Po odpojení od Ruska vyděsila Balt porucha v elektrárně a pád frekvence

Ne ten energetik! Ten test!!! (pardon, když se vám ta kobliha sama tak krásně materializuje v ruce, tak ji prostě musíte hodit)

Víkend mezi 8. a 9. únorem 2025 se zapsal do historie Pobaltí. Posuďte sami podle tweetů nejvýznamnějších státníků (na základě čeho jiného to taky v dnešní době hodnotit, že?).

Suverénně nejvíc zobrazení a lajků měla estonská premiérka Kaja Kallasová a rozhodně to nebylo tím, že je po Sanně Marinové možná nejkrásnější vrcholnou političkou moderní doby. Lotyšské premiérce Evice Siliňové to taky sluší a měla ještě slabší ohlas než litevský premiér Gintautas Paluckas.

Co se o uplynulém víkendu stalo tak významného? Baltská energetika se odpojila od Moskvou ovládané sítě BRELL. Jak napovídá druhé L, s belgickým šansoniérem to nemá nic společného, jde (nebo spíš šlo) o společnou soustavu Běloruska, Ruska, Estonska, Lotyšska a Litvy. Takže teď už je to jenom BR. Což celkem vystihuje situaci. Pokud by se ale k této síti připojilo ještě Norsko a Ostrava, bylo by z toho BRNO. No, jedno Brno nám bohatě stačí.

Konec bezvýznamného humoru, zpět k tématu. Není divu, že v uvedených víkendových dnech to notně cvrlikalo nejen na baltských zpravodajských portálech, ale i na těch evropských, české nevyjímaje.

Napsalo se toho možná víc, než bych s ohledem na odbornou úroveň tématu očekával. Ale žijeme v době energetické, tak je to vlastně asi normální. Tím líp. Stokrát omleté informace tím pádem můžeme vynechat a vrhneme se rovnou na oblíbenou datovou analýzu. Tentokrát bude tento přístup velmi důležitý, neboť nám odhalí, že v baltské síti se v průběhu operace seběhlo i něco, co se fakt neplánovalo.

Napřed špatná zpráva pro konspirátory: Jak ukazují tři níže uvedené grafy (jeden, druhý, třetí), od rána 8. února 2025 nepřitekla do Pobaltí skutečně už ani watthodina ruské elektřiny. Protože prostě fyzicky neměla kudy (na konci tohoto článku poskytnu pro toto tvrzení i vizuální důkaz jako odměnu pro trpělivé čtenáře).

Bude to znít neuvěřitelně, ale Balt se na odstřižení od Ruska připravoval mnoho let (podle některých zdrojů až dvacet!). Jednotlivé země si dokonce nedávno otestovaly nanečisto provoz v tzv. ostrovním režimu, kdy se jejich soustavy zcela odpojily od okolí. Jak je vidět na výrobním grafu níže, Litva si takovou emancipaci vyzkoušela na deset hodin v sobotu 22. dubna 2023. Ten oranžový flek, to je ono. Zrovna nefoukalo, tak Litevci zapnuli polovinu plynovek, které mají k dispozici (tedy velmi pravděpodobně převážnou část provozuschopných kapacit).

Obdobné testy nejspíš v minulých letech realizovali i Estonci a Lotyši. Nejste-li líní jako já, můžete to zkusit najít – poznávací znamení: neobvykle vysoký flek v záplavě běžných baltských deficitů… Mimochodem i to, co se odehrálo na konci února 2022 v ukrajinské energetice, fakticky podle původních plánů mělo být to samé. Kvůli „třídennímu“ speciálnímu plánu někoho jiného se to však nakonec muselo nouzově překlopit v trvalé připojení k evropské síti. Jen holt ten ostrovní provoz trval trochu déle, což by bylo extrémně nebezpečné i bez permanentního bombardování ukrajinské energetické infrastruktury (ale o tom zase jindy).

V Pobaltí se sice žádná podobná speciální operace zatím neodehrává, zcela určitě však již řadu let sledujeme jakousi její hybridní verzi. O vánočním poškození elektrického kabelu Estlink 2 mezi Estonskem a Finskem jste určitě slyšeli (a pokud čtete můj blog, je vám povědomý i níže uvedený „kytarový“ graf).

