Článek
V dubnu 1993 vstoupila Makedonie do OSN, na svět přišla snowboardistka Eva Adamczyková a v obci Temelín protestovaly asi dva tisíce lidí proti dostavbě… Temelína. Nás ale zajímá to, co se stalo přesně před třiceti lety, tedy v pátek 16. dubna 1993. Občanské sdružení Děti Země udělilo prvního Ropáka roku za antiekologický čin.
Protože porota vždy hodnotila hříchy roku předcházejícího, vztahovala se anticena poprvé a naposledy ještě na území ČSFR. A tak se jejím prvním šťastným držitelem mohl stát slovenský ředitel podniku Vodohospodářská výstavba Július Binder, kterého si dnes pamatuje maximálně ten, kdo v devadesátkách poslouchal politický humor Zdeňka Izera… Ale nepředbíhejme.
Pro doplnění kontextu se musíme vrátit do nikoliv hluboké, ale již poměrně mělké totality, konkrétně do roku 1988. Tehdy student FAMU Jan Svěrák natočil absolventský snímek Ropáci, dnes již legendární mystifikační dokument. Říkám si, jak by asi devadesátková uvaděčka „nastavila zrcadlo“ před vysíláním na ČT2 (kde jinde). A ono je to ještě dnes celkem trefně napsáno na stránkách České televize!
Sugestivní vyprávění pojednává o fiktivní vědecké výpravě za neznámým živočichem, ropákem, jehož existence odporuje veškerým zásadám normálního života ve zdravé přírodě. Závažný ekologický problém je zde podán zcela naruby; příběh je přitom líčen tak věrohodně, že mystifikace je takřka dokonalá. Pro tyto mimořádné kvality byl film vyznamenán kromě jiných cen na světových festivalech i studentským Oscarem.
Zbývá už jen doplnit, že snímek nastavuje nemilosrdné zrcadlo měšťácké společnosti…
Teď vážně. Hlavní hrdinou filmu je Petroleus mostensis alias ropák bahnomilný, který žije v severočeském uhelném lomu a živí se znečištěním. Odtud název Ropák roku. Zcela bez ironie oceňuji marketingový tah Dětí Země, ekologickou anticenu těžko mohly pojmenovat lépe.
Zajímá vás statistika, kdo všechno se na ekologickém pranýři za těch 30 let vystřídal? No schválně, koho typově byste si tipli (ufff, pohlídat si ta i/y není úplně legrace), že byl v této soutěži suverénně „nejúspěšnější“? Samozřejmě, kdo jiný než ministr průmyslu a obchodu (případně jeho náměstek)! Mezi politickými komentátory se ostatně léta tradoval bonmot, že když někdo na této funkci nedostal ropáka, evidentně ji nedělal dobře. Dle této logiky jsme měli skoro samé skvělé ministry průmyslu a obchodu, neb jen oni vyžrali celých osm ropáků! Jediným dvojnásobným držitelem v historii se přitom stal ministr Jan Mládek.
Vtipné je, že hned druzí v pořadí skončili ministři a náměstci z ministerstva životního prostředí (tam se ten bonmot, myslím, netraduje). Činili se také řadoví poslanci a státní podniky. Po jednom ropákovi si vysloužili prezident Miloš Zeman a Václav Klaus toho času ještě ve funkci premiéra.
Statistika ropáků
Na jaře 2023 organizace Děti Země anketu ukončila s odůvodněním, že splnila svůj porevoluční účel. A teď si dobře zapamatujte, jak konkrétně ten účel popsal za pořadatele Miroslav Patrik: „Sarkastickou formou zdůraznit osoby, které podporovaly, prosazovaly, či dokonce prováděly nějakou antiekologickou činnost, upozornit veřejnost na činnost ekologického hnutí a vytvořit delší historický přehled závažných antiekologických témat ČR.“
Posledním ropákem se stal za rok 2021 bývalý ministr životního prostředí Richard Brabec. To však neznamená, že dalším ekologickým zločinům od té doby aktivisté už jen nečinně přihlížejí. Anketa Zelená perla oceňující antiekologický výrok roku pokračuje dál (ta zjevně svůj porevoluční účel ještě nesplnila).
