Jsou obnovitelné zdroje levné, nebo drahé? Jak kde, jak kdy a jak pro koho

Ha, tady je to černé na bílém. Soláry jsou levné!

Ups. Že by byly levné jen ty nové instalace?

Yes, to chceš! Proč už není vrtule na každém kopci?!

Aha, tak proto.

To je ono, pryč s výkyvy!

Tak já už tomu vážně nerozumím…

Šest zpráv, všechny si zdánlivě protiřečí, ale zároveň jsou všechny pravdivé. Chceme-li opravdu najít odpověď na otázku, zda jsou obnovitelné zdroje levné či drahé (respektive aspoň přijít na to, jak se správně zeptat), tudy cesta nevede. Média nám pomohou asi stejně jako ChatGPT s řešením rodinné logistiky (tedy skoro vůbec a jako bonus nás to slušně řečeno nahněvá).

Zkusme něco účinnějšího, třeba podívat se na problém očima šestiletého dítěte. Co papají klasické elektrárny? Uhlí, plyn či přepracovaný uran. Tedy všechno nějaký bordel vytažený ze země. Těžaři jsou sice hrozně hodní kluci, ale zas ne tolik, aby dodávali jen pro hezké oči provozovatelů. Zato větrníky papají vítr, soláry sluneční záření a vodní elektrárny kupodivu vodu. Že za nic z toho se platit nemusí, to si každý může ověřit snadno – ofouknout lze zcela zdarma, stejně jako pořídit si úžeh či promočit se v řece.

Trochu zvídavější šestileté dítě by se však s touto odpovědí nespokojilo. Postrádalo by v něm vysvětlení, jak se z této „potravy“ stane elektřina a kolik to bude stát. Co s ním, když je tak neodbytné? Vzít ho záruku a dovléct ho do jedné z nejvýznamnějších investičních bank na světě, co jiného!

Třeba do té newyorské, která nese název Lazard po svých židovských zakladatelích a která pro soukromé investory vydává tzv. srovnání sdružených nákladů na výrobu energie LCOE (Levelized Cost of Energy). Zní to honosně, ale kravaťáci za kompy neprovádějí nic jiného než prachsprosté sčítání a dělení. Prostě vezmou všechny možné „celoživotní“ náklady daného zdroje (na investici, provoz i likvidaci), vydělí je očekávaným (opět „celoživotním“) objemem vyrobené elektřiny a vyjde jim vždy krásně jednoduchá cena v dolarech na megawatthodinu. A protože to Lazardi provozovatelům takto doslova spočítají každý rok, dají se z jejich analýz nakreslit ještě krásnější barevné grafy jako ten níže.

Klidně vás štípnu, ať máte jistotu, že se vám to nezdá. Štíp. V energetice málokdy mluví něco tak jasně jako výše uvedený graf. Zatímco ještě v roce 2009 stály nové větrníky raketu a nové soláry neskutečnou raketu, v loňském roce už byly nejlevnější. Takže můžeme šestiletému dítěti klidně potvrdit, že OZE jsou levné?

Tak snadné to nebude. Přiznám se, že jsem vás štípnul málo, přeci jen trošku sníme. Výše uvedená líbivá čísla totiž pocházejí z těch klimaticky nejpříznivějších lokalit. Zatímco v Česku mají soláry kapacitní faktor s bídou 12 % a větrníky 20 %, Lazardi počítají u solárů 15-30 % a u větrníků 30-55 %.

To má jeden nepříjemný důsledek, který možná na první pohled nevidíme, ale šestileté dítě nám s tím opět pomůže. Větrník v Dánsku vyrobí nejen 2× až 3× více elektřiny než naprosto stejný větrník v Česku, ale také za cenu, která bude 2× až 3× nižší. Obdobně solár ve Španělsku vyrobí násobně více elektřiny než naprosto stejný solár v Česku, a tím pádem i za násobně nižší cenu.

To je ovšem pořád skvělá zpráva – alespoň v nejprosluněnějších a největrnějších oblastech jsou OZE levnější než tradiční zdroje, ergo nastává největší revoluce ve fyzice od dob Alberta Einsteina, protože železný zákon energetické hustoty evidentně odchází na smetiště dějin za teorií o placaté zeměkouli!

