Článek
Pokud se nebojíte zemětřesení či vulkanických erupcí a plánujete v příštím roce cestu na Island, rozhodně nevynechejte návštěvu některé z veřejně přístupných geotermálních elektráren, a to dokonce ani v případě, že nepatříte mezi energetické nadšence. Nejde ani tak o to, co uvidíte, ale spíš o to, co neuvidíte. Elektrárna funguje na principu klasického parního cyklu, má turbíny, chladicí věže, výměníky… (prostě podobná výbava jako běžný tepelný zdroj) Co však úplně chybí, je zásobování palivem – nikde žádné koleje, skládky, překladiště, zásobníky. Jen hloubkové vrty. A to je klíčový přínos. Elektrárna jede čistě na energii z nitra země, přičemž slovo čistě by se mělo podtrhnout, protože až na mírný zápach sirovodíku nemůže být o nějakém znečištění ovzduší řeč.
V současnosti jsou geotermální zdroje základem islandské energetiky. Vytápějí 90 % domácností a produkují 30 % elektřiny. V elektroenergetice se přitom používají podobně jako jaderné elektrárny v Česku – na pokrytí tzv. baseloadu (základního zatížení). Jinými slovy tyto elektrárny jedou po celý rok v režimu „co to dá“ a výkon snižují ideálně jen v situacích, kdy musí (třeba při opravách či technologických odstávkách). Jsou to stabilní a flexibilní zdroje, takže by se teoreticky daly využívat i k regulaci sítě. Ale proč, když k tomu není důvod? Regulaci naprosto spolehlivě zajišťují ještě flexibilnější vodní elektrárny, které zároveň vyrábějí zbylých 70 % elektřiny.
V rozporu s nekompromisní rétorikou tradičních energetiků lze tedy konstatovat, že stoprocentní podíl OZE v energetickém mixu není mýtus ani hudba budoucnosti, ale v některých zemích již hudba přítomnosti. Nenechme se mýlit, Island k tomuto cíli nedošel za týden ani za rok, ale ve skutečnosti asi za sto let. Což samozřejmě nic nemění na tom, že tento počin je dodnes hodný obdivu. Na druhou stranu úplně stejně neprůstřelné jsou i argumenty, proč je tento úspěch prakticky nepřenositelný do jiného prostředí.
Islanďané disponují především naprosto fantastickými přírodními podmínkami k rozvoji čisté energetiky. Pro srovnání: V hloubce jednoho kilometru mají podobnou teplotu jako my v hloubce pěti kilometrů. Navíc se mohou opřít o vodní zdroje, které snesou srovnání s těmi norskými. Když k tomu připočtete silnou ekonomiku, rozvinutou soustavu centrálního zásobování teplem, minimální hustotu zalidnění a počet obyvatel ještě o něco málo nižší než Brno, vyjde vám, že stoprocentně čistá elektřina a teplo není v islandských podmínkách nic nedosažitelného. Ale také, že stejnou cestou se těžko může vydat nějaká další evropská země. Pokud by Jürgen chtěl poradit od Einara s Energiewende, jediná poctivá odpověď by zněla: Měl ses lépe (jinde) narodit.
Pointa? Island ani s vyřešenou energetikou není uhlíkově neutrální zemí, a patrně se jí nestane ani za 10-15 let. Kvůli náročné transformaci dopravy, zemědělství, průmyslu a dalších odvětví počítá islandská vláda až s rokem 2040. Cožpak o to, Islanďané to asi opravdu zvládnou (kdo jiný než oni?). Ale dovedete si opravdu představit, jak dosáhnou toho samého jen o 5 let později Němci, o 10 let později Češi a o 20 let později Číňané?
