Článek
Plkání, žvanění, štěbetání, švitoření, mletí pantem, jiná synonyma pro nepřipravenou a poté neřízenou mezilidskou komunikaci? Zkuste. Možná stylem - já a ty.
Může video hovor nahradit osobní, fyzickou komunikaci? Co si o tom myslíte? Já tvrdím, že je to jako se všemi „náhražkami“ (imitacemi).
Fyzická komunikace mezi lidmi je nezbytná. Díky ní začala lidská evoluce.
Všechny jiné formy jsou zdrojem problémů. Jaké máte zkušenosti s internetovými nástroji včetně Skype nebo mail? Jak by ten rozhovor vypadal v reálu, tedy tváří v tvář? Já vám to povím – úplně jinak a se zcela jiným výsledkem!
Osobní komunikace
Proč je zdrojem civilizace schopnost řeči, tudíž mezilidská komunikace, která má konkrétní obsah? Protože řeč je podmínkou výměny konkrétních přesných informací při osobním setkání, tedy „face to face“. Dovoluje pregnantně formulovat myšlenky tomu, kdo mluví. Dovoluje tomu, kdo naslouchá analyzovat a reagovat. Tedy, v případě, že to dokáže. Umožní vzájemnou dohodu o nějaké společné akci. To je mimořádně důležité, protože konkrétní obsah precizně formulovaných informací umožňuje reakci - to je základem dialogu. Ten je tedy klíčovým nástrojem diplomacie. Mluvme spolu, abychom si vyměnili názory a pokusili se o konsensus.
Řeč je samozřejmou podmínkou dobrých osobních vztahů, včetně rodinných. Mimoto už s počátkem života je to nástroj komunikace mezi matkou a dítětem. Podmínkou vývoje mozku a tím inteligence. Musíme si vzájemně rozumět. Když ne, je zle. Opatření, když druhému nerozumíme? Prosím, můžeš mi to ještě jednou říct trochu podrobněji nebo konkrétněji? Prostě žádné jinotaje. Ty jsou většinovým obsahem neúspěšného diplomatického jednání. Nejenom.
Řeč je to, co odlišuje člověka od ostatních organismů.
Jistě, otázkou pro vědu je, zda je řeč absolutně nezbytnou podmínkou inteligentní komunikace. Já rovnou prohlásím, že není, to však vyžaduje odlišné formy komunikace, srozumitelné pro ony ne-lidské druhy tvorů. Viz třeba komunikace delfínů a velryb, šimpanzů apod. Tomu se podobá „řeč“ lidského těla v průběhu dialogu. Umím si představit dobu, kdy budeme schopni číst myšlenky. Neumím si to však domyslet.
Řeč není jen zdrojem pozitivní komunikace, protože existují lži. Co je vyřčeno, může být stejně tak příčinou nedorozumění jako pramenem pochopení a názorového souladu. Níže příklad.
Dej si pozor na to, co říkáš! Cítím, že lžeš! Prostě ti nevěřím. Jak vím, že lžeš? Poznám to z řeči tvého těla. Možná jsi mi už párkrát zalhal. V nejbližší budoucnosti tohle už nebudu potřebovat. Změní to umělá inteligence (AI). Ta to pozná určitě. Přesto si jen obtížně představuji situaci, kdy soudcem bude AI. Ale dobrý námět na filmový scénář, že?
Ano, jsou situace, kdy je k dispozici jediné doporučení:
Vše, co je řečeno pod vlivem nějakých emocí nebo v afektu, to se velmi obtížně dodatečně vysvětluje nebo dokonce bere zpět. Znáte to – partnerské hádky. Pánové, vaše partnerka má vždy navrch, protože na vás vybalí ono známé „ty jsi 10.10.2010 říkal, že - blablabla“. Z vašeho pohledu to není fér, protože vy jste cosi řekl v afektu, ale nemyslel jste to zle nebo dokonce zákeřně. Ostatně, nezpůsobilo to vážné škody. Nedošlo ke zranění, psychickému natož k fyzickému násilí. Ze strany vaší partnerky to bohužel je zneužití situace, ventilace v ní utkvělé křivdy.
To, co bylo napsáno, to vše je o principech „řízené komunikace“ nebo dialogu v rámci partnerských vztahů. Jenomže o tom tento článek není.
Jde mi o připomenutí životní potřeby nekonfliktní komunikace dvou, nebo třeba také několika lidí. Přátelská debata jedinců, kteří se sešli motivováni stejnými zájmy. Něco jiného je pracovní porada vedení firmy. Nechci připomínat politické debaty, to určitě není ani náznak společenské konverzace. Jistě, to ani nikdo neočekává.
A co třeba dialog dvou, kteří se potkají náhodně, ale znají se? To záleží na…
Potká-li muž muže, připomenou mrože. Většinou nezávazná výměna několika zdvořilostních frází. Výjimečně konkrétní informace nebo myšlenky. Ne, opravdu nezačnou plkat.
Potká-li se žena s ženou, do řeči se vrhnou. Jedna každá z nich dost možná jejich řeč pošle dál, potká-li jinou ženu. Stylem „tak si představ, koho (kterou) jsem potkala, co jsem se dozvěděla, co jsem jí na to řekla, co mi odpověděla. Tento způsob rozhodně neskončil formulací závěrů a opatření. Leda, leda by jedna z nich šířila evidentní pomluvy.
Pozor - nejde o moje neoprávněné spekulace ani odsuzování či cosi ještě horšího! Pouze popisuji svoje pozorování - a že jich za můj dlouhý život bylo.
Ostatně výše popsaný způsob komunikace ilustruje situaci, kdy nejde o život. Vlastně ano – jde o život – o ten běžný život, v němž se nemusí řešit boj o život. Nebo o cokoliv jiného.
Co znamená schopnost řeči v případě (malých) dětí?
Projeví se to poprvé v sociální podobě už v dětském kolektivu. Čím dříve se děcka setkají, tím lépe pro jejich komunitní i intelektuální vývoj. Nastává situace, kdy je nesmírně důležité, jak do dětské komunikace vstupují nebo ji dokonce regulují tam přítomné „odpovědné osoby“. Opravdu nejde jen o bezvýznamné dětské plky, opak je pravdou. Dobré jesle, a ještě lepší školka, například i cizojazyčná, kde bují laskavá nekonfliktní konverzace, to je pro dítě obrovský dar.
Jak to pokračuje? Co se děje v ZŠ? Například už v 1. třídě ZŠ? Jde o „směs“ dívek a chlapců, tudíž důležité je připomenutí, že už tehdy jsou dívky „štěbetalky“ a chlapci spíše uzavření stydlíni, možná protože se lekli toho štěbetání.
Jak to pokračuje až do konce ZŠ? To je na román!
