Článek
Lidská paměť je vlastně docela milosrdná. Zaznamenává obrazy, symboly, emoce, příběhy a mediální zkratky spíše než argumenty, složitá vysvětlení, popisy a nejrůznější detaily. V jednom z mých oblíbených filmů Vrtěti psem je to hezky vysvětleno v následujícím dialogu:
- „Fifty-four forty or fight!“ Co to znamená? (pozn.: chudák, překladatel, to přeložil jako 54-45, ale co měl, sakra dělat v devadesátkách…)
- To je slogan.
- Nebo „Remember the Maine!“
- Jo, to by mohlo bejt.
- „Tippecanoe and Tyler, Too!“
- Ne, to není…
- Jsou to válečné slogany, pane Motssi. Slogany si pamatujeme, ale války ne. A víte proč?
- Proč?
- Šoubyznys! Proto jsme tu. Nahá dívka pokrytá napalmem. Vé jako vítězství. Pět námořníků vztyčující vlajku na Suribači. Obrázky si budete pamatovat, ale válku ne.
Když se řekne Bohemia energy, osobně se mi taky vybaví jeden slogan. Patří Jiřímu Písaříkovi a zní nějak takto: Pokud budou ceny na burzách dál růst, mohou se Češi brzy dočkat i toho, že si budou „kupovat rohlík za 50 korun“. Přiznám se, skoro bych odpřísáhl, že ho pronesl na tiskovce, při níž oznamoval ukončení činnosti. A ono ne. Řekl to už o dva týdny dříve ve snaze vysvětlit, proč jeho firma lidem posílá dopisy s oním děsivým vzkazem: „Nejsme schopni pro vás nakupovat energie za podmínek, které jsme vám slíbili.“
Z důvodu „sloganového“ fungování paměti pak většina z nás už dnes nedokáže popsat, proč přesně vypukla energetická krize, přes milion domácností se octlo bez dodavatele a megawatthodina elektřiny stála skoro tolik jako nový Samsung. Schválně se projděte po ulici a poptejte se kolemjdoucích. Nejčastěji vám řeknou, že za to všechno mohla válka (ta, která na Ukrajině zuří dodnes). Někteří si možná vzpomenou, že to mělo co dělat se zemním plynem. Ale to je asi tak všechno.
A vlastně se není čemu divit, protože skutečnost byla mnohem zašmodrchanější. Energetickou krizi nezavinilo jedno politováníhodné nedopatření ani dvě. Byl to celý komplex nešťastných okolností, blbých náhod a, proč si to konečně nepřiznat, i dopadů neuvážených rozhodnutí z minulosti. Komplex méněcennosti jednoho Rusa, který má potřebu hrát si na cara, a s ním související plynová krize to samozřejmě všechno spustily. Ale nebýt ostatních vlivů, patrně by to evropská energetika ustála bez dramatických projevů.
Jaké další vlivy ji tedy poslaly do kolen kromě Putina a jím vyvolaného nedostatku zemního plynu? Podle mě bylo těch nejdůležitějších pět (Karel Poláček by měl jistě radost):
1) Emisní povolenka
V minulých dekádách byla emisní povolenka čímsi na způsob fotbalové Viktorie Plzeň v době před příchodem Pavla Vrby. Nikoho moc netankovala a zajímali se o ni toliko fajnšmekři. Chvílemi dokonce padala až na dno (do druhé ligy). Pak ale přišel Vrba a natáhl do týmu odložené hráče ze Sparty… Respektive Evropská unie začala stahovat část povolenek z trhu, aby jejich cenu zvedla. Plný efekt tohoto opatření se projevil už v průběhu roku 2021, kdy vystřelila na trojnásobek. Bavíme se přitom o období, kdy v Mariupolu ještě kvetly tulipány a na ruské natož běloruské hranici ještě ani neprobíhalo žádné „cvičení“.
Jistou roli ve zdražování mohli samozřejmě sehrát i spekulanti, kteří využívají toho, že obchodovat s povolenkami může i ten, kdo vypouští emise tak maximálně po čočkové polévce. Protože se dlouhodobé zdražování této komodity dalo do značné míry předvídat, stačilo mít trochu kuráž a fištrón a člověk na tom mohl vydělat víc než na bitcoinu…
Druhou zvláštností povolenky je, že sice byla vymyšlena na principu „znečišťovatel platí“, ale ve skutečnosti na to nikdy nedošlo. Respektive technicky ano, ale fakticky platíme povolenky od samého začátku my všichni, koncoví zákazníci. Tušíte proč? Co se stane, když zatížíte speciálním poplatkem zboží, za nějž nemáte náhradu? Ano, poplatek se plně promítne do koncové ceny a jede se dál.
O kolik povolenka reálně zdražuje českou elektřinu, to není úplně triviální otázka. Selský výpočet založený na uhlíkové intenzitě české energetiky však napovídá, že to bude zhruba 1000 Kč/MWh, tedy pětina současné koncové ceny. To není úplně málo, což?
