Článek
ÚVOD
Život začíná zvědavostí a zájmem o život a tak pokračuje, dokud zájem neumrtví šikovní „vychovatelé“ všeho druhu. Podaří-li se „přežít“ pubertu a časnou adolescenci, projeví se osobnost (viz osobnostní typologie), která však zraje minimálně do třicítky. Podaří-li se takovému jedinci mezitím vyhnout fatálním osobním událostem a najít jemu vyhovující způsob života, dostane se do stabilizovaného stavu, který postupně přejde do rutiny.
Podle většiny psychologů je to nutné, protože to je záruka vzniku stavu psychické vyrovnanosti a životních jistot. Ostatně, totéž by rády VE SPOLEČNOSTI viděly vládnoucí kruhy. Nejistota je zneklidňující. Ideální je „smrádek, ale teplíčko“. Kdo si hraje se o politickou situaci nestará, zajímá ho jen mobil a hry na počítači, nezlobí. Reálný svět ho nezajímá, dokud….
Rutinér kontra dobrodruh?
Rutinér potřebuje jistoty, miluje situace, kdy všechno funguje a dopředu je jasné, jak se situace bude vyvíjet. Má rád standardní situace a stálou náplň práce. To mu dává pocit bezpečí. Stále se opakující činnosti mu nevadí, naopak, nabízejí klid a jistotu. Stane se, že rutinér musí opustit bezpečí rutiny. Než se rozhodne z ní vystoupit, s novou problematikou se pečlivě seznámí.
Chronická rutina je svým způsobem jako chronické onemocnění. Lze s tím žít a přežít, ale je to únavné, někdy dokonce devastující.
Dobrodruh má rád výzvy. Jsou motivující. Nebojí se vstoupit do oblasti, které nezná, najít cestu a řešení, která nejsou standardní nebo dosud nebyly známy. Přitom může využít svoje znalosti, které používá rutinně ve své běžné činnosti.
Chronický dobrodruh je hazardér, kaskadér, je to jeho povaha. Dokud jeho životní styl neohrožuje ostatní lidi ani životní prostředí, je to jeho volba.
Z pohledu společnosti je rutinér „stabilizátor života“, dobrodruh je kaskadér, který může nepříznivě ovlivnit stav a existenci společnosti.
Zajímavá otázka?
Může být jedna a táž osoba současně rutinér a dobrodruh? Ano! Mezi námi, není to charakteristika jedince, trpícího bipolární poruchou? Příklad? Nemohla by to být aktuálně nejčastěji v médiích prezentovaná světově významná osobnost s přehazovačkou? Nebo odstoupivší ministr?
Varování!
Přemíra rutiny vede ke stereotypům a vyvolá nudu. Nuda znamená ztrátu aktivního prožívání života, což končí závislostmi a vyhořením (nebo v obráceném pořadí). Vyhoření může přejít do existenční (životní) krize.
Přemíra dobrodružství je zdrojem nejistoty a nepředvídatelných rizik. Může generovat rizika i pro lidi v okolí a pro přírodu.
Existuje ideál? Ano, ale viz zmínka výše v textu. Může být tentýž jedinec rutinérem ve svém povolání a dobrodruhem v životě? Samozřejmě. Platí to dokonce také opačně!
Nejhorší varianta? Dobrodruh v zaměstnání i v životě. Zrovna se o jednom takovém, co řádil v letadle, píše ve všech tuzemských médiích (ba i ve světových).
Závěr? Přežití lidstva na Zemi vyžaduje disciplínu a převahu rutinérů a co nejméně nezodpovědných dobrodruhů všeho druhu. Za předpokladu, že za dobrodruha neoznačíme tvůrčího, konstruktivně přemýšlejícího jedince, který se chová zodpovědně ke společnosti. Problém je, že vládnou nezodpovědní!
Rutina podrobněji
Únava z důsledků mnohaleté rutiny (včetně vztahové) je nebezpečná také pro okolí. Už jen proto, že dává vznik existenční krizi.
