Článek
Vzpomínky jsou důležité
Historie se opakuje a já jsem se toho dožil! Děkuji za komplimenty, protože je mi aktuálně 78 let. Jde o to, že můj věk souvisí s hokejem!
Dnešní zápas se Švédskem je z říše snů! Jsem hokejový pamětník, proto jsem si na sklonku života zasloužil tohle zažít. Neumím si představit, jak je Švédům. Tu frustraci.
Musím nějak začít, proto připomenu rok 1985, v té době jsme ještě žili v Československu. Já vím, že většina z vás to nepamatuje. Právě proto to píšu. Byli jsme totiž Mistři světa!
Ten neuvěřitelný dnešní zážitek má totiž souvislosti - které pochopí jen pamětníci. Mimo jiné se totiž stalo, že 25. dubna 1985 Československo porazilo Švédsko 7:2. Chápete souvislost? No jistě, Nagano…ale to bylo až poté.
Byli jsme Mistři světa už před Naganem! Není to něco, co lze označit za opakování historie? Dobře, možná předbíhám, ale předpokládám, že nezakřiknu pokračování, protože zrovna teď, kdy tohle píšu, jsme ještě definitivně nevyhráli.
To neznamená, že nemohu vzpomínat!
Kdo z vás si vzpomene na jména Hašek (tak ten je výjimkou, toho zná celé Česko), Hrdina, Lála, Růžička, Šejba, Rosol, Richter, a kdo na trenéry Bukače staršího a Neveselého?
S těmito osobnostmi jsem se setkával jako sportovní fyziolog, biochemik a dietolog, když jsem testoval jejich fyzickou kondici jako odborník na Vědecko-výzkumném pracovišti vrcholového sportu ČSA v Praze. Nebyli to samozřejmě jen hokejisté, ale také řada dalších národních reprezentací. Kromě jiného jsem se privátně věnoval zdraví jednoho z hokejových reprezentantů. On si na mne určitě vzpomene.
Setkával jsem se také s brankářem Jiřím Holečkem, kterému je letos kulatých 80 let. Mimořádně laskavý a skromný člověk. Navzdory slávě. Možná vám něco řekne jméno Karel Gut, skvělý hokejista a poté předseda Čs. svazu ledního hokeje, mimořádně férový a laskavý člověk. Zemřel ve vysokém věku roku 2014 (další náhoda, ty čtyřky na konci datumů?).
Budete se divit, když vám řeknu, že ani po téměř 40 letech jsem hokej neopustil. Před několika lety jsem pro Dominika Haška „vymyslel“ jeho speciální nápoje. Předtím jsem se už jako expert s hrdým titulem OSVČ věnoval profesně, tedy stále jako fyziolog a dietolog, hokejovým dětem. Ani tím to neskončilo!
Už několik let (dokonce i v současnosti) totiž pracuji s hokejovým dorostencem, jehož geny se nezapřou. Je jím synovec Jakuba Voráčka, Adam Klaus. Snad nebude vadit jeho rodičům, když ho zmiňuji. Dost jsem pro něj udělal. (Spolu)pracovat s takovým talentem je pro odborníka jedním slovem paráda. Jde nám to spolu opravdu dobře. Navzdory tomu, že bydlí a hraje ve Švýcarsku, v Laussane. Pochopitelně souběžně reprezentant Česka.
Proč o tom tady píšu, proč připomínám profesionální sport?
Protože chci připomenout, že profesionální sport je mimořádná věc. Vyžaduje talent a vrozené dispozice. Rodinné zámezí. Rodinné investice. Omezování osobních ambic rodičů. Je to sebeobětování ze všech stran, pochopitelně motivované povahou a talentem mladého sportovce. Já říkám, že je to jasné. Takto se projevuje Osud!
Vyniknout v profesionálním sportu vyžaduje povahu typu „trvalý tah na branku“. Je to totiž systematické a chronické přetěžování, je to odříkání okolností obyčejného života. Znamená to nutnost systematické péče více odborníků. Člověk se totiž nerodí jako superman - to znamená jako profesionální sportovec. Výsledek je skvělý, jen když se sejdou všechny nutné příznivé „konstelace“.
Mohu vám svěřit osobní zkušenosti ze spolupráce se stovkami profesionálních sportovců?
Ti nejlepší z nich jsou většinou supermani. Stejně jako špičkoví profesionálové v jiném oboru. Rozdíl je v tom, že špičkoví sportovci jsou vždy veřejně známé osobnosti. Jsou to idoly pro mnoho dětí i dospělých. Mohou se stát doslova národními hrdiny. To je moderní doba. Rozhodně to není nic negativního. Všichni potřebujeme idoly. Je to lidská přirozenost.
Konec dobrý, všechno dobré?
Všichni věříme v dobrý konec. Potřebujeme ho. Žijeme v době, kdy rozhodně není mnoho důvodů k radosti. Chceme ho, protože potřebujeme podpořit národní hrdost a sebevědomí.