Asi jste poznali, že cílem tohoto slohového cvičení není nostalgické „áchání“ nad tím, jak „sme tých boľševikov bili… čo to tárám, ropákou sme bili.“ Cílem ale není ani jízlivá kritika, výsměch či chytristika generála po bitvě. Já chci prostě jen dokázat, že označit někoho za ropáka a odsoudit ho za antiekologický čin je vždy ošidné, odvážné a málokdy to obstojí v nemilosrdném toku času. A že po letech dokonce může vyjít najevo, že místo antiekologického činu šlo ve skutečnosti o čin ekologický. K provedení důkazu nám budou stačit pouhé dva poučné příběhy z energetického dávnověku…
1) Ropák 1992 aneb Případ Gabčíkovo
Jak již bylo řečeno, prvním ropákem za ČSFR za rok 1992 se dne 16. dubna 1993 stal ředitel podniku Vodohospodářská výstavba Július Binder. Abychom zjistili, proč přesně, musíme si přečíst dobový verdikt poroty:
Celoživotní zásluhy na totální náhradě podunajských ekosystémů PŘÍROPOU v podobě výstavby vodního díla Gabčíkovo. Obdivuhodná je zejména rafinovanost, se kterou přesvědčuje nejen přihlouplé ekology, ale i celosvětovou veřejnost o tom, že přeměna desítek kilometrů čtverečných lužních lesů v dokonalou PŘÍROPU je dílem ekologickým. Opomenout také nesmíme skutečnost, že obratným manévrováním získal pro svou vpravdě grandiózní ropáckou činnost podporu všech režimů, které se za poslední desetiletí dostaly ke slovenskému kormidlu. Přejeme mu mnoho zdaru i při výstavbě nového výdobytku PŘÍROPY, tentokrát na Váhu.
Povšimněte si dalšího básnického novotvaru „příropa“, pro jistotu vyvedeného ve verzálkách, aby se to nepletlo. Jako laický energetik nebudu ani předstírat, že vím, co je to ztratit „desítky kilometrů čtverečních lužních lesů“. V tomto bodě mi nezbývá než důvěřovat ekologům a připustit, že jde o velký špatný. Dovolil bych si však nesouhlasit s tím, že se ty lesy proměnily v „dokonalou PŘÍROPU“.
Ponechme nyní stranou nezpochybnitelný přínos v tom, že vodní dílo Gabčíkovo zásadně zvýšilo splavnost Dunaje. To by se ostatně dalo považovat za čistě ekonomický počin zlých kapitalistů. Pro naše účely mnohem podstatnějším přínosem je ochrana Bratislavy a jejího okolí před povodněmi, které se zde náležitě vyřádily zejména v 50. a 60. letech. Milovníkům historie doporučuji pročíst článek s kouzelným titulkem „Čo v roku 1954 navystrájal Dunaj?“ a prohlédnout dobové fotografie. Bratislavský hrad měl celkem robustní vodní příkop, že?
Od svého dokončení Gabčíkovo ochránilo Bratislavu několikrát, naposled v loňském roce. Byť už argument protipovodňové ochrany by mi připadal dostatečný na to, abychom hybateli záměru nenadávali do ropáků, se skřípěním zubů jsem ochoten připustit, že ochrana majetku a lidských životů nepatří do ochrany přírody (vlastně nejsem, ale co už…).
Třetí přínos je však významně ekologický. Na Gabčíkovu funguje největší vodní elektrárna na Slovensku s instalovaným výkonem 720 MW. Když se k tomu přičtou i přilehlé menší vodní elektrárničky, dohromady to dělá 750 MW. To je jako devět největších českých vodních zdrojů dohromady (od Orlíku po Nechranice). Uveďme si to však do slovenského kontextu. Země má průměrné zatížení sítě pouze 2700 MW, takže když Gabčíkovo jede naplno, může pokrýt až kolem čtvrtiny spotřeby!
Provozovatel uvádí, že za rok elektrárna vyrobí cca 2,2-2,3 TWh elektřiny. Nutno dodat takřka bezemisní elektřiny! Když to spočítám jen tak přes palec, jen Gabčíkovo ušetřilo atmosféru od nějakých 70 milionů tun oxidu uhličitého. Fakt je to ještě PŘÍROPA?!
Nechci se pouštět do spekulací, kolik dalších kilometrů čtverečních lužních lesů by padlo za oběť původně zvažované a následně navěky zrušené dostavbě dolního stupně Nagymaros. Energetický přínos ale změřit umím. Znamenalo by to dalších (policejních) 158 MW výkonu a zvýšení celkové roční výroby na fantastických 3,6-3,8 TWh!
