Článek
ÚVOD
Jak dnes vychovávat děti a komunikovat s mládeží. Jak chápat důsledky vlivu prostředí, technologií a médií a zabránit vzniku psychických poruch. Jaké prostředky by měla rutinně aplikovat preventivní medicína (psychologie) a jak se musí (bezpodmínečně) změnit školství.
MOTIV?! Dnes jsem „utrpěl zážitek“, který mi vyrazil dech a způsobil mi depresi.
Tříleté dítě obchází bazén a natáčí ho na mobil (!). Rodiče ho nesledují. Maminka se věnuje batoleti a tatínek polehává, hledíc do mobilu. Zkuste se nad tím zamyslet. Udělejte si vlastní úsudek.
Tak a co dál?
Čtu zprávy, týkající se školství. Prý (?) bude nutné zakázat mobily (nejenom v základních?) ve školách, a to dokonce také o přestávkách. Mezi dětmi roste napětí. Média nadšeně píší o realizaci v některých školách a pozitivním přijetí tohoto opatření dětmi, komentujícími pozitivní změny atmosféry ve třídě, ve škole, příjemný relax. Nebo je zase všechno jinak?
Ve většině škol stále problém s nařízeným vypnutím mobilu při vyučování. Puberťáci hovoří o šikaně a omezování osobní svobody. Dál tedy místo mentální pauzy, protažení a uvolnění napětí pokračuje izolace a sezení s kulatými zády. Proč se učit, když na internetu je všechno a hned? Důsledek? Vypnutý mozek. Jen papouškování.
Obecně akceptovaná realita?
Děti ztrácejí zájem o dění v nejbližším okolí, o blízkém prostředí nemluvě. Uzavírají se do sebe, nekomunikují ani v rodině. STAČÍ JIM MOBIL. To není známka rostoucí inteligence. To dokáží i opice až na to, že jim nedochází, na co koukají. A hlavně -nekoukají na „něco“ nepřetržitě. Na rozdíl od dětí. Není nutné věnovat prostor popisu toho, co v mobilu sledují. Samozřejmě je to akční. Poplatné dětské duši a zneužívající dětskou psychiku. Možná by se dalo říci, že je to svým způsobem relax. Není možné být soustředěný 6 - 8krát 45 minut. Už jen tento fakt, který školní řád a osnovy ignorují, je důkazem nekoncepčnosti školství.
Akceptuji paradigma nezastupitelnosti rodiny.
Ale v tom je aktuálně problém. Došlo mi, že rodina je nutnost do určitého věku dítěte. Později může posloužit staršímu školákovi jako azyl. Nikoli jako bezpečný přístav včetně doku (místo oprav a údržby). Postupně se stává místem generačních konfliktů. Je to idol, který ztratil funkci a tím význam. V rámci moderní rodiny žije každý sám, jako individualita. To proto, že každý v rodině má starosti sám se sebou. Málokdy se to řeší kolektivně. Vzniknou problémy se zachováním pozitivního ovzduší. Cílem není soudržnost, ale přežití bez nepříznivých důsledků na psychiku.
Problém eskaluje v důsledku neaktuálního způsobu vzdělávání. Puberťáci už od 10 let nesnášejí rodiče, ti nechápou změny v chování a způsobu myšlení, řízeného výhradně sítěmi. Rodič, kterému je cca 40 let, se nachází v krizi středního věku, je vyčerpaný bojem o existenci a blahobyt (!) svůj i rodiny, důsledkem je neschopnost sledovat okolností, v nichž žijí děti.
Psychický diskomfort všech členů rodiny, školních dětských kolektivů, učitelů (kteří jsou ve stejné nebo ještě horší pozici než rodiče) nemůže skončit dobře. Média mají o čem psát, kritizovat, hodnotit stav společnosti a psychiky dětí, spekulovat a prognózovat. Odpovědné instituce to nezvládají.
Začnu článkem, citovaným níže.
Obsah je zásadní. Nelze kompletně prezentovat, není prostor. Čtenáři jsou roztěkaní, nechtějí věnovat pozornost delšímu textu, náročným, konkrétním, klíčovým informacím. Málokdo je schopen použít konkrétní doporučení a závěry k zamyšlení a případné realizaci. Jako akutní hrozbu vnímám fakt, že okolnosti současného života dětí a mládeže se za posledních 10 let fatálně změnily a přitom snaha o řešení v rodinách a ve školství generuje další kritické situace.
Níže citovaný zdroj uvádí poznatky z výzkumu, které jsou zajímavé?
Výzkumný tým sbíral data o duševním zdraví a životním stylu mladých dospělých v České republice od reprezentativního vzorku populace 18 až 30 let. „Zjistili jsme, že úzkost se vyskytuje více u žen než u mužů, stejně jako deprese a syndrom vyhoření. K prevenci a léčbě je třeba přistupovat komplexně a inkluzivně. Musíme se zaměřit na genderové rozdíly i specifické potřeby jednotlivců. V popředí zájmu by měly být výchovně-vzdělávací kampaně, veřejné debaty a otevřená diskuse na téma duševního zdraví.
To mne dovedlo ke konstatování, že autoři 10 let trvající studie jsou ve svých doporučeních mimo realitu“. To, co navrhují je idealistické a nerealizovatelné!
Jak vnímá zde prezentované problémy veřejnost?
