Článek
Jan Svěrák by měl znovu natočit Ropáky. Člověka to napadne, když se prochází po výsypkách hnědouhelného lomu ČSA na Mostecku: Stačilo by tu strávit se štábem pár týdnů na jaře či na podzim a „ropáků“ by se před kamerami vyrojilo na tři filmy – žije tu neuvěřitelné množství ptáků, obojživelníků, vážek, pavouků i motýlů. Nejoblíbenějšími destinacemi přitom nejsou ty výsypky, které urovnal bagr a osázeli rekultivátoři. I naprostý laik na první pohled pozná, že nejvyšší přírodní hodnoty dosahují plochy, které byly ponechány samovolnému rozvoji.
Co udělat s krajinou po těžbě? Toť otázka, kterou už v českém prostředí řešíme minimálně 70 let. A sluší se vypíchnout, že náš přístup po každé odrážel potřeby, hodnoty a atmosféru v soudobé společnosti. Po druhé světové válce bylo primárním cílem nasytit obyvatelstvo, takže naprosto převažovaly zemědělské rekultivace vytěžených území. Po roce 1990 zemědělci naopak o tyto prostory ztratili zájem, a tak začala převládat rekultivace lesnická. V současnosti vítězí takřka nad všemi ostatními zájmy požadavek na ochranu přírody (a teď vůbec neřešme, zda je to dobře nebo špatně). „Černým koněm“ v obnově krajiny se tak stává sukcese, která spočívá v ponechání vybraného území přirozené obnově.
Výsledek? Vlastně už ho většinou známe z období aktivní těžby. Do těžebního prostoru se nastěhovaly vzácné či ohrožené druhy, které už téměř nikde jinde nežijí. Nejkřiklavějším případem je právě hnědouhelný lom ČSA na Mostecku. Jako by někdo zapomněl všem těm ptákům, muflonům či obojživelníkům vysvětlit, že těžba ničí přírodu a vytváří ošklivou měsíční krajinu…
V lomu ČSA se přírodovědcům podařilo zjistit 269 vzácných a zákonem chráněných druhů rostlin a živočichů. Mezi nejvýznamnější patří linduška úhorní a bělořit šedý, tedy stepní ptáci, kteří v České republice přežívají pouze v povrchových uhelných lomech Ústeckého kraje. Lokalita ČSA sama o sobě hostí dokonce cca 40 % celorepublikové populace těchto dvou ptáků! Podobně zásadní význam má lom i pro další skupiny živočichů a rostlin, které v otevřené krajině kvůli intenzivnímu zemědělství nemají šanci na přežití.
Báňsko-geologická odbočka. Výsypky jsou zcela přirozeným produktem těžby, protože vyplývají z nutnosti odtěžit skrývku nad ložiskem a dát ji „někam na stranu“. Do svrchních vrstev se tak logicky dostanou horniny, které byly mnoho milionů let přikryté hluboko pod zemí. Výsypky tak pokrývají 15-20 milionů let staré třetihorní půdy (v té době ještě neexistovaly ani Krušné hory!). V čem tkví ta výhoda? Nejsou zatížené stopovými škodlivinami ani organickými polutanty s benzenovým jádrem, které se dnes běžně vyskytují v ovzduší. I z tohoto důvodu tvoří tyto prostory mimořádně atraktivní prostředí pro faunu a flóru.
Aby nedošlo k nedorozumění: Výše uvedený text vůbec nezpochybňuje, že těžba reprezentuje velký zásah do krajiny. Nemá cenu vyjmenovávat zaniklé obce a dlouze analyzovat nejrůznější ekologické dopady. Na druhou stranu nelze zpochybnit ani to, že část Mostecka jsme prosvítili a protopili všichni, a to v době, kdy nebylo moc jiných způsobů, jak vyrobit velké množství energie. I proto je třeba přistupovat k obnově krajiny racionálně, s vizí a náležitou zodpovědností, abychom pozdějším generacím odevzdali krajinu, která bude odpovídat jejich hodnotovým žebříčkům.
Tento článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
