Článek
Názor a motivace autora článku?
OSUD dirigentem LIDSKÉHO života, který je tvým Osudem (dualismus). Pravda nebo lež?
Toto je pojednání o osudovosti a současně o determinismu (předurčení) a tím současně o dualismu (dvě opačné možnosti existence téhož) v rovině lidského jedince (nikoliv v existencí Vesmíru).
Osud je když…a co když neexistuje?
Pojem „osud“ odkazuje na myšlenku, že události v okolním světě (i globálním) stejně jako osobní životní události jsou předem dané a jejich příchod nevyhnutelný. Jinými slovy jsou mimo kontrolu a tudíž neodvratitelné. Tak například „osud“ národů, civilizací, planety Země i Vesmíru. Naznačuje to, že vyšší moc, vesmír nebo nějaká jiná forma Osudu určuje dění všeho, nejenom v lidském životě. Níže je několik klíčových aspektů tohoto konceptu:
1. Předurčené události? Vliv Osudu znamená, že konkrétní události nastanou bez ohledu na osobní přání a tvoje konkrétní skutky. To vede k přesvědčení, že tvůj život byl naplánován.
2. Filozofické a kulturní interpretace? Různé kultury a filozofické směry interpretují osud různě. Například v řecké mytologii se vyskytovaly tři bohyně, které řídily lidský osud (když chtěly). Nebo „tradiční tři sudičky“. Lze to chápat jako vůli vyšší entity.
3. Nelze nevidět kontrast (možná dokonce střet) Osudu se svobodnou vůlí. Důvodem je názor, že jednotlivec může činit osobní rozhodnutí v případě, že je při smyslech a rozumu, která utvářejí obsah jeho života. Tak to chápe většina lidí. Přitom je rozpor mezi vlivem Osudu a svobodnou vůlí jedince, což je mimo jiné oblíbeným tématem v umění a také ve filozofii.
4. Odevzdanost s cílem přežít: Mnozí lidé nalézají útěchu v případě, kdy je potkají nepříznivé situace a jejich důsledky ve vlivu Osudu a věří, že to, co se děje v jejich životě je mimo jejich kontrolu, což jim pomůže překonat nepříznivé situace v životě.
Výklad osudu se mezi jednotlivci a kulturami značně liší, což vede k diskusím o povaze existence. Pojem „osud“ odkazuje na myšlenku, že události a důsledky těch událostí jsou předem určené a nevyhnutelné, často mimo kontrolu jednotlivce. Naznačuje, že vyšší moc, Bůh, Vesmír nebo Osud diktují směr i průběh života lidí. Předurčené události: Vliv Osudu znamená, že určité události se stanou bez ohledu na individuální volby nebo činy. To může vést k přesvědčení, že životní cesta je již naplánována.
Psychologické aspekty
Fatalismus: V podstatě „osudovost“ znamená, že jednotlivci nemají žádný vliv na aktuální ani budoucí události, což může zavinit jejich pasivitu nebo dokonce rezignaci. To je nebezpečné, protože je to „odevzdanost“.
Optimismus, osobní aktivita a svobodná vůle: Některé psychologické teorie tvrdí, že víra ve svobodnou vůli je zdrojem výraznější motivace k aktivitě a je zdrojem odolnosti vůči nepřízním života. Je povzbuzením pro jednotlivce, aby převzali odpovědnost za svůj život.
Kulturní variace
Různá náboženství interpretují osud různě. V křesťanství může Boží vševědoucnost a všemohoucnost naznačovat, že Osud je v souladu s božskou vůlí. Naproti tomu existencialismus klade důraz na individuální volbu způsobu života a osobní odpovědnost za rozhodnutí, jak žít.
Moderní aplikace
Životní filozofie: Mnoho lidí věří v Osud, protože ho používá k pochopení životních těžkostí a neočekávaných událostí. V těchto případech odmítnutí existence Osudu může vést k frustraci.
Sebezdokonalování: Přijetí Osudu může povzbudit jednotlivce k zaměření na okolnosti, které sami mohou ovlivnit a tím posílit osobní růst a odolnost.
Závěr
Pojem Osud zahrnuje širokou škálu názorů, přesvědčení a interpretací. Vybízí k zamyšlení nad podstatou existence, nad možnostmi vytvoření rovnováhy mezi osudem, osobní (svobodnou) volbou a životními zkušenostmi.
Zdroj: výňatky z diskuze na www.quora.com/assitant
Souvislost s…? Ve hře je determinismus!
Filosofický termín, jehož obsahem je přesvědčení, že každá událost nebo stav věcí je důsledkem předchozích událostí podle principu kauzality a zákonitostí. Kauzalita = příčinnost. Znamená to, že vývoj světa a průběh života je dán posloupností událostí, řídících se absolutně platnými přírodními zákony. To jsou opravdu lákavé myšlenky, končící přijetím Osudu.
Řekněme tedy, že Osud je „řetězová reakce, princip domina, dokonce zákon akce a reakce“. Ale ouha! Věda přišla s možností existence nekompatibility. Takže co teď? Buď je funkční determinismus (předurčenost, Osud), nebo je rozhodující svobodná vůle. Obojí současně platit nemůže.
Závěr autora článku: Výše je uvedeno cosi zneklidňujícího!
Podle mého názoru je rozhodující vědomí! Má Vesmír vědomí? To je otázka do pranice! Člověk, zřejmě jediný druh na Zemi jím disponující, nemusí podléhat „vládě“ determinismu. Ještě přesněji? Podléhá „vesmírnému determinismu“, ale ve svém životě má do určité míry možnost svobodné volby.
