenosti s hudebním aranžováním a dirigováním.

První filmovou hudbu složil pro vojenskou satiru „Kapitán a jeho hrdina“ v roce 1955 a pak přišly další nabídky. V jeho melodiích byly slyšet prvky jazzu a rock'n'rollu. Zajímavou tvorbou též bylo, že skládal šansony například pro Romy Schneiderovou, Françoise Hardyovou atd.

V 60. letech jeho hudba významně, poutavě a podmanivě „dobarvila“ deset filmů natočených podle předloh příběhů Karla Maye a z Martina Böttchera se stal nejúspěšnější filmový skladatel. Jeho nejznámější a chytlavá skladba „Old Shatterhand“ (u nás známá pod názvem „Tam v horách“) byla v německé hitparádě v roce 1962 na prvním místě neuvěřitelných 17 týdnů a s touto skladbou se prodalo více jak 100 tis. desek. Takový úspěch byl v Německu dosažen poprvé.

Kuriózní je, že o Karlu Mayovi neměl M. Böttcher žádné povědomí a o jeho hrdinech už vůbec ne. Dokonce si ani žádnou knihu o jeho pokrevních bratrech nepřečetl. Líbilo se mu, jak byl napsaný scénář. Jak cituje Michael Petzel v knize Karl May Filmbuch:

Prvním filmem příběhů Karla Maye se soundtrackem M. Böttchera byl „Poklad na stříbrném jezeře“. V něm upoutala i skladba „Tramp“. Podle ní jste měli hned jasno, že vidíte trampy, padouchy, bandity, tuláky či desperáty. Podobné hudební upozorňování na jednotlivé postavy opakoval M. Böttcher i v dalších filmech.

V ukázce je vidět, jak film umně využívá hudbu pro jezdce, k zvýraznění krajiny a „přizpůsobí“ jí i text a děj (šéf banditů počká, až hudba skončí a do ticha promluví).

Skladba „Vinnetou“, která poprvé zazní ve druhé trilogii (Vinnetou I., Vinnetou II. - Rudý gentleman a Vinnetou - poslední výstřel) vznikla až na přání skladatele, který režisérovi a producentovi řekl, že by i indiánský náčelník měl mít svoji skladbu. A oni s návrhem souhlasili.

Ústřední melodie ve filmu i záměrně zesiluje zamilovanost a radost Vinnetoua, protože následně musí svoji lásku k Ribanně obětovat. Pro zachování míru mezi indiány a bílými dobyvateli. Jde o jedinou scénu ve všech filmech, kde se Vinnetou směje, je šťastný a ukázán v „civilní“ podobě. Ne jako neustále ustaraný a bojující náčelník Apačů.

Úspěch filmů doprovázených hudbou M. Böttchera vytvořil prostor pro pozdější vznik a úspěch filmů s hudbou Ennia Morriconeho ve „spagetti westernech“.

Bez zajímavosti proto není, že jedna z nejznámějších „mayovek“ (film Old Shatterhand) je chvílemi pojata nejen jako osvědčená indiánka a hutný western, ale hudbu k ní složil italský skladatel Riz Ortolani (viz ukázka).

Nevyhnutelný ústup ze slávy přišel s ne moc originálním filmem „Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti“ z roku 1968. Neodvrátily ho záběry na Velký kaňon v USA, ani hudba osvědčeného autora (viz ukázka).

M. Böttcher dostal i nabídku od filmového producenta Paula Kohnera pracovat v Hollywoodu. Když za ním přiletěl, uviděl, že je obklopen osmi krásnými sekretářkami. A spolupráci si rozmyslel. Okomentoval to tak, že by ho rodina zabila, kdyby měl v takovém prostředí pracovat.

Napsal hudbu k padesáti šesti filmům, ale také k seriálům (nebo jen k několika epizodám) Kriminální muzeum, Derrick, Kara Ben Nemsi Effendi atd.

Za svoji práci dostal přes deset ocenění. Většinu aktivních let žil v Luganu ve Švýcarsku a s manželkou (herečka Anneliese Herta Kaplan) prožil krásných 64 let. V manželství se jim narodily dvě dcery.

A jedna taková malá perlička na závěr. V roce 1961 byla velkým šlágrem píseň Hawaii Tattoo. Celkem 37 týdnů se udržela v německé hitparádě (nejvýše 4. místo). Na popud hudebního producenta Horsta Fuchse ji M. Böttcher složil za půl hodiny. Protože ale šlo o úplně jiný hudební žánr (havajské prvky), než byl s ním spojován, napsal ji pod pseudonymem „Michael Thomas“. Úvod šlágru však nápadně připomíná tóny vojenské trubky (večerky) v závěru filmu Vinnetou - poslední výstřel.

Zdroje: