Článek
Dva výrobní bloky, instalovaný výkon 1240 MW, rychlá výstavba na základě smlouvy typu BOT (Build – Operate – Transfer), uvedení do provozu v roce 2015. Prostě moderní uhelka, něco jako nové Ledvice, ale s téměř dvojnásobným výkonem. Tak lze stručně popsat vietnamskou elektrárnu Mong Duong 2 (což je název, který českému uchu připomíná tak maximálně padající nádobí). Jaký je kontext přechodu tohoto zdroje do českých rukou? Jaké podmínky má Vietnam pro rozvoj solárů a větrníků? A jak moc ambiciózní jsou vietnamské dekarbonizační plány? A proč je vietnamský příběh tak poučný pro naše úvahy o globálním řešení klimatické změny?
Na úvod je třeba připomenout, že Vietnam měl ještě v roce 2000 spotřebu energie na hlavu zhruba na úrovni Angoly či Zambie a že z hlediska ekonomického výkonu na obyvatele je dodnes rozvojovou zemí. Na konci tohoto textu se k této informaci vrátíme (to už nám bude jasné, proč byla tak důležitá).
Kdo někdy Vietnam navštívil, asi ho nepřekvapí, že země oplývá nikoliv mlékem a strdím, nýbrž ideálními podmínkami pro rozvoj solárních i větrných elektráren.
Průměrná doba slunečního svitu dosahuje impozantních 2000–2500 hodin za rok (u nás je to s bídou polovina) a intenzita slunečního záření v jižních provinciích 5 kWh na metr čtvereční za den (u nás 3 kWh). Celkový využitelný potenciál solárních elektráren ve Vietnamu odhadují experti na nějakých 22–25 GW.
Vietnam také patří k největrnějším zemím jihovýchodní Asie, a to zejména kvůli 3000 km dlouhému mořskému pobřeží. Dle studie Světové banky lze pro výstavbu větrných elektráren využít až 8,6 % území Vietnamu, což slibuje potenciál 24–26 GW.
Do třetice: Vietnam má naprosto fantastické podmínky pro provozování vodních elektráren a taky ho náležitě využívá. Donedávna vyráběl většinu elektřiny právě z vody.
To ale bylo ještě v dobách „angolských“ či „zambijských“. Pak nastal bouřlivý ekonomický rozvoj a země potřebovala levnou a stabilní energii. Protože nároky na energie stoupaly každý rok asi o 8 %, Vietnamcům nezbylo nic jiného než rychle stavět uhelné elektrárny. Jen v letech 2011-2021 se spotřeba uhlí ve Vietnamu zpětinásobila!
Výroba elektřiny ve Vietnamu
A podle toho vypadá i současný energetický mix. V loňském roce pocházelo nejvíce vietnamské elektřiny právě z uhlí (39 %), následovaném vodními zdroji (37 %) a zemním plynem (11 %). Ani solární boom z posledních let nezměnil nic na tom, že podíl slunečních elektráren na roční výrobě zůstal poměrně malý (10 %). O větru snad zatím ani nemá smysl moc hovořit (3 %).
Pokud jde o klimatické ambice, Vietnam má po konferenci v Glasgow kupodivu stejné cíle jako Evropa či Česko: klimatická neutralita do roku 2050! Podle nového energetického plánu chce vietnamská vláda snížit podíl uhlí na celkové instalované kapacitě ze současných 34 % na 18 % v roce 2045 a už do dvou let definitivně zastavit zatím neutuchající výstavbu nových uhelných zdrojů. Místo nich mají v zemi vyrůst elektrárny na zemní plyn, jejichž podíl na instalované kapacitě v důsledku toho vzroste ze současných 15 % na 25 % v roce 2045. Podíl obnovitelných zdrojů má ve stejném roce dosáhnout až 53 % celkové instalované kapacity.
Výše uvedené závazky si vyžádají jen v následujících deseti letech investice ve výši až 133 miliard dolarů (z toho jen investice do OZE do roku 2030 se odhadují na 24 miliard dolarů).
Jakým zázrakem se v letech 2045-2050 zrodí ze stále poměrně dost fosilní ekonomiky ona kýžená klimatická neutralita, to je trochu záhada. Ale i tak to bude jen do roku 2045 docela jízda…
V kavárenských diskuzích o klimatické změně, dekarbonizaci, životě, vesmíru a vůbec tu a tam zazní osvěžující myšlenka, že rozvojové země by mohly v ekonomickém rozpuku přeskočit onu nepěknou (a podle nich technologicky i morálně již překonanou) fosilní fázi a postavit hospodářských růst rovnou na moderní energetice, tedy obnovitelných zdrojích a akumulaci. Prostě žádné uhelky či plynovky (nebo nedej bože jaderky), ale rovnou soláry, větrníky, baterie a samozřejmě zelený vodík, protože bez něj si o dlouhodobé akumulaci můžeme nechat jen zdát (nejspíš tedy i s ním, ale o tom až jindy).
Moderní dějiny vietnamské energetiky bohužel zřetelně potvrzují, že tato osvěžující myšlenka nemá reálný základ. Fosilní fáze zde totiž nastala až v teprve nedávné době, kdy se již začaly prudce rozvíjet obnovitelné zdroje energie. Jinými slovy Vietnamci šli na začátku nového milénia za jakýms takýms blahobytem po osvědčené fosilní cestě, nikoliv té zelené. Proč se už v této zemi, která má tak ideální podmínky pro výrobu energie ze slunce, větru a vody, nepodařilo zrealizovat onen „velký skok“? (podobnost s hospodářským programem jiné asijské země čistě náhodná). Nechme si to někdy převyprávět od samotných Vietnamců, ono to svoje důvody mít bude.
Ne, že by dekarbonizovat vietnamskou ekonomiku vůbec nešlo. Ono to asi půjde. Ale smiřme se s tím, že to bude trvat dlouho, bude to hodně drahé a vůbec není jasné, zda se to podaří v podobě, jak si to Vietnamci nakreslili. A mezitím bude stabilitu a spolehlivost vietnamské sítě hlídat i moderní uhelná elektrárna s českým majitelem.
