Článek
Pobaltské státy se odstřihnou od ruské a běloruské elektrické sítě a připojí se k té evropské už na začátku roku 2025. Z médií by člověk snadno podlehl dojmu, že postačí, když se na tom domluví politici, národní správci sítí přepojí soustavy a zajistí synchronizaci a v den D za přítomnosti novinářů nakráčí k hranicím statní muži s velkými nůžkami. Ve skutečnosti to bude daleko složitější (což pochopitelně nic nemění na tom, že jde o správný a nevyhnutelný krok). Stačí si odpovědět na prostou otázku: Kde bude Pobaltí brát elektřinu?
Mapa importů a exportů říká jen část pravdy, ale hovoří poměrně jasně: Litva je notorickým dovozcem, zatímco Lotyšsko s Estonskem jsou v roční bilanci běžně v mírném, ale vzhledem k velikostem obou zemí rozhodně ne zanedbatelném deficitu. Graf typu „odkud kam“ zase odhaluje, že zatímco Estonci vůbec netuší, co je to ruská elektřina (mají buď baltskou nebo finskou), Litevci a Lotyši to vědí až moc dobře. Ještě donedávna dosahovaly roční importy z Ruska do těchto zemí řádu terawatthodin. Po začátku války na Ukrajině však klesly na minimum. To, že je elektřina z nějaké země „fuj“, nicméně rozhodně neznamená, že přestala být potřeba. Jak baltské státy čelí výpadku největšího importéra? A jakou strategii zvolili na útěku před něčím, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat „Red Dealem“? Vrhli se na posílení soběstačnosti, nebo jen vyměňují závislost na nepřátelském státu za závislost na státech přátelských?
Litevská elektroenergetika, to je trochu bizár. Vždyť 70 % roční spotřeby elektřiny se musí dovézt ze zahraničí! Na první pohled to vypadá, jako kdyby Litva na vlastním území nevyráběla skoro nic (teda něco možná ano, ale elektřina to nebude) – výrobní grafy běžných týdnů připomínají zasněžená pohoří: vysoko nahoře se vlní kontura zatížení, pod ní celkem hluboký pás bílé a až někde dole se objevuje relativně tenké pásmo různobarevných fleků vlastní výroby.
Když se podíváme na energetický mix, zjistíme, proč to tak je. Vidíme jediný stabilní zdroj – plynové elektrárny s instalovaným výkonem 1,5 GW. Což není úplně mnoho – zatížení litevské sítě se pohybuje v zimních měsících běžně nad hranicí 2 GW. Z na počasí závislých zdrojů stojí za řeč leda tak větrníky (810 MW) a za o něco méně řeči soláry (580 MW). Země má ještě slušný instalovaný výkon v přečerpávacích elektrárnách (900 MW), ty však nelze vnímat jako výrobní zdroj, ale spíše jako baterii.
Co s tím Litva hodlá dělat? Jako pozitivní lze hodnotit to, co už udělala. V roce 2014 (tedy v době anexe Krymu) zahájil provoz LNG terminál v přístavu Klaipėda. Díky němu se Litva zbavila závislosti na ruském plynu a zajistila si dostatek dodávek především z Norska. Plán, který představila v současnosti, je mnohem ambicióznější a o to více má otazníků. Litva vsadila na decentralizaci a vyhlásila smělý cíl: Do roku 2030 si má vyrábět vlastní energii půl milionů domácností. Cožpak o to, ono se jí to asi i podaří (masivní dotace a odbourání byrokratických překážek již nesou kýžené ovoce), otázka však zní, co se bude dít, když nad Litvou nebude svítit slunce (což se v této severské zemi děje celkem často). Bude rozhodně zajímavé sledovat tento experiment, ovšem bez dodatečných (patrně plynových) stabilních zdrojů to sotva může posunout zemi k soběstačnosti.
