Článek
Lidé, kteří se nezabývají energetikou, nevědí a ani nechtějí vědět, co je to kilowatt a jak se liší od kilowatthodiny (nebo třeba rovnou od kynologie). Bez těchto základních znalostí ale nemají šanci porozumět tomu, co říká energetický expert ve studiu, a tím pádem ani odpovědím na otázky, které by je skutečně zajímaly – tedy proč jsou tak drahé energie, zda jich bude dost pro všechny a co přinese (a odnese) Green Deal.
Co s tím? Připravil jsem pro vás pětiminutový „tahák“, který uvede do problematiky i čtenáře, kteří nemají na hlubší studium energetiky čas ani chuť, tváří v tvář stávající krizi se však potřebují zorientovat v „ústřední zápletce“.
1) Není elektřina jako elektřina
Elektřina je zvláštní zboží. Na rozdíl od automobilů či obuvi nemá žádnou kvalitu ani variabilitu, prostě buď je, nebo není (pomiňme teď frekvenci či jiné kvalitativní vlastnosti). Má však přeci jen jeden zásadní parametr - právě to, jak moc může být k dispozici v okamžiku, kdy ji potřebujeme. Zatímco u větrné či solární elektrárny řídí výrobu počasí, u jaderné, plynové či uhelné je to poptávka, nebo, chcete-li, spotřeba. Kdo v tom nevidí rozdíl, ať podstoupí během jediného (ideálně zimního) dne jednoduchý experiment, a používá elektřinu pouze při jasné obloze a silném větru. Na počasí závislá energie zkrátka nelze stavět na roveň řiditelné energii. Mimochodem tím pádem postrádají smysl i nejrůznější srovnání roční výroby či výrobních nákladů. Když zastánce větrné energetiky (nic proti němu) tvrdí, že Česko může vyrábět z větru až třetinu elektřiny, bude to skvělé, ale nikdy to nebude ta samá třetina, kterou nám vyrobí jádro, plyn či uhlí, protože dodávky vůbec nebudou odpovídat našim potřebám.
2) Instalovaný výkon není výroba
Kdo dojede dřív z Česka do Chorvatska, elektromobil s maximální rychlostí 250 km/h nebo auto na benzin s maximální rychlostí 150 km/h? S ohledem na nedostatečnou síť nabíjecích stanic byste možná vsadili spíš na ten „spalovák“, ale to není podstatné. Správná odpověď zní, že úloha nemá řešení, protože je špatně zadaná. Maximální rychlost nám přeci vůbec nic neříká o tom, jak vozidla ve skutečnosti pojedou. A úplně stejně nám instalovaný výkon vůbec nic neříká o tom, kolik elektřiny se vyrobí za rok. Veškerá fotovoltaika v ČR má třeba o něco vyšší instalovaný výkon než jaderná elektrárna Temelín, ale za rok vyrobí běžně osmkrát méně elektřiny. Zatímco podstatou jádra je v průběhu roku jet, „co to dá“, a zastavovat ideálně jen při opravách, provoz solárních elektráren, jak už jsme si vysvětlili, významně limituje počasí.
3) Energie se nedá skladovat „na zimu“
Navzdory aktuální smršti optimistických zpráv o rozvoji bateriových úložišť či vodíkové akumulace dosud nikde na světě nefunguje dlouhodobé kapacitní ukládání energie. Stávající technologie mají potenciál pomáhat soustavě s krátkodobými výkyvy, nikoliv s přenosem obřích přebytků z léta do zimy. Až to někdo změní, dostane Nobelovu cenu za fyziku. Do té doby bude až na výjimky pořád platit zlatá rovnice energetiky: co se vyrobí, to se rovnou spotřebuje.
4) Fyzické toky nejsou obchodní toky
Jak přibývá solárních panelů na českých střechách, sílí i požadavek provozovatelů poslat si vyrobenou elektřinu třeba z chaty do bytu nebo se o ni podělit s rodinnými příslušníky. Jak by to v praxi mělo vypadat? Budou se vozit baterie z místa na místo? Nebo distributor nějakým kouzlem dokáže v drátech odlišit vaši elektřinu a dopravit ji na správné místo? Ani jedno ani druhé. Sdílení bude fungovat pouze na úrovni obchodních toků, nikoliv fyzických. Zatímco s těmi prvními si lze hrát pomocí zákonů schválených v Parlamentu, ty druhé se řídí výhradně zákony, které vymyslel v 19. století německý fyzik Gustav Robert Kirchhoff. Elektřina teče do sítě cestou nejmenšího odporu, a proto nikdy nedokážeme určit její původ.
