Článek
Znáte ten virální skeč o expertovi, který má za úkol nakreslit sedm na sebe vzájemně kolmých červených čar, některé zeleným a některé průhledným inkoustem? (pokud ne, poslužte si níže) Po čtyřech minutách beznadějné schůzky s klientem se na nebohého grafika oboří šéf: „Takže, co přesně nám v tom brání?“ Grafik odpoví: „Geometrie.“ A zástupce klienta to rozsekne návrhem: „Prostě ji ignorujte.“
Místo klienta si dosaďte německou vládu, místo experta Spolkovou agenturu pro sítě (BNetzA), místo grafického projektu úkol Německa odejít od uhlí do roku 2030 a místo geometrie fyziku. Máte to? Gratuluji, právě jste porozuměli základnímu problému německé energetiky!
Tzv. Kohleausstieg (ano, naši západní sousedé mají na rozdíl od nás jednoslovný termín pro odchod od uhlí) poprvé stanovili poslanci Spolkového sněmu už v roce 2020, tedy po první covidové vlně. Tehdejší rozhodnutí vycházelo z jednání speciální komise, v níž zasedali experti, zástupci vlády i nevládní organizace, a počítalo s ukončením výroby energie z uhlí do roku 2038. Později však pod tlakem ekologických aktivistů a čím dál ambicióznější evropské klimatické politiky vznikla poptávka po akceleraci tohoto cíle (kdyby vám to něco připomínalo, tak podobnost je čistě náhodná) a nová německá „semaforová“ vláda (podle barev tří koaličních stran – a pak že Němci nemají fantazii) už na konci roku 2021 rozhodla, že země skoncuje s uhlím už do roku 2030.
„Každý problém znamená zároveň příležitost,“ říká seriálový britský premiér Jim Hacker a Sir Humphrey mu oponuje: „Problém může přinést i neřešitelné příležitosti.“ Podobnou pochybnost nyní, zdá se, vznesla i agentura BNetzA stran německé příležitosti urychlit odchod od uhlí. Na konci loňského roku výslovně zakázala některým provozovatelům elektráren odstavit uhelné bloky před 31. březnem 2031, a to přímo na žádost několika správců elektrických sítí. Například provozovatel přenosové soustavy v Bádensku-Württembersku hovořil o prodloužení provozu některých rezervních elektráren „přinejmenším do března 2031“. Důraz na slovo „přinejmenším“ si přitom i jeden z nejserióznějších německých titulů Die Welt vyložil tak, že i toto datum je spíš čára a ne zeď. „Elektrárny jsou potřebné pro stabilitu sítě,“ uzavřel mluvčí BNetzA.
Pravda, nic to nemění na tom, že počínaje třicátými léty už by na německém trhu neměla zůstat jediná uhelná elektrárna. Jinými slovy tyto zdroje budou fungovat ve zvláštním kapacitním režimu a stát jim bude platit za to, že vyrábějí jen občas… (čímž se nám ta celá legrace moc nezlevní, ale o tom jsem dnes psát nechtěl)
Německo platilo za jednoho z největších vývozců elektřiny v Evropě (tady se ten germanismus vyloženě hodí) dlouhá léta. Ještě před šesti lety bylo schopné v roční bilanci dosáhnout čistého exportu ve výši celkové české spotřeby. Počínaje rokem 2019 však toto číslo začalo povážlivě klesat, až se vloni dostalo dokonce pod nulu. V roce 2023 se Německo poprvé od roku 2002 stalo čistým dovozcem elektřiny.
Důvody asi není třeba příliš rozepisovat. Když vypnete, byť postupně, 37 jaderných reaktorů, které v dobách největší slávy dodávaly do sítě 26 GW stabilního výkonu (to je jako 26 bloků Temelína) a pokrývaly třetinu spotřeby, s výrobním saldem to poněkud zamává.
Nic na tom přitom nezměnila ani gigantická výstavba obnovitelných zdrojů energie, především slunečních a větrných elektráren. Bez jakékoliv ironie si připomeňme ta grandiózní čísla: Za posledních 20 let přibylo v německé soustavě přes 80 GW ve fotovoltaice a téměř 60 GW ve větrnících, dohromady více než pětinásobek odstaveného výkonu v jaderných zdrojích!