2) Málo vody
Už v říjnu 2021 hlásila agentura Bloomberg, že pověstné norské přehrady mají nejnižší hladiny vody za posledních deset let a nejnižší kapacitu naplnění od roku 2006. Provozovatel elektrické sítě Statnett SF musel dokonce přistoupit k čemusi na způsob regulačních stupňů (vydal dvojku, pětka už by znamenala energii „na příděl“). Podobně na tom bylo i Švédsko, jehož energetika rovněž spoléhá na přízeň vodního živlu. V důsledku byly severské ceny energií v září 2021 pětkrát vyšší než v roce 2020.
V roce 2022 se pak vodní krize ještě prohloubila, což lze dokumentovat i na ročních bilancích. Chudé období na dešťové srážky však nezažila pouze Skandinávie, ale také třeba Rakousko. Dohromady chyběly řádově desítky TWh elektřiny, což už se v evropském kontextu sakra pozná.
3) V Německu nefoukalo
Tady není třeba plýtvat slovy, čísla a obrázky hovoří za vše. Roky 2021 a 2022 byly navzdory mírnému nárůstu kapacit ve větrné energetice dost mizerné. V součtu minus další minimálně jednotky TWh.
Německo, celkový instalovaný výkon ve větru:
- 2020: 62,2 GW
- 2021: 63,8 GW
- 2022: 66,2 GW
4) Patálie francouzského jádra
A tohle je v podstatě ten nejdůležitější důvod. V roce 2022 bylo ve Francii několik měsíců v odstávce 32 z 56 jaderných reaktorů, tedy skoro 60 %! U 20 z nich byla důvodem plánovaná údržba, zbytek měl potíže s rezivějícím potrubím (které prý navíc ještě korodovalo, jak mi osobně potvrdil poručík Troník). Výsledek? Oproti roku 2021 minus propastných 82 TWh! A v roční bilanci byla nejelektričtější (lepší výraz mě nenapadl) země světa po hoooodně dlouhé době v čistém přeshraničním deficitu – zatímco běžně je v plusu v řádech desítek TWh, za rok 2022 to bylo -16 TWh. Pranýřovat Gallského kohouta však vůbec není na místě – za normálních okolností evropskou energetiku zachraňuje, jen tento jeden rok holt potřeboval dovolenou. Kdo mohl čekat, že to bude v tu nejméně vhodnou dobu?
A co že to ti Francouzi blbli? Neblbli. Prostě se to sešlo a dost důležitou roli v tom hrál covid. Kvůli pandemii se totiž mnoho oprav muselo odložit a pak se do odstávky dostalo mnohem víc reaktorů, než by bylo zdrávo. Ještě štěstí, že Němci ještě nestihli odstavit zbývající tři jaderné elektrárny, a za rok 2022 tak byli schopni vyvézt v čisté hodnotě přes 27 TWh…
5) A ještě jedna poznámka k tomu nešťastnému plynu
Nic z výše uvedeného samozřejmě nezpochybňuje, že startérem i hlavním motorem energetické krize byla situace na trhu se zemním plynem. I tam se bohužel sešlo pár nešťastných okolností, třeba pocovidové oživení asijské ekonomiky rozhodně mohlo ještě nějaký ten pátek počkat… Klíčová otázka však stojí jinak: Čím se to stalo, že Evropa dospěla k tak vysoké závislosti na dováženém zemním plynu? Odpověď lze nalézt mimo jiné v evropské elektroenergetice a třech jednoduchých grafech, které charakterizují vývoj řiditelných zdrojů v posledních deseti letech. Zjednodušeně řečeno: utlumovali jsme uhlí, vykašlali jsme se na jádro a to jediné, co jsme stavěli, byly zdroje na plyn.
Na druhou stranu buďme objektivní. Přestože jsme se občas prali doslova o každý kubík plynu a kilowatthodina elektřiny stála přes deset korun, Evropa nezhasla, firmy nezkolabovaly (no dobře, tak aspoň ne všechny) a doma jsme měli teplo. A opět. Z médií by se mohlo zdát, že za to vděčíme pouze narychlo vybudovaným LNG terminálům. Pravda je ale složitější a opět nám ji vyjeví až pohled do výrobních dat, tentokrát čistě německých, na nichž je to dobře vidět.
Ano, ať se nám to líbí nebo ne, udržet jakous takous výkonovou rovnováhu v krizových letech 2021-2022 vydatně pomohly hnědouhelné a černouhelné elektrárny v Německu, ale i Česku či Polsku a všude tam, kde ještě fungují. Situaci tedy zachraňovali provozovatelé, kteří už minimálně deset let ze všech stran poslouchali, že mají své zdroje co nejdříve vypnout… To jsou paradoxy, že?
Poučení z „krizového vývoje“ si tentokrát vyřknout netroufám, ponechám to na úsudku laskavého čtenáře. Snad jen jeden postřeh na závěr. Ceny energií se teoreticky opravdu do značné míry odvíjejí především od produkce obnovitelných zdrojů, výše emisní povolenky a síťových služeb. Platí to ale pouze v době hojnosti či, chcete-li, při ekonomice dobrého počasí. Jakmile nastane reálný nedostatek (a to krize jednoznačně ukázala), vše výše uvedené přestává být podstatné a platí už jen základní ekonomické pravidlo: Čeho je málo, to je brutálně drahé.