Po vyřazení Estlinku 2 brali Estonci elektřinu z ropných břidlic i z Ruska

Když domácnosti v Tallinnu, Narvě či v Česku oblíbené Kundě letos připravovaly štědrovečerní tabuli, tradiční vepřové s kysaným zelím si uvařily převážně na finskou elektřinu. Od pondělního rána 23. prosince teklo přes Balt téměř kontinuálně fyzicky maximálních 1000 MW a nějaké drobné. Vlastně to nebylo nic neobvyklého – minimálně od roku 2020 je dovoz z Finska stabilní součástí estonské elektroenergetiky. Letos to byl velmi častý jev až od začátku září.

Těch 1000 MW přitom není v estonských podmínkách žádný pakatel, vždyť země má průměrné zatížení jen něco málo přes 900 MW (což je podle mě ještě míň). Pro představu: To je jako kdybychom tu a tam dováželi z Německa přes 8000 MW (to vyprsknutí smíchy od vás, kdo jste četli MAF CZ 2023, jsem slyšel až u sebe doma).

Trpíte-li stejnou úchylkou jako já a rádi koukáte do map, asi vám došlo, že elektrické spojení Estonska s Finskem nevede po pevnině. Zaprvé by bylo trochu zbytečně dlouhé a za druhé by vedlo přes zemi jménem Rusko (která teď na Baltu kdovíproč není zrovna v kurzu). Takže žádná zajížďka kolem Ermitáže, ale pěkně přímá cesta pod Finským zálivem a aby se to nepletlo, podmořské kabely jsou rovnou dva. Starší Estlink 1 má kapacitu 350 MW a novější Estlink 2 dokonce 650 MW.

Až do středy 25. prosince byly oba kabely rozžhavené doběla, protože Finsko jimi posílalo do Estonska ekvivalent jednoho bloku Temelína. Pak se ale ve 12:26 s Estlinkem 2 něco stalo a přestal fungovat. A tady bych rád projevil své zkušenosti nasbírané za dlouhá léta v energetice. Na základě veřejně dostupných informací z finských a estonských zpravodajských i odborných webů si dovolím učinit odvážný závěr, že… (chvilka napětí)… byla porušena hlavní elektrikářská zásada, která říká, že kabel musí být zapojen na obou stranách a nesmí být na žádném místě přerušen. Jinými slovy je to rozbitý.

Jestli to byla naplánovaná sabotáž nebo si někdo na lodi dal k obědu moc vánočního punče a přišlo mu jako dobrý nápad táhnout kotvu po dně zrovna v místech, kde spočívá Estlink, to nechť posoudí vyšetřovatelé (a že ti finští se do toho pustili s vervou). Soustřeďme se na energetické dopady. Zajímavější budou pochopitelně na straně notoricky deficitního Estonska než relativně soběstačného Finska.

Copak hezkého tedy v Estonsku běželo v hodinu H? Baseload (dají-li se ty „drobné“ vůbec takhle nazvat) plyn, biomasa a odpad a naprostá většina elektřiny z intermitentního (nebo impertinentního?) větru. Vlastními silami pokrývala země s bídou polovinu zatížení, které bylo tedy naštěstí vzhledem k vánoční hibernaci ekonomiky o 10-20 % níž než v běžné pracovní dny. Na každý pád byl pro estonskou síť naprosto zásadní dovoz ze zahraničí.

Ještě jednou se mrkněmě na graf připomínající elektrickou kytaru Jimiho Hendrixe a povšimnemě si, co všechno se na ní odehrálo. Za prvé, okamžitě zmizel export do Lotyšska, to byl za daných okolností luxus, který si Estonsko nemohlo dovolit. Za druhé, okamžitě nastoupil ne úplně zanedbatelný import z Ruska. Jo, fakt! Z toho Ruska, které dost možná stálo za kabelovou sabotáží. Z toho Ruska, z nějž už nechceme dovážet ani matrjošky, natož uhlovodíky, a od jehož sítě se chce už na začátku letošního roku fyzicky odšmiknout celý Balt. Obchod s elektřinou z Ruska sice baltské země ukončily už v roce 2022, stále však od něj nakupují stabilizační služby.

Holt v elektroenergetice platí bez ohledu na geopolitiku evidentně pořád to samé, co na trhu se zemním plynem: když je to levné, původ nezkoumej, molekuly nemají vlaječky. Za třetí, Estlink 1 běžel dále na plný knedlík. Za čtvrté, jak už jsem zmínil (kuk nahoru na výrobní graf), naštěstí zrovna docela foukalo, takže estonské větrníky dodávaly slušný výkon.

Rychlá vsuvka. Jak si vlastně v danou chvíli poradili zmínění Lotyši, když najednou přišli o dovoz z Estonska? Na tuto otázku jednoznačně odpovídá graf níže. Pustili víc vodních elektráren.

