Článek
Přestože za posledních deset let se u nás postavilo jen 142 kilometrů dálnic, ministerstvo dopravy má ambici už v příští desetiletce připojit dalších 700 km a šmahem dokončit celou dálniční síť. Současné tempo výstavby přitom nasvědčuje tomu, že by tentokrát nemuselo zůstat jen u siláckých politických řečí. Jen v letošním roce se „koplo do země“ na nevídaných 179 kilometrech! Pozor, špek pro numerology: Podle dříve uváděných údajů má do roku 2050 v ČR vyrůst shodně 700 km vysokorychlostních železničních tratí!
Kdo by nechtěl jezdit po kvalitních dálnicích po celém Česku i do všech okolních zemí? Nebo vlakem z Prahy do Brna za hodinu? No, někdo by se tu našel – stačí si vzpomenout třeba na „vidle“, které nedávno vhodili ekologičtí aktivisté do stavebního povolení na úsek D11 k hranici s Polskem. Nelze však přehlédnout, že legislativní změny v posledních letech reálně urychlují povolovací procesy i výkupy pozemků a po dlouhé době se začíná opravdu stavět.
Jenomže sotva se nám to rozběhlo, hrozí nečekaná křeč do lýtka. Počítejme. Na stavbu kilometru dálnice padne běžně 45-50 tisíc tun kameniva, průměrný dálniční úsek tedy spolyká klidně i roční produkci jednoho velkého ložiska. Na železnici jsou kvantitativní nároky nižší, uvádí se 8 tisíc tun kameniva na kilometr, ovšem o to větší důraz se klade na kvalitu. Zejména vysokorychlostní tratě vyžadují bez přehánění „prémiové“ drážní kamenivo, které v ČR umí dodat pouze 19 kamenolomů.
Jenomže to zdaleka není všechno. Další stovky tun štěrkopísku a stavebního kamene zahučí do rodinného domu či dětského hřiště, další tisíce do školy či průmyslové haly a další desetitisíce (možná statisíce) do nemocnice či obchodního centra. Jak je to možné? Snadno. Stavbaři totiž rozhodně nepoužívají kamenivo jen na podsypy, obsypy či drenáže, ale zejména jako základní příměs do betonu. Kamenivo je plnivo, které v betonu tvoří až 80 % jeho objemu!
Asi vás proto nepřekvapí, že samostatnou kapitolu bude v nadcházejících letech tvořit energetika. Takový základ jedné větrné elektrárny, to je 500 kubíků betonu, jen to v poryvech u vrtulí hvízdne. Co teprve až se začne stavět první paroplynová elektrárna, zařízení na energetické využití odpadů nebo nový blok jaderné elektrárny v Dukovanech…
Nejvyšší čas začít se pídit po tom, odkud vlastně všechen ten kámen a písek bereme. Pokrytecká odpověď zní: ve stavebninách. O něco přesnější: v kamenolomech a pískovnách. Pokud bychom však chtěli být opravdu poctiví, museli bychom přiznat, že v kamenolomech a pískovnách otevřených ještě za socialismu! A v tom je ten problém. Po 34 letech totiž v těchto ložiscích začínají docházet zásoby.
Česká geologická služba nedávno ve spolupráci s Těžební unií a Sdružením pro výstavbu silnic vypracovala pro ŘSD studii, podle níž se v Česku do 10 let dotěží polovina kamenolomů i pískoven. To by samo o sobě nebyl takový problém – pokud bychom zároveň zvládali otevírat nová ložiska. A to se zoufale nedaří, protože od jisté chvíle už chceme všichni žít v naprosto čistém prostředí bez jakékoliv těžby a průmyslu ve vzdálenosti minimálně 10 kilometrů…
Povolovací procesy k dobývacím prostorům tak připomínají proslulé bitvy o každý kilometr nové dálnice. Často se i dobře připravený a odkomunikovaný projekt zmítá v nekonečném zápasu na úřadech a soudech, přičemž výsledek bývá i po mnoha letech nejistý. Jednou vadí doprava, podruhé prašnost, potřetí hluk, počtvrté údajné ohrožení vodního zdroje. Jeden příklad za všechny? Na jižní Moravě se takto „otevírá“ jedna menší pískovna už 18 let.
Při této příležitosti je pochopitelně naprosto legitimní namítnout, že surovina lze získat i jiným způsobem než těžbou, a to pomocí cirkulární ekonomiky. Vždyť kamenivo se dá recyklovat, případně nahradit vedlejšími energetickými produkty z uhelných elektráren a tepláren, eventuálně struskou z oceláren (když tedy zrovna nestavíte dálnici u Ostravy). Zajímavou možností je i tzv. vitrifikát, zbytek po plazmovém zplyňování odpadu.
Pokud bychom do toho chtěli opravdu „šlápnout“, znamenalo by to po celé zemi vybudovat možná stovky recyklačních dvorů (což může být z pohledu dopadů ještě zajímavější soused než nějaká pískovna…), udržet v chodu těžký průmysl a klasickou energetiku, případně začít přetěžovat odkaliště a investovat do spaloven všeho druhu. Dále by se pro veřejné investory stanovila legislativní povinnost nahradit určité procento alternativními surovinami. Maximální podporu by si pak zasloužila recyklace přímo na místě při nejrůznějších rekonstrukcích a přestavbách.
Jenomže i kdyby se nám vše výše uvedené podařilo (jako že jde v českých podmínkách o naprosté sci-fi), při nejlepší vůli bychom tímto způsobem nahradili sotva 15 % aktuální spotřeby. A zapomeňme na to, že recyklát i jiná náhražka dosahuje stejné kvality jako přírodní kamenivo. V konstrukčních vrstvách dálnic, kolejovém loži či předpjatých betonech je nezbytně nutné použít výhradně materiál z pískoven a kamenolomů, ať se nám to líbí nebo ne.
Přijde samozřejmě den, kdy už nebude možné ze země vytáhnout ani tunu čerstvé suroviny a pak už nám nezbyde nic jiného, než „cirkulovat“. Známé disponibilní geologické zásoby štěrkopísku a stavebního kamene však napovídají, že tento den určitě nepřijde dříve než za 100 let. Tedy pokud si ho sami nepřivoláme tím, že už neotevřeme jediné nové ložisko. V tomto ohledu lze ocenit aktuální snahu o další legislativní změny a zjednodušení povolovacího procesu u projektů ve veřejném zájmu. Zároveň by se však nemělo zapomínat ani na zájmy dotčených obcí. Ty by měly mít ideálně zajištěnou systémovou podporu, aby bez ohledu na štědrost těžaře mohly počítat s dostatečnými kompenzacemi a příspěvky na rozvoj.