Prošel jsem články blogerky Bára Divá na Seznam Médium. Dokonalé. Profesionální hodnocení situace. Konkrétní doporučení. Reakce? Nezájem. Počet srdíček a diskuzních příspěvků minimální. Smutné.
Se společností je něco opravdu, ale opravdu velmi špatně. Není dobré rezignovat.
Vyhodnocení situace veřejností? Většinou švejkování. To je snaha potlačit strach! Nějak bylo, nějak bude. My jsme to za mlada také neměli snadné, že. Hlavně se z toho nehroutit.
Tyhle řeči by se měly považovat za trestný čin! Proto níže další zdroj a citace jeho obsahu!
Citace (stylisticky a formulačně upraveno):
Jak je to s mentální odolností mladých? Podle průzkumů pociťují nejvíce stresu mladí dospělí do třiceti let. Obecně zvýšenou míru stresu, která ovlivňovala každodenní život, zažilo až 77 % jedinců Generace Z. U mladších dětí se rapidně snížila odolnost proti běžným formám stresu, protože je přehnaně ochraňujeme. Děti nemají odpovědnost a možnost vyzkoušet si, že samy něco zvládnou. To je chyba. Potřebujeme vychovávat generaci, která v životě obstojí. Zakrátko po ZŠ bude muset čelit tvrdé realitě bez ochranných křídel rodičů. Vidím to i ve své práci, kdy do firem přicházejí dvacetiletí, kteří nezvládají zátěž a bojí se komunikovat. Neumí telefonovat s cizími lidmi a tak být akční. Bojí se, že selžou, protože si nikdy nevyzkoušeli, jaké to je. Dostatek sebevědomí znamená odolnost ke stresu. Věřím si, že to zvládnu. Ale právě tohle děti neumí, neměly možnost se to naučit, protože jím to neumožníme.
Jak podpořit mentální odolnost dětí?
Nechat je v tom. Já však dodám: nenápadně kontrolovat situaci! Dovolit jim přijít na řešení. Když se naučí problémy zvládnout, budou mít daleko větší sebedůvěru. Když jsou děti maminčini mazánci, když rodiče řeší problémy za ně, protože jsou netrpěliví nebo zvyklí být akční, a pocitem, vychováváme „měkkýše a sraby“. Nesmíme se bát nechat děti zažít neúspěch. Když na fotbale dostanou ocenění i děti, které prohrály, co si z toho vezmou? Že prohrávat je v pohodě? Můžu prohrát a stejně mě někdo ocení? Takto to přeci v životě nefunguje.
KONEC citace!
Výše uvedený obsah textu rozhodně nepovažuji za bezezbytku správný! V diskuzi máte prostor vy. Jako motiv vám poslouží také shrnutí obsahu níže uvedeného článku.
V Česku chyběl celonárodní monitoring psychického stavu dětí. O pilotní projekt se postarali odborníci z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). Ukázalo se, že čeští školáci a adolescenti jsou na tom hůř než jejich vrstevníci v západní Evropě i ve světě. Jednou z příčin, které mohou psychické zdraví dětí ovlivnit, je například přehnané ochranářství od jejich rodičů.
A jedeme dál! Níže uvedený článek připomíná další životní fakta, poškozující psychiku dětí a mladých lidí.
Vědci hovoří o bezprecedentní krizí veřejného zdraví. Mezigenerační nerovnost, neregulované sociální sítě, nízké mzdy a vysoké životní náklady, nejistá zaměstnání a klimatické změny. To jsou jen některé z faktorů, které přiživují rychle se šířící pandemii špatného duševního zdraví u mladých lidí.
Skepse není nikdy dost, že? Tudíž vám připomenu obsah dalšího článku citovaného níže.
Odborníků, kteří mohou mladistvým s psychickými problémy pomoci, je málo a dostat se k nim není snadné. Co hrozí, pokud k němu dítě přijde pozdě?
Poznámka: Není jasné, co se myslí výrazem „pozdě“.
Odborníků je málo a v nejbližší době se situace radikálně nezlepší. Proto je důležité posílit roli školy, aby na varovné signály dokázaly efektivně zareagovat. Proto jsme ve spolupráci s nadací Twisten Foundation založili online anonymní chat pro dospívající. Odborný tým je složen i ze studentů posledních ročníků studia psychologie, kteří absolvovali výcvik v krizové intervenci. Jak mohou na psychologickou pomoc orientované nadace pomoci? Mohou zlepšit dostupnost a kvalitu služeb a zvýšit povědomí o významu péče o duševní zdraví, pomáhat bořit mýty a stigmata, spojená s návštěvou psychologa apod.
Poznámka: Doporučuji být velmi opatrný při vyhledávání kvalifikovaného psychologa (pozor na rychlokvašky a life-coache) a ještě víc v případě chatování se studenty psychologie.
V podcastu níže, je aktuální stav psychiky společnosti prezentován profesionálem, psychiatrem profesorem Horáčkem. To si musíte poslechnout, jinak vám nedojde, že jsme v maléru. Když situace zneklidňuje profesionála, není dobré situaci bagatelizovat v diskuzi.
Na závěr připomenu článek, jehož obsah nebudu citovat ani komentovat, musíte si ho přečíst, protože to souvisí i s výše připomenutým podcastem. Co to znamená?