„Přejeme mu mnoho zdaru i při výstavbě nového výdobytku PŘÍROPY, tentokrát na Váhu,“ uzavírá porota. O jaký výdobytek konkrétně jde, neupřesňuje, ale to nevadí. My víme, že na Váhu mají Slováci spoustu dalších výkonných vodních zdrojů a také přečerpávací vodní elektrárnu Čierný Váh, která má výkon (nikoliv kapacitu) vyšší než české Dlouhé stráně!
Jak ukazuje výňatek ze slovenské „MAFky“, celkově se mohou Slováci pochlubit 2545 MW ve vodě. Než se tedy spustily třetí Mochovce, byl to výkonově nejsilnější zdroj elektřiny. Za rok 2022 se podílel na celkové výrobě téměř 15 %.
MAF 2023 Slovensko - instalovaný výkon, výroba 2022
To však není zas tak podstatné. Mnohem důležitější je, že vodní elektrárny jsou flexibilní, rychlé a dobře regulovatelné, takže se skvěle hodí na vyrovnávání denních a sezonních výkyvů ve spotřebě (záměrně nepíšu o vyrovnávání výroby OZE, protože Slováci skoro žádné nemají). Gabčíkovo a spol. se také vydatně podílejí na službách výkonové rovnováhy.
Výsledek? Díky kombinaci silné vody a pochopitelně také ještě silnějšího jádra Slovensko mohlo už vloni ukončit výrobu elektřiny z uhlí. Jako poslední odešla na věčnost elektrárna Vojany u Košic, což byla „naozajstná špindia“ spalující ruské uhlí…
Pokud by snad ještě někdo měl plnou pusu ropáků a PŘÍROPY, nechť si dobře prohlédne níže uvedený graf. Nad Tatrou sa blýska! A ten hrom už je přinejmenším nízkoemisní…
Emisní intenzita - ČR vs. Slovensko
2) Ropáci 1993, 1998 aneb Případ Temelín
První ryze česká anketa Ropák roku 1993 měla díky stejnému počtu bodů vítěze hned dva. Důvody opět cituji doslovně:
Václav Klaus
Za neocenitelnou pomoc ropáckému hnutí při konečném rozhodnutí dostavět jadernou elektrárnu Temelín za nezištné pomoci americké firmy Westinghouse, za promyšlenou ekologickou politiku, která účinně přeměňuje nepotřebnou PŘÍRODU na rozhodující ekonomický ukazatel - výše hrubého domácího produktu, za publicistickou činnost, zejména za článek v Českém deníku ze dne 21. května 1993 pod názvem „Jarní procházka“, na které se nikde nesetkal s žádnou ekologickou katastrofou, téměř s žádnou továrnou, ošklivou skládkou apod., takže čeští občané se nemusejí až tak obávat některých proroků, kteří chtějí zachraňovat mizející PŘÍRODU a za oprávněně břitkou výtku některým ekologickým odborníkům, kteří málo porozuměli širším souvislostem ochrany životního prostředí (jedná se o sedm ekologů: Ing. M. Barchánek, Ing. I. Dejmal, JUDr. V. Mezřický, Ing. arch. M. Říha, RNDr. P. Šremer, Ing. J. Vavroušek, Ing. V. Vučka – jejich dopis z 1. listopadu 1993).
Vladimír Dlouhý
Za profesionální zarputilost při prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín, která se tak stane dalším trojským koněm v rozvoji PŘÍROPY na Zemi a zejména ve střední Evropě, za tichý dohled při rušení další lidské vesnice Libkovice v severních Čechách, které jsou ropáckým hnutím považovány za kolébku svého vzniku a za propracovanou strategii vývozu nerostných surovin a elektřiny z České republiky.
