Článek
Tiskový mluvčí Greenpeace ČR Lukáš Hrábek zveřejnil ve středu 31. července 2024 na blogu Greenpeace článek „Dvakrát více toxického jedu, než povoluje zákon? Nevadí, směje se znečišťovatel“. Text je však tak argumentačně ohnutý, že po jeho přečtení se musí smát nejen znečišťovatel, ale úplně každý, kdo aspoň trochu rozumí energetice a jejím dopadům na životní prostředí.
„Představte si, že vezmete auto na technickou a naměří vám víc než dvojnásobek emisí, které stanovuje zákon. Řeknete si, že to nevadí a budete jezdit dál? Vy nejspíš ne, ale je tu jedna firma, která přesně tohle udělala – uhelná elektrárna Počerady,“ stojí v perexu. Možná to autora článku překvapí, ale ten příměr mi připadá trefný, jen bych to celé trochu upravil: „Představte si, že vezmete své staré auto na technickou a dozvíte se, že i když bylo vyrobeno v roce 2005, musí splňovat nejnovější emisní normu Euro 6. Požádáte si tedy na STK o výjimku, abyste mohli auto provozovat do doby, než našetříte na nový vůz. A mezitím, co střádáte korunku ke korunce, soused obepisuje úřady a soudy s tím, že nesplňujete emise.“
Autor staví svou argumentaci na blíže neupřesněných „nových filtrech“ a představuje si, že tyto filtry zabírají na emise rtuti spolehlivě jako herbicid na plevel, fungují univerzálně na všech zařízeních a dají se nejspíš koupit někde v hobby marketu (ideálně ještě ve slevě, jáijáijipijipijéééé). Některé elektrárny si podle něj tuto zázračnou technologii již koupily „s předstihem“ a díky nim „už řadu let plní“ nové evropské emisní limity. A některé (nejspíš ty lakomé) si nic nekoupily, a proto jedou na výjimky.
Ve skutečnosti je měření a zachytávání rtuti ze spalin v české i evropské energetice stále velmi ambiciózní novinkou a technicky extrémně náročným úkolem, s nímž zápasili úplně všichni provozovatelé uhelných zdrojů v ČR i EU (a mnoho jich dosud zápasí).
Řeklo by se, vždyť elektrárny už si poradily s oxidem siřičitým, oxidy dusíku i jemnými prachovými částicemi, tak co by nezvládly nějakou rtuť? Cizinec promine, bude to chtít trochu chemie.
Při pálení uhlí se rtuť v něm obsažená stává plynem, který nelze rozpustit ve vodě ani se neváže na pevné částice, takže dostat ji ze spalin je zhola nemožné. Když z ní však „urveme“ dva elektrony, promění se v kationt Hg2+ a ten se velmi ochotně váže na cokoliv, co jde zrovna kolem. Už to „urvání“ je ovšem dost zapeklitý úkol do laborky, co teprve pro obří uhelnou elektrárnu!
Je třeba si totiž uvědomit, že komín či chladicí věž chrlí každou hodinu do ovzduší stovky tisíc kubíků spalin a v nich je rtuti strašlivě málo. Objemový poměr (nebo spíš nepoměr) činí přibližně 1 : 100 000 000! Co to znamená? Představte si, že do klasického plaveckého bazénu o délce 50 metrů nalijete lžičku džusu, počkáte, až to plavci ve vodě řádně promíchají a pak požádáte plavčíka, jestli by byl tak laskav a bazén ve vteřině vyčistil…
Kéž by na to existovaly nějaké ty „nové filtry“! Mnoho let výzkumu v Americe i Evropě přineslo několik technologií – aktivní uhlí, Gore (pokud vám to připomíná Gore Tex, tak bingo, firma vyrábí i ten materiál, který máte v pohorkách), případně nejrůznější aditiva či jiné sorbenty. Bohužel se ukázalo, že nic nefunguje všude se stejnou spolehlivostí a efektivitou, a to dokonce ani na dvou sousedních blocích jedné elektrárny!
Takže nezbývá než dlouhá léta procházet všechny slepé stezky, půjčovat si s ostatními provozovateli dávkovač (jediný dostupný v republice!) a nakonec velmi opatrně a racionálně investovat. V Elektrárně Chvaletice už jsou nyní v této fázi, protože po letech hledání, zkoušení a zkoumání objevili ve spolupráci s akademickým a výzkumným sektorem aditivum na bázi solného roztoku, které zrovna zde přináší skvělé výsledky. A stejný investor provádí obdobný aplikovaný výzkum i v Elektrárně Počerady. Nenechme se zmást, běhá-li kvůli těmto projektům někdo po úřadech a soudech ve snaze najít porušení zákona, nejspíš mu ve skutečnosti o životní prostředí nejde.
Tiskový mluvčí Greenpeace dále uvádí, že ČR patří mezi největší evropské znečišťovatele rtutí. Z rozptylových studií, které si musely nechat zpracovat skoro všechny uhelné zdroje, ale vyplývá, že dopad emisí rtuti byl už před ekologizací zanedbatelný či neměřitelný. Pravda, jde o dopad lokální, což moc nehraje s tím, že rtuť se může šířit na velké vzdálenosti. Když se ale na rtuť podíváme podobně globálníma očima jako na oxid uhličitý (což bychom měli), zjistíme, že EU produkuje pouze 3,5 % světových emisí rtuti. Suverénně největším producentem je východní a jihovýchodní Asie s podílem 38,6 %.
V závěru článku autor odvážně tvrdí, že Elektrárna Počerady není v současnosti potřeba k zajištění dodávek elektřiny. To by bylo asi na samostatné povídání, dovolím si tedy pouze připomenout, že v krizovém roce 2022, kdy celá Evropa trpěla nedostatkem elektřiny, dosáhly Počerady historického výrobního rekordu. Rád bych sdílel ten optimismus, že taková krize už nikdy nepřijde, ale bohužel sleduji každý den zprávy ze světa…
Autor spolupracuje se společností Sev.en, která působí v oblasti uhelné energetiky.