5) Stoprocentní energetická soběstačnost je nedosažitelný mýtus
Slyšeli jste o Kněžicích na Nymbursku? Je to první energeticky nezávislá (či soběstačná) obec v ČR. Tedy skoro. Kdyby to tak totiž doopravdy bylo, teoreticky by se mohla úplně odstřihnout od veřejné sítě a fungovat čistě v ostrovním provozu. Cožpak o to, místní bioplynová stanice dokáže bez problémů zásobovat teplem i elektřinou celou obec. Otázka zní, jak by se řešily výkyvy v místní síti či záloha po dobu servisu bioplynky. I kdyby se to však nakrásně jednoho dne skutečně podařilo, o dokonale energeticky nezávislé (soběstačné) obci by se hovořit stejně nedalo. Na lokální úroveň by bylo nutné převést i produkci potravin, pohonných hmot a vůbec tak nějak všeho, co se v obci používá. V praxi nereálné, a dokonce nejspíš i nežádoucí. Což samozřejmě nic nemění na tom, že o částečnou nezávislost či soběstačnost má smysl usilovat.
6) Ceny určuje poptávka
Proč nám na vrcholu energetické krize několikanásobně zdražily faktury za elektřinu, teplo i plyn, když šlo pořád o stejné zboží, které se vyrábělo úplně stejně jako před rokem 2021? Ze stejného důvodu, z jakého byl obraz Mony Lisy (fakticky plátno s nějakými barvami) v roce 1962 pojištěn na 100 milionů dolarů (v přepočtu a se zohledněním inflace na dnešních 18 miliard korun). Zdražování energií zdůvodňují slovutní experti po celé Evropě tisíci různých argumentů, v nichž figurují převážně Putin, Green Deal, nepřízeň počasí a patálie francouzských jaderek. Nejblíže k pravdě je ale to nejjednodušší vysvětlení: plynu či elektřiny prostě na trhu nebylo dostatek. Bez ohledu na přeregulovanost energetiky v Evropě tržní principy stále fungují. Jen nám ne vždy přinášejí to, co bychom si jako spotřebitelé přáli.
7) Energie není nikdy ekologicky zadarmo
Čoudící komín. Vymysleli byste výmluvnější manifestaci toho, že výroba energie si vybírá nějakou ekologickou daň? Jak je to potom ale s vodními, větrnými či solárními elektrárnami, které žádné komíny nemají? Ilustrujme si to na příkladu oblíbeného větrníku. Z čeho se vlastně skládá? Příjezdová cesta, masivní železobetonový základ, vrtulové listy, otáčivé gondoly s generátorem… To všechno v jazyce stavbařském znamená desítky či stovky tun oceli, plastu a betonu a v jazyce energetiky spoustu ropy, zemního plynu či uhlí. Výsledkem je monstrum v krajině, které přitom v porovnání s „komínovými“ zdroji vyrobí velmi zanedbatelné množství elektřiny, a to ještě, jak už víme, v době, kdy po ní nemusí být odpovídající poptávka. Asi se shodneme na tom, že ani tento na první pohled environmentálně přátelský počin tak docela ekologicky zadarmo není.
Co z toho všeho vyplývá? Nic proti bouřlivým diskuzím plných emocí a sem tam i nějakých těch verbálních štulců, ale v případě energetiky by se přeci jen nabízela určitá zdrženlivost. Mějme na paměti, že se nebavíme o nejnovějším albu Eda Sheerana nebo receptu na guacamole, ale o výrobě jedné z nejdůležitějších komodit na světě (i když třeba píseň Photograph aspiruje taky hodně vysoko…). Je to komodita, která je součástí úplně všeho kolem nás a bez níž si už moderní život skoro nedokážeme představit. Proto je i debata o ní neuvěřitelně komplexní a nesnese příliš zjednodušení, zobecnění či černobílého nazírání. Dbejme těchto požadavků i v rámci diskuze o nové Státní energetické koncepci.
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
