Článek
Edison by žasnul, z čeho všeho dnes umíme vyrábět elektřinu. Jenomže od fáze „umět“ je to do fáze „spolehlivě a za rozumných nákladů dodávat v dostatečném množství“ ještě pořádná štreka. Potvrzuje to sedm příkladů bizarních elektráren, které se velmi pravděpodobně nikdy nevymaní z roviny bláznivého nápadu (ale je to škoda).
1) Golfská elektrárna
Přemísťovat vodní masy v oceánech a oteplovat Evropu, to už chce pořádnou sílu. Však se také odhaduje, že jen na úrovni mysu Haterras u Severní Karolíny dosahuje Golfský proud výkonu 25 GW (to je dvojnásobek maximálního zatížení ČR). Kdyby tak šlo upevnit velké turbíny pod hladinu nebo zapustit do mořského dna obří disky, které by se otáčely spolu s mořským proudem! Ne, že by to bylo úplně nemožné, ostatně zkušební projekt byl již realizován u jižního pobřeží Sicílie. Větší realizace však vzbuzují značné obavy o stabilitu proudů. V USA se třeba objevil nápad prokopat Floridu, a tím obrátit Golfský proud k severu podél amerického pobřeží. Cožpak o to, Američané by patrně získali parádní obnovitelný zdroj energie. Na západě Evropy bychom však rázem měli klima jako na Aljašce a zimní teploty kolem -40 °C. To by notně ochladilo i transatlantické vztahy…
2) Vlnová elektrárna
Vlny toho taky dokážou hodně – vyvrhnout vás na pobřeží, dát smysl života surfovacímu prknu nebo způsobit jadernou havárii, a urychlit tak německou Energiewende. Podle nejdivočejších prognóz by energie získávaná z vlnění oceánu mohla do poloviny století dokonce pokrýt až desetinu světové spotřeby. K tomu máme ale dnes opravdu daleko. Dosud fungující vlnové elektrárny mají běžně instalovaný výkon v řádech jednotek megawattů. Ta největší, která by měla vzniknout v Turecku, dosahuje 77 MW. Není to málo, Antone Pavloviči?
3) Přílivová elektrárna
A do třetice moře. Takové gravitační působení Měsíce, to bude taky hezkých pár gigawattů energie. Není tedy divu, že obrovský energetický potenciál skýtá i střídání přílivu a odlivu. Dosud největší přílivovou elektrárnu vyvinuli v 60. letech 20. století Francouzi na řece Rance v Bretani (24 turbín a výkon 240 MW). Bylo to první a na dlouho nejspíš i poslední opravdu velké zařízení tohoto typu, protože existuje jen velmi omezený počet míst, kde jej lze vybudovat. S trochou nadsázky lze konstatovat, že tam, kde to možné je, už nějaká ta přílivovka stojí.
4) Vzducholodní elektrárna
Vzhůru do oblak. Zatímco klasické větrné elektrárny si „sáhnou“ pro energii maximálně do výšek kolem 200 metrů, speciální vzducholoď umí využít i mnohem silnější větry z 300 až 600 metrů. Obří nafukovací válec s průměrem 10 metrů je naplněný héliem, nese větrnou turbínu a se zemí ho spojují tři silné kabely, kterými zároveň proudí vyrobená elektřina. Výhodou této technologie je nejen kvalitní „palivo“, ale také stabilita dodávek a dostatečná odolnost vůči hurikánům. Cílem nikdy nebylo nahradit velké elektrárny, ale spíše pomoci odlehlým místům s menší spotřebou elektřiny či lokalitám postiženým přírodními katastrofami. Daří se to? Spíš ne. Před deseti lety se psalo o zkušebním provozu vzdušných turbín na Aljašce a od té doby ticho po pěšině. Ďábel bude nejspíš skryt v onom héliu, které není úplně laciné a jehož světové zásoby se (kupodivu) tenčí.
5) Zrcadlová elektrárna
Věřte nebo ne, existují sluneční elektrárny, které dokážou vyrábět elektřinu i v noci nebo při zatažené obloze. A není to podvod jako tenkrát ve Španělsku, kde produkovali dotovaný proud pomocí osvětlení poháněného dieselovými generátory. Tzv. termosolární elektrárny fungují na principu odrazu slunečního záření pomocí velkého množství zrcadel, uložení energie do vhodného akumulačního média (například soli) a zahřívání vody. V závěrečné fázi jde už o klasický parní cyklus. Roční využití je díky tomu impozantní – zatímco klasická fotovoltaika funguje 1200-2500 hodin (podle geografické polohy), tato „zrcadlová“ dodává klidně i přes 6000 hodin, tedy po větší část roku. Problém je zde podobný jako u přílivových elektráren. Na světě je jen velmi málo míst, kde se vyplatí tato zařízení vybudovat (nejznámější dvě stojí ve Španělsku a Chile). Slovo „vyplatí“ je přitom třeba podtrhnout – investice jsou obrovské.
6) Lejnová elektrárna
„Jednou pro vždy nehoří,“ praví se v Pelíškách, a učitel Saša připouští, že „velbloudí třeba ano.“ A Nizozemci už dnes vědí, že dokonce i slepičí lejno lze využít jako palivo. Jejich speciální závod dokáže za rok přeměnit bezmála půl milionu tun kuřecího hnoje na elektřinu pro 90 tisíc domácností! Navíc pomáhá redukovat i emise metanu, protože ten by se jinak z nezpracovaného trusu uvolňoval do ovzduší. Všudypřítomní kritici namítají, že rozvoji této technologie brání nedostatečně výkonný metabolismus kuřat, a mají pravdu. Ale nápad je to hezký, ne?
7) Destilační elektrárna
Na závěr si dáme panáka na Skoty, kteří umí vyrobit elektřinu z whisky. Řada známých palíren společně postavila elektrárnu, která spaluje právě sladový odpad a výpalky z destilačních nádob. Jde tedy o další typ zdroje na biomasu. Pravda, velkým hráčům asi nikdy konkurovat nebude - s výkonem přes 7 MW pokryje spotřebu 9 tisíc domácností. Na druhou stranu při skotské spotřebě si lze představit i grandióznější čísla, pokud by se podařilo zapojit víc palíren. A koneckonců když se může ve Skotsku vyrábět elektřina z whisky, nezkusíme v Česku elektřinu z piva nebo slivovice?
Co z toho všeho plyne za závěr?
Zdroje na naší planetě nejsou nevyčerpatelné – a nebavme se pouze o uhlí, ropě, zemním plynu či uranu, ale též o křemíku, lithiu, manganu či kobaltu. Z toho vyplývá, že nám nezbývá než vrhnout maximum úsilí do výzkumu a vývoje nových způsobů, jak vyrábět elektřinu, ideálně šetrnějších a udržitelnějších. Je naprosto nevyhnutelné, že 99 % nápadů se ukáže být téměř či zcela nepoužitelnými. Kvůli tomu jednomu procentu (za nímž se dle skromného předpokladu autora nejspíš skrývá jaderná fúze) však stojí za to hledat dál. Nesmíme ovšem zapomenout na jedno základní pravidlo energetiky: Když si energii odněkud vezmu, bude tam chybět. Výsledkem našeho pátrání tak patrně stejně jednou bude kombinace různých zdrojů, nikoliv jeden všespásný svatý grál.