Tato „náhrada“ však zatím vede pouze k tomu, že v dobách sluneční a větrné hojnosti mají Němci tolik elektřiny, že s ní mohou vytápět chodníky (nebo je možná spíš chladit?), a při tzv. Dunkelflaute (ano, naši západní sousedé mají na rozdíl od nás jednoslovný termín pro období „nesvítí, nefouká“) je v lepším případě zachraňuje domácí uhlí či dovezený plyn a v horším dovoz ze zahraničí. Zatímco na začátku loňského srpna sluneční a větrné zdroje v některých okamžicích pokrývaly i přes 80 % zatížení, na konci loňského ledna se jejich podíl na spotřebě běžně propadl až k jednomu procentu. V ročním zúčtování se pak Němci ocitli v deficitu ve výši 9,2 TWh, což odpovídá průměrné výrobě tří velkých uhelných elektráren (takže zatím žádné drama, ale trend je evidentně nepříznivý).
Tím jsme se pomocí typického Eselsbrücke (oslí můstek, zase mají jediné slovo a my ne!) vrátili zpět k německým uhelným elektrárnám. Jestliže energetik oplakává vloni definitivně doražených 26 GW v jádru, kolik kýblů slz asi uroní nad 37,5 GW v uhlí, které mají teprve zmizet, a to ideálně do sedmi let?
Nepodezírejme však své sousedy z šílenství (alespoň tedy ne naprostého). Oni to mají vymyšlené, tedy přinejmenším na papíře. Do roku 2030 má v zemi vyrůst 40 (!) velkých plynových elektráren, které budou navíc připraveny na budoucí spalování vodíku, samozřejmě pokud možno zeleného… Pokud vám připadá, že připravit 40 investičních záměrů, projít 40× schvalovacím procesem včetně procesu EIA, postavit 40 elektráren a zajistit pro ně dodávky zemního plynu ze zahraničí (respektive mnoho tun zeleného vodíku) je poněkud složitější než vyfrknout na pobřeží pár LNG terminálů, myslíte si to samé co BNetzA. Je-li už dnes Německo v některých situacích závislé na dovozu, co teprve v situaci, kdy už nebude mít uhelky a ještě nebude mít nové plynovky? Fyzika je neúprosná. „Prostě ji ignorujte.“
Nenechme se však mýlit. Do podobných problémů by se Němci dostali i za předpokladu, že by si ponechali jádro. K vykrývání na počasí závislých zdrojů a špiček se totiž stejně mnohem víc hodí flexibilní uhelné či plynové elektrárny (klasické jaderky jsou na to asi stejně vhodné jako kamion na popojíždění v centru Prahy). „Prostě ji ignorujte.“
Na závěr se ještě vraťme k trochu tajemnému vyjádření „přinejmenším do března 2031.“ Zní to jako dočasný pobyt vojsk, že? Celkem trefně komentuje situaci blog Baron z Porúří. „Salámové“ stanovisko čte jako „v případě potřeby déle“ a glosuje ho jako „pravděpodobně nejměkčí formulaci, jakou mohl úřad patřící pod Habeckovo ministerstvo najít.“ Agentuře podle něj svazují ruce i německé povinnosti vůči evropské propojené síti ENTSO-E. Baron volá po investicích do plynových elektráren, elektrolyzérů a hlavně diskuzi bez ideologických předsudků a vzpomíná myšlenku profesora teoreticky fyziky Sigismunda Kobeho, podle nějž k úspěchu transformace nepovedou jen další a další soláry a větrníky. Bude-li se Německo navzdory všemu držet stejného směru, může se taky stát, že se uhlí nezbaví dokonce ani v roce 2038. „Prostě ji ignorujte.“
Avšak neklesejme na mysli, ono to nějak dopadne. V historii se ještě nestalo, aby něco nějak nedopadlo. Ostatně i úkol nakreslit sedm na sebe vzájemně kolmých červených čar, některé zeleným a některé průhledným inkoustem kupodivu má své řešení. Stačilo zapojit trochu fantazie. V případě energetiky však bude zapotřebí nejen to, ale také spousta času, peněz a nejspíš i nějaké ty přelomové technické vynálezy.
Tento článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