Pokud máte pocit, že je tam zase něco blbě, tušíte správně. Srovnáváme nesrovnatelné. Na počasí závislou elektřinu s elektřinou stabilní či řiditelnou. To je jako srovnávat déšť s hadicí napojenou na vodovodní řad (no dobře, tak aspoň na jímku, ať jsme eko). Ledničku s balkónem v zimě. Netflix s takovým tím obskurním televizním kanálem, na nějž odkládají staré díly Ordinace a dalších nekonečných seriálů. Manuela Neuera s Peterem Vindahlem. A dost.

Jak se vyrovnat s touto evidentní disproporcí v dalších úvahách o ceně OZE? Komu to není zřejmé z výše uvedených srovnání a jednoho krutopřísně vtipného MEME, tomu opět pomůže šestileté dítě. Schválně ho zkuste poslat nakoupit elektřinu. Napřed do uhelné elektrárny a pak na větrnou farmu (v obou případech se bavíme o funkčních zařízeních, aby to bylo fér). Zatímco z té první se vrátí z fakturou na nějakou středně nepříjemnou částku vyhnanou emisní povolenkou, z té druhé se buď vrátí s elektřinou skoro zadarmo a nebo s prázdnýma rukama. Podle toho, zda a jak moc právě fouká vítr.

Když totiž nefouká vůbec a elektrárna stojí, mohlo by dítě provozovateli nabízet za megawatthodinu 100 eur, 1000 eur, tatínkovu novou Teslu, maminku, poslední volný pozemek v Troji, pravou nohu Pavla Šulce nebo klidně i konstrukci mezinárodní vesmírné stanice a k obchodu by stejně nedošlo, protože cena by byla zhruba nekonečno.

Naopak pokud vládne strašný vichr z hor, tak odnáší nejen kulisy a herce, ale i cenovou zátěž. V extrémních případech sráží silovku i na nulu či pod ní. Ha, takže přeci jen jsou OZE levné, chtělo by se zvolat. Pravda, kvůli zanedbatelným variabilním nákladům vstupují na burzu přednostně za nulovou cenu. Jenomže tato „láce“ je draze vykoupena provozními dotacemi.

Zkusme si na chvíli představit, že by žádné neexistovaly. Když nefouká a nesvítí, je to celkem jedno, zdroje nevyrábějí. Když fouká a svítí tak napůl, je to dobré, protože cenu elektřiny zvedají dražší zdroje, a vytvářejí tak pro solárníky a větrníkáře jakous takous marži. Co ale když fouká a svítí úplně optimálně a cena elektřiny spadne do záporu? Solárníci a větrníkáři sice vyrábějí jako vzteklí, ale od obchodníků nedostávají nic - dokonce jim ještě platí za výkup! To jsou, pane, kšefty, co? Kdyby se našel pošetilec, který by do tohoto byznysu byl ochoten investovat, půjdu si ho vyfotit.

Protože však existují provozní dotace, výrobcům se vyplatí dodávat do sítě i zadarmo či za mírně záporné ceny. Ztráty jim pokryjí právě peníze nás všech. Každoročně to přitom dělá desítky miliard korun (přičemž největší zátěž si neseme samozřejmě z dob solárního tunelu před 15 lety). Část z toho zaplatí stát, část vidíme na ročním zúčtování od dodavatele. Teď už to burzovní kouzlo s nulovými cenami tolik nefunguje, co?

To jsme ale pořád nezohlednili fakt, že jedny zdroje jsou schopné vyrábět, jak se nám zlíbí, a druhé, jak se zlíbí jim. Tak to napravíme, ne?

Už před 12 lety němečtí vědci z Potsdam Institute for Climate Impact Research publikovali tuze pěkné grafy, které by se daly shrnout rčením „čeho je moc, toho je příliš“. Celkem srozumitelně prozrazují, že zatímco při nízkém podílu OZE v soustavě jsou „celoživotní náklady“ na jednotku výroby docela nízké, při vysokém podílu stoupají (hlavně u solárů) k dost neúnosným výšinám. Kromě výrobních nákladů totiž vstupují do hry náklady na záložní zdroje, jejich redukci a nadprodukci OZE.

