Článek
Vysoké školy v Česku
V této kategorii školství tituly hrají důležitou roli. Nejde jen o důkaz vzdělání, ale také o společenskou prestiž. Také stát se může chlubit vzdělaností lidu a připomenout elitu. V případě profesorů však nejde jen o titul a společenskou prestiž, ale také o peníze. Ale to je na tomto místě jiná písnička.
V jakékoliv škole jsou dvě komunity – žáci a jejich učitelé. Na vysokých školách (dále jen VŠ) je několik kategorií učitelů. Viz dále v textu. Kromě toho, že učitelé vzdělávají studenty, v některých případech se souběžně věnují vědě.
Jsem také „otitulovaný“, nikdy v aktivním životě jsem nebyl pedagogem na VŠ, jen na počátku praxe odborným asistentem na LF v Praze. Mnohem později jsem jako externista přednášel na několika vysokých školách. Naposled dokonce nedávno, před několika týdny. V mém věku za to od vás dostanu pochvalu.
Moje porovnávání bude subjektivní, zato nezaujaté. Podobně tomu je při porovnávání statistických dat z různých zdrojů.
Takže předehru akčního materiálu „Hry o tituly“ máme za sebou. Nejprve zamyšlení nad okolnostmi.
Vysoké školy v Česku?
Vzdělanost národa je předmětem porovnávání se světem (stejně tak jinde ve světě), k němuž patří čechrání peříček jednotlivých vysokých škol stejně jako celých států. Ti nejlepší se vytahují jak kšandy: „my jsme ti nevzdělanější“ (pozn. aut.: to neznamená, že se to rovná nejchytřejší) a tudíž vy jste, jak vám to říci slušně, že? Protestujete? Cítíte se dotčení? Tak se ukažte, borci. Kolik máte nositelů světových cen, třeba Nobelovy? A co vaši spisovatelé? Nebo vynálezci? Kolik máte profesorů? Kolik je u vás bakalářů, kteří by se u nás ani nedostali na vysokou? Kolik magistrů, doktorů (myšlen titul po obhájení vědecké práce, nikoliv lékař), docentů a profesorů?
Na druhé straně, prý (!) na tom nejsme až tak špatně
Titulem Mgr. (magistr), který dostanou absolventi VŠ (většinou 5 let docházky) disponuje v Česku 16 % osob ve věku 25-64 let. V porovnání se zeměmi OECD, kde je to 11 %, je to opravdu hodně. Přitom podle údajů agentury eduin je absolventů VŠ ve věku do 34 let v Česku naopak méně než v zemích OECD. Mladí mají co dohánět.
Jiná věc je odborná úroveň českých VŠ a následná konkurenceschopnost jejich absolventů, včetně porovnání výsledků znalostních testů.
Překvapí už základní informace o VŠ v Česku
Vysoké školy jsou v Česku dvojího typu. Veřejné (dotované státem) a soukromé.
Tento fakt se stal předmětem úvah v některých médiích. Nejzajímavější je formulace: všechny VŠ by měly být soukromé. Na první pohled se to zdá být logické. Stát musí zajistit a zaplatit základní vzdělání dětí do 15 let. Investuje také do středních škol, do jisté míry také do těch alternativních a soukromých.
VŠ jsou nebo mohou být vnímány jako nadstandard, vynucený rozvojem technologií a vědy. Z toho plyne, že také VŠ dotuje stát. I když nikoliv všechny.
Jak to je v zahraničí? Jiný kraj, jiný mrav. V Německu je většina VŠ dotovaná státem. Důležitý rozdíl je v tom, že jejich absolventi většinou setrvají v oboru. Není to pro ně jen honba za titulem, jímž mohou operovat při hledání zaměstnání.
Další čísla jako připomenutí reality
V Česku dle údajů českého statistického úřadu studuje na VŠ 290 tisíc jedinců. Učí je 25 tisíc pedagogů (www.echo24.cz). Na první pohled neuvěřitelné číslo. Jsou jimi odborní asistenti, lektoři, docenti, mimořádní profesoři a profesoři. Registr docentů a profesorů je k dispozici na stránkách MŠMT.
Jak je to s počtem docentů a profesorů na VŠ v Čechách?
Nepodařilo se mi to dohledat. Z internetu jsem se dověděl jen střípky, třeba kolik nových profesorů jmenovali čeští prezidenti. Například Václav Klaus jich jmenoval 1550! Odhaduji, že ročně je to 80-100 nových profesorů. Od začátku 21. století, tedy 24 let, to může být asi 2400 profesorů. Společně s těmi, kteří byli jmenováni od roku 1989 to může být asi 5 000 profesorů. Pochopitelně je důležité, zda všichni jsou ve službě.