Podobná opatření provedli i v Litvě, kde v návaznosti na vyřazení Estlinku 2 spustili velkou přečerpávací elektrárnu. „Situace by byla napjatější, kdyby byl přerušen také EstLink 1… Ale zvládli bychom to. Jsme připraveni na různé scénáře,“ uvedl Reigo Kebja, člen představenstva estonské národní rozvodné společnosti Elering. Podle něj existují plány, jak si poradit až bez tří ze čtyř spojení. V takovém případě by se však už musela omezit spotřeba elektřiny. „Ovšem upozorňuju, že kdyby jich kikslo jedenáct, tak - to ať se na mě nikdo nezlobí - to ten jeden válec prostě neutáhne… (…) To si ten krám řiďte sami!!!“

Proč estonská síť ustála prvotní „hrcnutí“, to už jsme si vysvětlili, ale co bylo dál? Vždyť 650 MW chybělo v síti i po dobu následujících dnů a týdnů. Odpověď přinesl pátek 27. prosince, kdy přestalo foukat a Estonci najeli jediný výkonný stabilní a dobře řiditelný zdroj, který mají k dispozici a který je zároveň evropským unikátem: elektrárny na ropné břidlice. Pak se v neděli 29. prosince zase rozfoukalo, ale břidličáky v provozu zůstaly (byť omezeném). Pravděpodobně z toho důvodu, že finská elektřina prostě chyběla.

Říkáte si, co to ty ropné břidlice vlastně jsou zač? V kraji Ida-Virumaa na východě Estonska leží největší důl na těžbu tohoto paliva na světě a elektrárny, které jsou teoreticky schopné dát dohromady až solidních 1330 MW. Byly doby, kdy tyto zdroje pokrývaly až přes 80 % estonské spotřeby. V roce 2024 už to byla jenom pětina, ovšem na úkor soběstačnosti. Skoro 40 % musel zajistit dovoz a my už teď víme odkud – ano, převážně z Finska. Důvod, proč se Estonci ropných břidlic postupně zbavují, je nasnadě. Z hlediska ekologie jde o ještě horší „hnůj“ než uhlí, a to nejen kvůli CO2, ale hlavně kvůli jemným prachovým částicím. Jenomže ať koukáte na východ či na západ této země, žádnou systémovou alternativu nevidíte (do budoucna by se jí mohl stát plyn, v Paldiski nedávno dokonce už začal růst LNG terminál).

Když to tedy shrneme, po vyřazení Estlinku 2 Estonce zachránil napřed ruský dovoz a vítr, který šel příhodně zrovna kolem, a v dlouhodobějším horizontu pak staré dobré ropné břidlice. Tyto závěry korespondují i s vyjádřeními místních energetiků, kteří hovořili obecně o „rezervních kapacitách“ v různých baltských zemích.

Pointa zní, že nebýt větru a Rusa, Estonsko by si i v prvních chvílích poradilo pomocí nějaké v tu dobu dostupné dražší varianty (lotyšskou vodou či domácími ropnými břidlicemi). Prostě když jde do tuhého, jsou domácí stabilní a dobře řiditelné zdroje nad zlato, jen se holt musí vymyslet, jak jim udržet přijatelnou ekonomiku, když nejsou v celoročním provozu (napříč Evropou řešíme všichni něco velmi podobného, byť v různých rozsazích a s různými kulisami).

Že se v Estonsku nakonec nic moc dramatického nedělo, o tom svědčí i graf spotových cen. Docela vysoko se dostaly až v návaznosti na najetí „břidličáků“, jinak žádné drama.

Dopady kabelového incidentu v Baltu na Finsko na první pohled připomínají dopady upšouknutí lyžaře na kvalitu ovzduší v Peci pod Sněžkou. Když máte zatížení běžně přes 10 000 MW, nějakých 650 MW pro vás nemůže být takový problém ve směru tam ani zpátky. Jak dokládá níže uvedený graf, Finové to vyřešili „na Babicu“: Když nemůžeš tolik vyvážet do Estonska, vyvez to do Švédska.

Na celém vánočním incidentu v Baltu je nepříjemná ještě jedna věc. Estlink 2 měří blbých 171 km. Oproti svým podmořským kolegům je tedy poměrně krátký. A ani tak se nám ho nepodařilo uhlídat.

Poslední dobou se nám podmořské události na pomezí sabotáží a nehod nějak množí. Vzpomeňme jen na listopadové přerušení dvou telekomunikačních kabelů mezi Litvou a švédským ostrovem Gotland, respektive finskými Helsinkami a německým přístavem Rostock. V této souvislosti si kladu otázku, jak moc dobrý nápad je plánované propojení Maroka a Velké Británie podmořským elektrickým kabelem dlouhým přes 4000 km… A podobné megalomanské projekty.

Bohužel nežijeme v úplně klidné době (byť lze jistě polemizovat o tom, které z předcházejících období klidné bylo). Co všechno se letos semele, nevíme, ale nejspíš vstupujeme do dalšího roku plného rizik a nenadálých událostí. Čili nejspíš i nehod a „nehod“. Sen o dokonale propojené Evropě, v níž se bude elektřina přelévat ze stodoly do chléva dle pravidla „když nesvítí či nefouká u nás, svítí či fouká někde jinde“ se pomalu rozplývá. A to zdaleka nejen kvůli obřím investičním nákladům, extrémně náročným povolovačkám a neochotě států sdílet průšvihy svých sousedů. Zdá se, že se tato představa úplně neslučuje ani s čím dál naléhavějšími požadavky na energetickou bezpečnost a soběstačnost. Nebo to vidíte jinak?