Co Lotyšsko? Na první pohled zaujme vysoký instalovaný výkon vodních elektráren (1,61 GW), který dokáže zajistit zemi téměř 40 % výroby. Navíc zde funguje podobně jako v Litvě slušná flotila plynových zdrojů (1,16 GW), to je dalších 16 % výroby. To je ale skoro vše, takže není divu, že třetinu elektřiny musí Lotyši každý rok dovézt ze zahraničí. Když půjdeme do většího detailu, zjistíme, že v hodinových řezech denní výrobou hodně záleží na tom, jestli je zrovna dostatek vody. Pokud ano, Lotyšsko vyrábí často i víc než zrovna potřebuje. Pokud ne a plynovky jsou navíc třeba v letních odstávkách, podíl dovozu může dosahovat až hrozivých dvou třetin.
I Lotyšsko pochopitelně po ruské invazi na Ukrajinu vymyslelo plán, jak se zbavit dovozní závislosti. A v tomto případě dost pomohla i změna v myšlení jeho obyvatel. Zatímco před válkou na Ukrajině většina z nich odmítala výstavbu větrných elektráren, nyní mají větrníky již údajně až 75 % podporu obyvatelstva! Výsledek? V zemi má do čtyř let vyrůst velká větrná farma se 100 turbínami a instalovaným výkonem 800 MW.
Co dál? Dál bohužel nic, takže znalec energetické kinematografie by tento vývoj oglosoval slovy „Not great, not terrible.“ Ano, v Lotyšsku určitě hodně fouká (nejspíš i více než v takovém Polsku) a větrná energie se bude dobře doplňovat s tou vodní. I zde však zcela jistě mnohokrát v roce nastane období, kdy nefouká ani neteče, takže řešení to není. Lotyši se sice možná vymaní z ročních deficitů, ale v klimaticky nepříznivých obdobích zůstanou významným importérem elektřiny.
Zbývá Estonsko, což je trochu zvláštní případ. Tato země totiž ve výrobě elektřiny závislá na Rusku nikdy nebyla. Ví někdo proč? Odpověď se skrývá v kraji Ida-Virumaa na východě země, kde leží největší důl na těžbu ropných břidlic na světě. Elektrárny spalující tyto suroviny mají dohromady instalovaný výkon 1,33 GW, což samo o sobě stačí na běžné zatížení a v roční bilanci zajišťuje přes 50 % elektřiny.
Takže vystaráno? Ani omylem. Pálit ropné břidlice je totiž z hlediska emisí, zbytkového popela i výhřevnosti ještě mnohem horší než pálit uhlí. V roce 2020 bylo Estonsko dokonce druhé v Evropské unii v emisích skleníkových plynů na počet obyvatel (což trochu překvapí u země, která vymyslela Skype a pyšní se mimořádně vysokou úrovní digitalizace státní správy). I proto se estonská vláda zavázala, že do roku 2035 výrobu elektřiny z ropných břidlic zastaví. Jenomže jak to chce udělat, když válka na Ukrajině vedla naopak ke zvýšení těžby i spalování ropných břidlic? Řešením (byť patrně jen částečným) by opět mohl být třípísmenkový fenomén (a není to rum). Estonci nedávno začali budovat LNG terminál v Paldiski, což jim umožní vytvořit plynovou flotilu (to, co mají teď, se za flotilu považovat fakt nedá).
Všechny výše uvedené plány lze samozřejmě hodnotit pozitivně, kor z pozice středoevropského státu, který až na solární elektrárny nestaví skoro nic. Estonsko, Lotyšsko i Litva už nyní k výrobě elektřiny Rusko ani Bělorusko skoro nepotřebují a do dvou let to zcela jistě dotáhnou k dokonalému odstřižení. Když se však člověk zamyslí nad tím, co je podstatou Energiewende na baltský způsob, zjistí, že to zase takový zázrak není. Jedna země má ropné břidlice a dvě zbývající prostě vymění Rusko a Bělorusko za Švédsko či jiné státy. Díky navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie bude sice Balt o něco čistší, ani v nadcházející dekádě však zřejmě nedosáhne soběstačnosti a nezávislosti.
Tento článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