Jinak na to šli před dvěma lety analytici jedné ze čtyř největších bank v USA Bank of America. Když zkombinovali vlastní výzkum s dřívějšími studiemi Lazardů a dalších institucí, vyšel jim mimo jiné tento graf zachycující náklady výroby různých zdrojů. Oproti klasickému (a nám již dobře známému) LCOE jsou v něm zohledněny náklady na akumulaci. A najednou je to úplně jiná opera. Větrná a solární energie jsou nejdražší.

Ponechme nyní stranou, že ani toto srovnání není úplně fér k řiditelným zdrojům, protože cena bateriového úložiště je napočítaná na pouhé čtyři hodiny akumulace. Po uplynutí této doby už jaksi není kde brát, a výrobní cena se tedy opět nezbytně musí vznést k nekonečnu.

To by ale šestileté dítě neřešilo. Spíš bychom mu museli vysvětlit, jak se ta elektřina dostane z elektráren do zásuvky u něj doma. A tady teprve nastává pravé cenové rošambo, protože honit elektřinu z velké elektrárny přes přenosovku do distribuce je o dost snazší než z malé přes distribuci do přenosovky.

Když analytici Bank of America zohlednili náklady celého systému (LFSCOE), které zahrnují i závazky v oblasti vyrovnávání a dodávek, vyšlo jim něco, co se horko těžko vešlo do jednoho grafu. Zatímco v geografických podmínkách Texasu stojí megawatthodina z nových větrníků lidových 291 dolarů a z nových solárů ještě lidovějších 413 dolarů, ceny z Německa z pietních důvodů snad ani nebudu komentovat.

Tímto se vracím k svému oblíbenému MEME. Zatímco operátora vpravo bych zaměstnal za minimální mzdu, tomu vlevo bych dal dvojnásobek pražské průměrné, služebního psychiatra a nárok na osm týdnů dovolené na zotavenou…

Už je to dlouhé, co? Nebojte, jdeme do finále. Šestileté dítě nám od začátku článku trochu zestárlo, tak mu možná začalo připadat, že ho celou tu dobu stejně tak trochu vodíme za nos. A má pravdu, vždyť se pořád bavíme jen o nějakém modelování, případně dílčích ukazatelích.

Nastává okamžik pravdy, pojďme se podívat na konečné ceny pro zákazníky, tedy domácnosti a firmy!

Pokud jste až dosud hájili pevnost levných OZE, následující graf vám přivodí poněkud zdrcující zážitek. Na vodorovné ose je podíl OZE v energetickém mixu, na svislé průměrná koncová cena elektřiny. Pokud by OZE skutečně zlevňovaly elektřinu, v pravém dolním rohu by mělo být narváno. Jenomže ve skutečnosti tam není nikdo.

Byť tato analýza pochází od slovutné Mezinárodní energetické asociace (IEA), ani ona není dokonalá, protože cenotvorba se v různých zemích může značně lišit. Na druhou stranu spíš bych si tipnul, že model nahrává bohatým, a tedy zeleným zemím, takže realita bude spíš ještě horší. Například Němci hradí spoustu nákladů na energie z veřejných rozpočtů.

Úplně jinou otázkou samozřejmě zůstává, zda se na obnovitelných zdrojích dá vydělat. No, jéje a jak! Jsem-li štědře dotovaný výrobce a navíc ještě v klimaticky optimální lokalitě, mám na byznys zaděláno (nepřesáhne-li tento byznys určitou mez jako například ve Švédsku, kde už se začal kanibalizovat). To už je však na jiné povídání.

Nám šlo „pouze“ o otázku, zda jsou obnovitelné zdroje levné nebo drahé. Výše uvedený text potvrdil, že poctivá odpověď nemůže znít jinak než takto: Jak kde, jak kdy a jak pro koho. Kam se hrabe Douglas Adams a jeho číslo 42…