Austrálie půjde za uhlíkovou neutralitou originálně s plynem i uhlím

Kdyby tady byla levná elektrárna,

která by furt jela,

Která by furt jela, síť vyrovnávala,

a přitom čistá byla.

---

Kdyby ona měla pomáhati síti,

a přitom čistá býti,

ty by si jí musel štěpku zajistiti,

do dřeva netíti.

---

Kdybych já jí musel štěpku zajistiti,

do dřeva netíti,

ty by si musela solár nažhaviti,

když je tma jak v řiti.

---

Kdybych já uměla solár nažhaviti,

když je tma jak v řiti,

ty bys našel větrák, co ze země trčí

a bez větru frčí.

---

Kdybych našel větrák, co ze země trčí

a bez větru frčí,

byl by konec schízy z té elektrolýzy

Green Deal by byl easy.

Michal Tučný a jeho potomci prominou, já musel.

Když se střízlivýma očima podíváme z hodně velké dálky (ideálně odněkud z Měsíce) na to, jak se na celé zeměkouli snažíme bojovat proti změnám klimatu, k vlastnímu úžasu možná zjistíme, že všichni děláme skoro to samé – jen s větší či menší mírou úspěchu či spíše neúspěchu.

Stavíme soláry a větrníky a divíme se, že vyrábějí jen tehdy, když svítí či fouká. Instalujeme baterie a žasneme, jak málo se do nich vejde energie. Kreslíme na papír jaderné elektrárny a bědujeme nad časovou a finanční náročností veškeré snahy převést je z toho papíru do reality. Budujeme „čisté“ plynové elektrárny a pak jsme překvapení, že při započtení úniků metanu jsou na tom uhlíkově podobně na štýru jako elektrárny uhelné. Ty pro změnu rovnou odstavujeme a pak kroutíme hlavou nad tím, že nám v síti chybí řiditelný výkon…

Takhle by se dalo pokračovat hodně dlouho, ale je to zbytečné. Stačí si pojmenovat společný problém: Perpetuum mobile neexistuje (stejně jako kvadratura kruhu) a žádná watthodina není nikdy zadarmo. Vždycky je potřeba za ni zaplatit – penězi, životním prostředím, prací a nejčastěji tak nějak vším dohromady.

A zdá se, že tohle všechno si jako jedni z mála uvědomují racionální Australané. Nedávno zveřejnili poměrně originální plán k dosažení uhlíkové neutrality. Počítá také s rokem 2050 jako ten náš či ten „evropskounijní“, ale na rozdíl od nich explicitně zmiňuje, že nespoléhá pouze na technologický pokrok, ale hlavně na dnes dostupné technologie a mechanismy kompenzující emise skleníkových plynů. Což přeloženo do češtiny znamená, že Austrálie bude nadále těžit a spalovat uhlí i zemní plyn!

„Není to plán za každou cenu. Nedojde k ukončení těžby a exportu uhlí nebo plynu. Nebude to mít dopad na domácnosti, podniky nebo zbytek ekonomiky prostřednictvím nových nákladů nebo daní. Nebude to stát pracovní pozice - ani v zemědělství, těžbě či v plynárenství. Nezvýší to účty za energie,“ stojí přímo v dokumentu s názvem Australia’s long-term emissions reduction plan a příznačným podtitulem A whole-of-economy Plan to achieve net zero emissions by 2050.

Úsporu čtyřiceti procent emisí má zajistit technologický investiční plán, který zahrnuje nejen soláry, baterie a vodík, ale také zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Zhruba jedna třetina připadne na vědecké průlomy a až 20 % na nejrůznější kompenzace uhlíkových emisí. K tomu však Austrálie pro jistotu ještě jednou dodává, že plánuje dosáhnout uhlíkové neutrality a zároveň udržet při životě uhelný průmysl.

Listujme dál, je to poučné čtení!

· Strana 19: „Australský export uhlí a plynu bude pokračovat až do roku 2050 i po něm, čímž udrží pracovní místa a podpoří regiony.“

· Strana 27: „Australský přístup dává na stůl všechny technologie. Ty nové, jako jsou malé modulární reaktory, budeme sledovat od raných vývojových fází. Jsme však otevřeni všem technologiím s nízkými emisemi, včetně těch, které snižují emise z tradičních paliv, jako je plyn nebo uhlí. Vítáme jakékoliv nízkoemisní technologie, které přispějí k net zero budoucnosti Austrálie. (…) Australský přístup spočívá ve vývoji technologií – jako je vodík a zachytávání a ukládání uhlíku – pro aplikaci u nás i v zámoří, aby odpověděly na měnící se globální poptávku po uhlí a plynu.“

· Strana 45: „CCS může pomoci dekarbonizovat průmyslová odvětví včetně výroby oceli, cementu a těžby zemního plynu. Může také poskytnout cestu k výrobě čistého vodíku pomocí zemního plynu nebo uhlí.“

· Strana 64: „Naše modely počítají s nějakým podílem uhlí a významným podílem plynu v elektrické síti v roce 2050.“

Jde samozřejmě o pouhý plán a až budoucnost nám ukáže, nakolik bude skutečně naplněn. Už teď lze ale australskou cestu k uhlíkové neutralitě pochválit za to, že není tolik ideologická a hodně staví na pragmatismu. Uprostřed všeho je ekonomika. Žádná technologie není špatně. Žádné palivo není špatně. Chybí zákazy, vysoké daně či penalizace. Z dálky to skoro vypadá jako předvídatelné podnikatelské prostředí…

Trochu mi to připomíná americké pojetí konceptu BAT, tedy nejlepších dostupných technologií. Zatímco v Evropě považujeme za nejlepší technologie, které fungují pouze za svitu luny a při přestupném roku, v Americe jsou to vždy technologie, které mají ekonomickou návratnost.