Zajímavé je srovnání se státy OECD
Expresivně formulováno, v Česku se to profesory jen hemží. Je jich totiž přibližně o jednu třetinu víc než v zahraničí. Dočetl jsem se, že nejvíc profesorů je v lékařství, následují profesoři fyziky a matematiky (!). S ohledem na realitu, kterou je vysoká společenská i odborná prestiž medicíny, se v médiích setkáváme s profesory lékařských oborů opravdu často.
Ještě k výše zmíněnému jmenování profesorů prezidentem. Ten má právo titul neudělit. Tomu předchází schválení kandidatury akademickým senátem každé VŠ. Přitom oficiálně titul profesor vlastně neexistuje, ale s ohledem na prestiž se rozdávají jmenovací dekrety. Jak již bylo zmíněno, nejde jen o titul, ale také o výši platu. Rozdíl mezi platem docenta a profesora je zásadní. Docent přibližně 70 tisíc, profesor 90 tisíc. Když už jsme u srovnávání – v případě platů českých profesorů je to výrazně méně než na VŠ všech zemí OECD.
Aktuální statistika o VŠ
Veřejných VŠ je 26. Není to dlouho, co počet byl výrazně nižší. U nás jsou veřejné VŠ ve 13 městech – Praha, Brno, České Budějovice, Ostrava, Opava, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Olomouc, Pardubice, Zlín, Jihlava, Plzeň. V této souvislosti mne napadá otázka: kde ty VŠ shánějí odborně kvalifikované pedagogy? Není to snaha státu zvýšit vzdělanost a prezentovat se tím při porovnání se zahraničím? Možná také pokus ulehčit přístup ke vzdělání.
Soukromých VŠ je 27. To je neobvyklé při porovnání se zahraničím. Jistě, existují výjimky (USA a Velká Británie). Faktem je, že významně mnoho soukromých VŠ v Česku je specializovaných na specifické obory. Příkladem je VŠ Aplikované psychologie. Velmi zajímavý obor, protože psychologie se týká všech lidských činností, včetně mezilidských a mezistátních vztahů! Neobvyklá specializace je v případě VŠ Kreativní komunikace a VŠ Logistiky.
V kontextu s vysokým počtem soukromých VŠ se hovoří o školách pro děti elit, které mají problém uspět v přijímacím řízení na státní VŠ. Nebo těm, jimž se nechce pracovat. Faktem je, že v Česku nemají tak výraznou prestiž jako v zahraničí. Většina soukromých VŠ je v Praze asi proto, že tak úzce specializované VŠ nemají tendenci expandovat do menších měst. (pozn. aut.: několik VŠ v Česku je zahraničních, ale evidentně se jim příliš nedaří).
Jak si české veřejné VŠ stojí v porovnání s konkurencí?
Nejprve připomenutí, které objasní rozdíl mezi jednotlivými typy VŠ. Zatímco univerzitní vysoká škola může nabízet všechny typy studijních programů, ale především v souvislosti s tím výzkumnou, vývojovou, inovační, uměleckou anebo další tvůrčí činnost, vysoká škola neuniverzitní realizuje především bakalářské studijní programy, jen výjimečně studijní programy magisterské. Což platí i pro VŠ soukromé.
Při srovnání (ranking) je na tom z českých VŠ univerzitního typu nejlépe ČZU (Česká Zemědělská Univerzita) na 36.místě. Následuje Masarykova Univerzita v Brně na 119. místě, následována Univerzitou Karlovou v Praze na 157. místě a Mendelovou Univerzitou v Brně na 361.místě.
Existuje objektivní kritika dění ve vysokém školství? Jistě, kritizovat je snadné
Sarkasmus v názvu odstavce neznamená, že docent Josef Montag, autor aktuální analýzy stavu českých vysokých škol, nemá pravdu, když upozorňuje, že České univerzity mají problém. Podle autora je důvodem vysoká autonomie. Některé se staly izolovaným světem, sloužícím jen k produkci titulů. Tím, kdo vládne univerzitám, je volený akademický senát, z jehož řad se volí děkan a vědecká rada. Z toho plyne vysoká autonomie dané VŠ. Podle docenta Montaga začarovaný kruh dotváří u nás velmi rozšířená praxe inbreedingu, což je personální politika, kdy jsou na akademické pozice přijímáni téměř výhradně absolventi dané instituce. Na mnoha VŠ tak většina akademických pracovníků působí už od maturity. Totéž platí pro střední a vysoký management. Znalost fungování a kultury jiných akademických institucí, hlavně těch dobrých v zahraničí, chybí.