Možná jste ale neslyšeli o tom, že jen od října 2023 bylo v Baltském moři takto poničeno celkem jedenáct kabelů! Podle amerických i evropských tajných služeb šlo přitom o pouhé nehody (!) způsobené tažením uvolněné kotvy po mělkém mořském dně. Ne, že bych se zrovna v tomhle chtěl patlat, ale když si představím všechny ty lodě, jak se spuštěnými kotvami schválně zpomalí a kličkují jak na potvoru v oblastech nad kabely, připadá mi to průhledné jak šaty Bianci Censori…

Pojďme raději k meritu věci a slíbenému datovému pohledu. Že může být poměrně detailní, za to vděčíme hlavně Estoncům a jejich transparentnosti a informační sdílnosti. Při příležitosti „velkého odpojení“ totiž zřídili speciální aplikaci (neplést se speciální operací…), která umožnila sledovat v podstatě live vývoj frekvence baltské sítě! Nevím, jak vy, ale mě nenapadá, co zajímavějšího by se dalo o druhém únorovém víkendu dělat, než sledovat frekvenci baltské sítě (samozřejmě s výjimkou atraktivního fotbalového zápasu Sparta Praha – Hradec Králové).

Jak už z médií dobře víme, v den D č. 1, tedy v sobotu 8. února 2025, se nad ránem napřed odpojila Litva od Běloruska a Ruska a Lotyšsko od Ruska. Následně se Estonsko odpojilo od Ruska, čímž byla první fáze dokonána a Pobaltí vstoupilo jeden a půl dne trvajícího ostrovního provozu. A ten nás zajímá nejvíc, protože baltští dispečeři jej příhodně využili nejen k nakonfigurování sítě pro připojení na evropskou kontinentální síť v den D č. 2, tedy v neděli 9. února 2025, ale také k provedení nejrůznějších bezpečnostních testů. Laicky řečeno síti cíleně ubližovali a sledovali, jak si s tím bez cizí pomoci ze zahraničí poradí.

Odborná vsuvka: Frekvence je v elektrizační soustavě podobným zdravotním ukazatelem jako srdeční tep v lidském organismu:

· 49,9 – 50,1 Hz = pohoda, jazz

· 49,75 – 49,9 / 50,1 – 50,25 Hz = safra, to už není úplně dobré, ale proč si tím kazit den

· 49,5 – 49,75 / 50,25 – 50,5 Hz = máme problém

Pro představu: Když na začátku roku 2021 někdo v chorvatské rozvodně rozlil kafe do přístrojové desky a Evropa se kvůli tomu rozdělila vedví, v severozápadním ostrovu spadla síťová frekvence na 49,74 Hz a v jihovýchodním vyletěla na 50,6 Hz, než se přibližně po deseti vteřinách v obou ostrovech vrátila alespoň do pásma „safra, to už není úplně dobré“.

Když přeletíme vrtulníkem nad baltským ostrovním obdobím, i laik snadno nahlédne, že nejzajímavější věci se děly kolem poledne v den D č. 1.

Když tím vrtulníkem nalétneme malinko níž nad poledne, s trochou představivosti a energetické erudice se nám vyjeví, co všechno baltští dispečeři v soustavě prováděli. Jak následně potvrdila i baltská média, šlo o řízené vypínání a zapínání různých zdrojů a testování, jak si s danou situací soustava poradí. Když výroba převyšovala spotřebu, frekvence šla nahoru a automatické systémy ubíraly páru. Když spotřeba převyšovala výrobu, frekvence šla dolů a automatické systémy páru přidávaly. V obou případech bylo cílem vrátit frekvenci co nejblíže optimálním 50 Hz.

Ve 14:14 středoevropského času se ale přihodilo něco, co nebylo na programu. Frekvence napřed vyletěla na 50,17 Hz („safra“) a pak sletěla na 49,6 Hz („máme problém“), tedy o 16 desetin níže, než při evropském incidentu z roku 2021! Pod kritickou mezí 49,75 strávila asi 20 vteřin.

Vysvětlení poskytl médiím šéf „estonského ČEPSu“ Kalle Kilk: „Kromě plánovaných testů došlo ještě k jedné události, a to k odstavení elektrárny v Litvě. Smyslem testů bylo připravit se na neočekávané jevy tak, aby nám nezpůsobily potíže. Během testu jedna taková událost nastala neplánovaně, ale závěr je takový, že vše proběhlo v pořádku, protože se nám podařilo udržet systém stabilní. I když musím přiznat určité dopady na psychickou stabilitu dispečerů v řídicí místnosti, kteří pocítili mírnou úzkost, když viděli pokles frekvence ve zcela nečekané situaci.“

Když se podíváme v elektronické tužce na ono inkriminované „žuchnutí“, zjistíme, že krátce po 14. hodině se v Litvě skutečně odpojil blok č. 9 Lietuvos elektrine, což znamenalo zničehonic minus 366 MW.