Příklady důsledků rutiny
A/ Profesionální řidiči jsou největší riziko na silnicích. Stíhací bílé dodávky! Je to sebeobrana řidiče před nudou a rutinou. Je to prevence ztráty pozornosti a mikro spánku. Závodit s osobáky a dělat husto tlačením se na zadek auta před ním je pro řidiče prevencí vyhoření. Co s tím? Nemám zájem o řešení přemýšlet.
B/ Práce na pásu a jakákoliv práce od-do s předem daným obsahem pracovní činnosti.
C/ Práce s lidmi, např. zdravotníci, učitelé, psychologové, manažeři. Velmi vyčerpávající.
Jaké jsou důsledky pro rutinéry, kteří nedbají na osobní prevenci? Viz příklad profesionálních řidičů. Syndrom vyhoření. Ještě větší problém? Syndrom vyhoření v práci i ve vztazích. Důsledek? Životní (existenční) krize.
Vyhoření (burnout) jako daň za nadšení, angažovanost a loajalitu
Co to je: vážné psychické onemocnění, projevuje se kombinací psychických i fyzických symptomů. Není to náhlý kolaps, ale pomalý, zprvu nenápadný proces devastující jedince. Vyhořením může skončit aktivní, pracovně hektický život.
Překvapení? Ke stejnému stavu může dojít i v průběhu stárnutí a ve stáří. Bezpečí každodenní rutiny hrozí nudou. Jinými slovy nic, co by člověka zaujalo a vytrhlo z letargie, se neděje. Doporučení odborníků, která by měla posloužit k sebeobraně před vyhořením jsou většinou nefunkční, protože jsou idealistická a teoretická! A také proto, že lidé o sebe nedbají. Nikdo je včas důrazně nevaroval.
Jak z toho ven? Změna zaměstnání nepomůže! Vyhoření nesouvisí jen s tím, kde a na jaké pozici pracujete, ale vaším vztahem k práci, dokonce také k sobě! Když nezměníte svá očekávání a osobní přístup, postihne vás v novém zaměstnání další vyhoření.
Varování? Vyhoření většinou ohrožuje nejlepší, přesněji řečeno nejpracovitější zaměstnance. Je to pro ně varování, důsledky mohou být fatální.
Co to je existenční krize a jak ji poznat
Existenční krize je důsledek zklamání ze života. Osobní představy a sny se nenaplnily. Krize začíná syndromem vyhoření. Jednoduše řečeno – došly vám baterky! Zapomněli jste používat pravidelně nabíječku! Mysleli jste si (doufali), že jste odolní. Že to v pohodě dáváte. Poslíčci, oznamující začátek krize se sice objevují, ale vy je ignorujete. Neznáte totiž svoje limity.
Příznaky?
Jste nespokojení se svým životem a zaměstnáním. Nemysleli jste na prevenci. Na regeneraci. Neplánovali jste.
Ztratili jste směr, smysl a cíl života. Zdá se vám, že způsob, jakým jste o sobě a svém životě přemýšleli, byl (je) chybný.
Aktuálně nevíte, co chcete a co potřebujete. Cítíte se bezmocní, trpíte úzkostí, neklidem nebo depresi.
Nedůvěřujete si, hodnotíte negativně svoje předchozí činnosti, jste dezorientovaní v mentální, emocionální i fyzické rovině.
Máte pocit, že nežijete vědomě, cítíte se ztracení a osamělí.
Špatná zpráva? Existenční krize není záležitost středního, ani seniorského věku! Nové průzkumy prokazují, že období časné adolescence, kdy mladý jedinec neví, co chce od života, ale přitom na něj jsou kladeny požadavky, které nedokáže zvládnout, je přinejmenším stejně rizikové jako vyhoření ve středním a vyšším věku. V podstatě je to souběžná krize identity. Což není totéž jako vyhoření, protože je to opakující se, ale dočasný stav.
Jen pro zajímavost? Problém se akutně týká imigrantů! Je to vyvoláno životní a existenční nejistotou. Důsledky jsou velmi nepěkné, týkají se naneštěstí také občanů „hostitelské“ země. Viz události v Lyonu a v Los Angeles.