Jako třetího do mariáše připojuji ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, který si vysloužil ropáka za rok 1998:
Za tvrdé prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín, která spolykala cca 65 miliard korun a ještě spotřebuje dalších 47 miliard korun, přičemž termín jejího spuštění je zcela nejistý, stejně jako potřebnost temelínské elektřiny pro český stát či její proklamovaná bezpečnost, za maření sestavení mezinárodní komise, která zkoumala ekonomickou výhodnost, bezpečnost a smysluplnost dostavby JETE, a za okleštění náplně její práce, za záměr vybudovat další jaderné elektrárny v ČR jako např. na Ostravsku, včetně zbývajících dvou bloků v areálu JETE, za výrazné posílení tlaku na dostavbu JETE při obměně členů představenstva a.s. ČEZ, za nekompetentní přístup při vytváření energetické politiky, která je v rozporu s udržitelným způsobem života, neboť např. podporuje vyšší rozvoj jaderné energetiky, za zpochybňování procesu útlumu těžby uranu, přestože např. cena vytěženého uranového koncentrátu v ČR je asi dvakrát vyšší než ve světě a za podporu záměru vybudovat kanál Dunaj – Odra – Labe, přestože ekologická, dopravní i ekonomická hlediska tento projekt jednoznačně zpochybňují, kvůli čemuž o něho česká vláda oficiálně nejeví zájem.
V tomto případě asi nemá cenu pouštět se do dlouhé argumentační bitvy, protože nejspíš není s kým. Energetický a ekologický význam Temelína už dnes zpochybňuje málokdo. Dovolím si tedy uvést jen pár zdrcujících čísel:
- Každý rok úspora cca 13 milionů tun CO2, celkem tedy něco kolem 260 milionů tun
- V posledních letech trhání výrobních rekordů (přes 16 TWh, což odpovídá čtvrtině české spotřeby)
- Snížení emisní intenzity při výrobě elektřiny minimálně o 100 gCO2/kWh (viz graf výše)
- Zajištění dlouhodobé soběstačnosti a přebytků (viz níže)
Česko - přeshraniční toky 1988-2024
- Vytvoření předpokladu (= podmínky nutné a zdaleka ne dostačující) pro dekarbonizaci ekonomiky (= elektrifikaci vytápění, dopravy a průmyslu)
Stačí? Pokud ne, doporučuji podrbat se na bradě, dobře si prohlédnout graf níže a odpovědět si poctivě na otázku, kde bychom byli bez Temelína dnes a kde v budoucnu (odpověď je v obou případech stejná a váže se k místu, kam si sami nevidíme). Jen pro jistotu: Rok 2040 počítá s tím, že ještě pojedou staré Dukovany a už pojedou nové a že v Temelíně už pojede malý modulární reaktor. Přesto budeme muset 15 TWh dovézt a spotřebu ve výši 25 GWh (= cca 4 hodiny průměrného zatížení) nepokryjeme vůbec…
MAF CZ 2023, progresivní scénář
Pro úplnost dodejme, že částečně za Temelín si vykoledoval ropáka v roce 2007 ještě ministr průmyslu a obchodu Martin Říman, a to konkrétně „za souhlas s výstavbou dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, čímž by tak byla konečně dostavěná“. Kdyby se v roce 2014 začalo stavět, dnes už jsou oba nové bloky v provozu a polovina stávající uhelné flotily mimo provoz. PŘÍROPA…
Závěrečná myšlenka Otce Fura
Vyhlašovat ekologickou anticenu je odvaha. Bez ironie obdivuji aktivisty, ekology, filozofy, sociology a další akademiky, publicisty, umělce i politiky za to, že byli ochotni pravidelně vyhodnocovat všechny možné environmentální dopady a ukazovat prstem na konkrétní ropáky. Zároveň mám ale pocit, že pravým důvodem zrušení soutěže nebylo to, že „splnila účel“, ale to, že samotní organizátoři si cosi uvědomili: Porota hodnotila na základě dosavadních poznatků a soudobých environmentálních hodnot. Když padly ekologické rozsudky za Gabčíkovo a Temelín, v Kjótu ještě ani nestlali postele pro účastníky klimatické konference… Jinými slovy i organizátorům došlo, že „ropáctví“ může být do značné míry relativní a závislé na době. Tím pádem každý udělený titul je po letech logicky zralý na přehodnocení.
A koneckonců se to týká i legendárního filmu Ropáci, kterým to všechno začalo. Uzavíraný hnědouhelný lom ČSA dnes reprezentuje jednu z nejzajímavějších přírodních oblastí, do níž se sjíždí přírodovědci z celého Česka i ze zahraničí. Průzkumy potvrdily, že v lokalitě žijí stovky vzácných či zákonem chráněných druhů rostlin a živočichů. Kdo ví, třeba má jeden z nich latinský název Petroleus mostensis…