Že to nebyl úplně zanedbatelný incident, o to svědčí i „zub“ v celkovém výrobním grafu.

Výrobní data ze všech tří zemí pak dávají jasnou odpověď na otázku, jak se s touto nepředvídanou událostí baltská soustava vypořádala. V prvních zlomcích vteřiny pochopitelně nelze hovořit o zběsilé reakci dispečerů, a dokonce ani automatizovaných systémů. Napřed úřadovala prostá fyzika v podobě tzv. setrvačných hmot, které jsou přítomné ve všech velkých roztočených turbínách. Ne, že by jich na Baltu bylo zrovna hodně, ale na odvrácení nejhoršího to stačilo. Díky této setrvačnosti byly schopné tyto turbíny skokově dodat mnohem více energie, než aktuálně produkovaly.

V návaznosti na odebírání točivé hmoty se pak již v řádu vteřin do každé turbíny přirozeně začala tlačit vodní pára, natlakovaná od kotle. Teprve poté nastoupily automatické systémy na úrovni sítě a jednotlivých zdrojů, elektrárny v návaznosti na pokles frekvence aktivovaly primární regulaci a přepnuly se z výkonového režimu do režimu regulace otáček v autonomním řízení. Což mají na Baltu docela dobře ošetřeno, protože provozují unikátní společný frekvenční trh.

Soudě z dostupných dat, situaci fakticky zachránily plynové a vodní elektrárny v Lotyšsku, spuštění přečerpávací elektrárny v Litvě a lehké navýšení importu ze Švédska.

Souběžně v Estonsku pracovaly špinavé, ale stabilní a řiditelné zdroje na ropné břidlice.

Takže nakonec se to vlastně všechno seběhlo nejlépe, jak si Estonci, Litevci a Lotyši mohli přát: Soustava si poradila jak se simulovanými událostmi, tak s jednou neočekávanou, a přitom docela závažnou. A happy end nastal v den D č. 2, kdy se po napěťových testech baltská síť ve 14:00 připojila k té kýžené evropské kontinentální.

Sluší se dodat, že baltským energetikům hrály do karet poměrně dobré povětrnostní podmínky (větrné elektrárny v určitou chvíli vyráběly docela slušné množství elektřiny) a také víkendový nižší odběr. To však nic nemění na tom, že na historickou událost byli skvěle připraveni. Vždyť k očekávanému celkovému zatížení 3800 megawattů měli v kapacitní rezervě dohromady ještě dodatečných 2000 megawattů!

Čímž se dostáváme k závěrečnému vysvětlení, v čem že to ta baltská síť projevila onu robustnost. Přestože ani jedna z baltských zemí nepatří zrovna k vzorům soběstačnosti ve výrobě elektřiny, neznamená to, že pro případy nouze nemá potřebné kapacity k dispozici. Když zrovna fouká vítr, je pro ně mnohem výhodnější skoro všechno povypínat a dovážet elektřinu z Finska či Švédska. Když nefouká, nastupují domácí řiditelné zdroje a právě v nich tkví zmíněná robustnost a záruka stability, sucha a bezpečí… V Litvě jsou to plynovky, v Lotyšsku vodní zdroje a plynovky a v Estonsku ropné břidlice. Ty všechny jsou schopné nejen flexibilně měnit výkon podle potřeby operátora, ale zároveň poskytnout setrvačné hmoty, případně „páru“ či běžné regulační služby.

Právě z výše uvedených důvodů je však extrémně důležité, aby Pobaltí nebralo 8. únor 2025 po „fukuyamovsku“ jako konec energetických dějin, ale spíš jako jejich novodobý začátek. Ať už je totiž jejich východní soused, jaký chce, čistě po elektroenergetické stránce byl pozitivním prvkem v celkové bilanci. Nechť je tedy „den odpojení“ i impulsem pro posílení propojek na západ (zatím je tam jen jedna do Polska) a náležité dozdrojování energetiky.

Situace volá po výstavbě nejen na počasí závislých zdrojů, ale především těch stabilních a dobře řiditelných. Poslední mediální zprávy vzbuzují mírný optimismus. V Estonsku se například začalo hovořit o vybudování jaderného zdroje. Což by byl poněkud paradox, že? Vždyť jedním z důvodů, proč Balt nedisponuje nikterak oslnivou zdrojovou základnou, je i odstavení jaderné elektrárny Ignalina, která byla stejného typu jako havarovaný ukrajinský Černobyl.

Pro fajnšmekry, co to dočetli až sem, mám slíbenou odměnu: Ukážu vám, jak ten baltsko-ruský rozvod technicky proběhl.