Problém je v tom, že stejně tak je možné, že neexistuje ani svobodná vůle, tudíž rozhodující je determinismus, rozuměj Osud. Nejde jen o to, že z uvedeného vyplývá, že se svým životem nic aktivně neuděláme navzdory tomu, že se o to pokoušíme, ale o to, že je (téměř?) nemožné překonat sám sebe. Otázkou je, zda to, jak žijeme a jak skončíme, je konečným obsahem pojmu Osud.
Příklad? Každý z nás většinou zopakuje tu samou chybu přinejmenším jedenkrát. Každý z nás si občas uvědomí, že jeho spontánní reakce a chování znamená absenci svobodné vůle a je dána vrozenými dispozicemi, ale ty jsou dány Osudem.
Svobodná vůle?
Každý den se mnohokrát rozhodujeme, co řekneme nebo uděláme, např. co si dáme k večeři nebo kam pojedeme na dovolenou. Na první pohled by se mohlo zdát, že taková a podobně běžná rozhodnutí máme ve svých rukou a to znamená, že máme svobodnou vůli. Je to tak jednoduché? Nejsme naprogramováni přírodou a nejednáme jen na základě pudů a instinktů?
Vůle
Slovo vůle lze „přeložit“ jako vnitřní souhlas. Je to úsilí, které vynakládáme k tomu, abychom dosáhli nějakého cíle. Vůle pomáhá regulovat chování a hlavně, vůlí se podle některých odborníků odlišujeme od zvířat (podobně jako vědomím), které mnohdy své chování regulovat nedokážou. Jednají pudově, tedy instinktivně. Přesto neexistuje jednoznačná odpověď, zda svobodnou vůli máme či nikoli.
Podle některých filosofů svobodná vůle neexistuje, protože je to pouze racionální zdůvodnění jednání, které lidé dělají na základě pudů a instinktů (podobně jako zvířata) a dalších „programů“, které máme přednastaveny.
Argumentem proti existenci vůle je účinek post-hypnotické sugesce. Člověk v hypnóze nejedná podle své vůle, ale plní příkazy jiné osoby. Takoví lidé např. mohou na žádost jiného dělat dřepy nebo vydávat zvuky zvířat, aniž by si to posléze pamatovali. I sugesce má své hranice, protože někteří lidé na hypnózu nereagují nebo je alespoň nelze přesvědčit k tomu, co by sami nikdy nebyli ochotni udělat.
Nebo přece jen vůle existuje?
Na druhé straně řada lidí si myslí, svobodná vůle existuje. Už Platón s Aristotelem byli přesvědčeni, že zatímco zvířata jsou víc ovládána instinkty, lidé se častěji řídí vůlí. O existenci a důležitosti vůle byl přesvědčen také Wilhelm Wundt, který vůli považoval za základní duševní funkci. Podle něj se volní akt projeví už u dětí kolem druhého roku věku a začíná zážitkem „já chci“, dítě si totiž v tomto věku začíná uvědomovat samo sebe, což se považuje za důkaz působení jeho vůle.
Zdroj: https://psychologieprokazdeho.cz/mame-svobodnou-vuli/
Život bez svobodné vůle je na první pohled zvláštní představa, odpovídající determinismu. Ten předpokládá, že naše budoucí činy jsou dány naší minulostí, jsou předvídatelné a jsou dané už mnohem dříve, než je třeba je použít. Ještě podivnější je, že k takovému závěru vedl výzkum v neurovědách, cituji: „naše rozhodnutí, přinejmenším ta, která jsou učiněna rychle, nikdo neřídí. V mozku není žádný racionální dirigent, který analyzuje situaci a vydá příkaz k akci. Anekdotické slovní výměny typu „Proč ses zase opil“ nebo „Jak to, že jsi zase utrácela za nové šaty“, po nichž následuje odpověď „to ne já, to vesmír, ten za to může“, což lze paradoxně označit za „nikoliv hloupou výmluvu“.
Úvahy o existenci či absenci svobodné vůle představují každopádně jedno z největších intelektuálních dobrodružství, jaké si moderní věda dopřává.
Zdroj: https://www.respekt.cz/tydenik/2023/50/iluze-svobodne-vule
Níže doporučení autorky citované níže, která nepřipouští „odevzdanost Osudu“.
Citace: Když se lidé ptají, zda existuje osud, často za tím stojí hlubší otázka. Hledají odpověď na to, zda jsou odsouzeni k tomu, co právě prožívají, nebo jestli mají moc něco změnit. Ptají se, proč žijí život, který je neuspokojuje.
Autorka radí, jak postupovat:
Uvědomte si, co v životě (už) nechcete (komentář autora článku: toto je doporučení, určené dospělým, dlouhodobě životem frustrovaným jedincům). Pokud vnímáte, že žijete něco, co vás nebaví, co už nechcete, v čem se necítíte dobře a co s vámi nesouzní, vezměte papír a napište pár vět, čeho se chcete ve svém životě zbavit. Přemýšlejte, co vás omezuje, v jaké roli jste a nechcete v ní být, nebo co vás nebaví. Nejste nuceni žít podle scénáře, který vám někdo napsal. Váš skutečný osud je žít autentický život podle sebe. Jde o to najít odvahu být tím, kým opravdu jste, a dělat to, co vnímáte jako své poslání. (komentář autora článku: já bych tento přístup nazval „Vzpoura proti Osudu“).
Zdroj: https://barboraenglischova.cz/existuje-osud-scenar-zivota/