Když se podíváme na současný australský energetický profil, dojde nám, že rok 2050 je i v australském případě hodně ambiciózní a že i australská cesta k dekarbonizaci může být ve skutečnosti o dost delší. Graf spotřeby primární energie (zahrnující i výrobu tepla či dopravu) prozrazuje, že bez ohledu na významný rozvoj obnovitelných zdrojů v posledních letech kraluje energetickému mixu stále „svatá trojice“ v podobě plynu, uhlí a ropy.

Když vezmeme v úvahu pouze elektřinu, vypadá to pochopitelně (jako vždy) trochu růžověji, totiž zeleněji. Nelze si však nevšimnout přetrvávající dominance uhlí.

Průměrné zatížení všech australských soustav dohromady činí 31,4 GW. Pohled na instalovaný výkon prozrazuje, že Queensland a Nový jižní Wales jsou významně závislé na černém uhlí, Victoria na hnědém uhlí a plynu a Jižní Austrálie na plynu. Za jediný vyloženě zelený stát lze považovat Tazmánii s výrazným podílem vodních zdrojů. Z celkového pohledu zaujme celkem slušný podíl solárních a větrných zdrojů.

Ty se však objevily až v posledních letech, jak prozrazuje další graf.

Nezbývá než dodat, že australské přírodní podmínky po rozvoji slunečních a větrných elektráren vyloženě volají…

A teď to podstatné. Nebudete tomu věřit, ale i v Austrálii platí stejné fyzikální zákony jako u nás (byť jistý pan Gaspard Gustavo de Coriolis by úplně nesouhlasil), a australská energetika čelí velmi podobným problémům jako ta naše či německá.

S přibývajícím množství na počasích závislých zdrojů se čím dál tím častěji stává, že sítě jsou doslova zaplavené elektřinou, kterou nemá kdo spotřebovat. V nejhorších případech tak podobně jako u nás přistupují provozovatelé soustav k odpojování těchto „záplavových“ zdrojů, jinak řečeno k nucenému maření výroby ze solárů a větrníků.

V Queenslandu stála 21. září elektřina neodolatelných minus 800 dolarů/MWh. Kdyby nebyla sobota, hádal bych, že za to může Black Friday… Maximální hodnota zmařeného výkonu dosáhla 75 %, což se téměř vyrovnalo rekordu z 1. září ve výši 79 %.

Když to sesumírujeme za rok a přidáme do úvahy koeficient ročního využití, vyjde nám, že poměr ztracené a vyrobené energie už dosahuje 1:3! To celkem koresponduje s tím, že země v posledních letech zbořila světový rekord ve střešních fotovoltaice – dnes ji má každá třetí domácnost!

Jak lze vyčíst i z grafu, k vypínání na počasí závislých zdrojů dochází v praxi ze dvou důvodů: ekonomického (ceny elektřiny jsou příliš nízké na to, aby se vyplatilo vyrábět) a fyzikálního (sítě jsou přesycené, takže fyzicky nejsou schopné přijímat další elektřinu). Výsledek je pochopitelně v obou případech stejný – energií se plýtvá, místo aby byla zachycena a použita jindy.

A takhle vypadá krácení výroby v praxi. Uhlí (šedý flek) sjíždí, co to jde, ale jen na nějakou minimální provozovatelnou úroveň, aby se udrželo „v teple“ a mohlo zase přidat, až to bude potřeba. Soláry (pozemní žlutý flek, střešní oranžový flek) by daný den dokázaly vyrobit mnohem víc elektřiny, ale nebylo by ji kam uplatnit, takže kopec je kolem poledne celkem brutálně uříznut. Výsledek vypadá jako kočka, že?

Pokud vám připadá, že problém by vyřešily masivní instalace bateriových systémů, máte samozřejmě pravdu. Jediná potíž je v otázce, kolik by těch baterek muselo být. Odpověď zní bohužel, že hodně moc. Tak moc, že zatím jich není dost nikde na světě. A množství na počasí závislých zdrojů mezitím dál a dál vesele roste…

O klimatické změně a roli antropogenních skleníkových plynů víme mnohem déle než od Paříže či Kjóta. Jakou šlamastyku dělá v atmosféře oxid uhličitý, metan a jejich další kámoši, to popsal irský fyzik John Tyndal už někdy v roce 1859! Co s tím, to se nám nepodařilo vymyslet ani po 165 letech, byť se sluší přiznat, že pořádně se snažíme až teď.

Možná je na čase přestat se utěšovat tím, jak nám to skvěle jde a jakých závazků dosáhneme v „kulaté“ roky, a začít k problému přistupovat pragmaticky a bez ideologie jako Australané: Dejme na stůl všechno, co máme k dispozici, a současně vrhněme všechny síly do výzkumu a vývoje. Pokud budeme místo toho nadále bezmyšlenkovitě zavírat to, co funguje, a budovat to, co funguje jen občas, s nějakým oslnivým výsledkem moc nepočítejme.