Článek
Názor?
Je to myšlenkový útvar. Je to vnímání reality, konkrétního jevu, způsobu jednání a reakce na realitu. Lze ho také nazvat osobním míněním nebo úsudkem, a může vyjadřovat přesvědčení, stejně jako jen okamžitou reakci.
Názory se mohou týkat entit konkrétních i abstraktních, ale také to může být hodnocení jiných názorů. Názor je projevem výhradně osobního hodnocení nějakého jevu nebo situace konkrétním jedincem. Je to jedinečný postoj konkrétní osoby (v případě názorové shody také skupiny jedinců) k určitému jevu.
Jednotlivec je individualitou, nutně tedy existuje různorodost názorů, vyplývající z pestrosti projevů okolního světa.
Lidská společnost je formována mezilidskými vztahy, prostředím a vnějšími vlivy a ovlivňována informačním polem, jehož součástí je internet. Výsledkem je individuální způsob chápání existence a hodnocení okolí, osob, dějů, událostí apod. Jedinec si vytváří osobní postoje, jimž se říká názor.
NÁZOR je výsledkem chápání vnějšího světa, osobní (nebo dohodnuté či skupinově chápané) stanovisko ke konkrétní situaci.
NÁZOR je mínění nebo (subjektivní) přesvědčení, vyjadřující přístup jedince k problému, často jde o výsledek rozumové analýzy individuálních zkušeností. Ani v případě, kdy je názor opřen o fakta, nevylučuje to souběžnou existenci a platnost jiného názoru.
Opatrně při vytváření osobního názoru
Jediné pozorování nezaručuje platnost názoru, který jste si už udělali. Jde pouze o váš názor (hodnocení). Ani v případě, že by váš názor byl pravdivý (objektivní), nevylučuje to možnost odlišnosti závěrů pozorování (názoru) téhož jevu jinými pozorovateli.
Názor (nemyslím tím vědecký závěr) reprezentuje přístup k realitě vaší osobností.
NÁZORY jsou množinou chápání reality. Výsledkem je názorová pluralita. Znamená to co člověk, to (jiný) názor.
Veřejnost je evidentně pod vlivem
Ve vytváření názorů aktuálně klíčovou roli hrají média, tj. internet a sociální sítě. Tvorba vlastního názoru je však ovlivněna povahou, vzděláním (a inteligencí), sociálním a ekonomickým prostředím, ve hře jsou společenská klišé, politická demagogie a náboženství.
NÁZOR, ať formulován zájmovou skupinou nebo osobností, nemůže být VNUCOVÁN.
Respektování názoru jiného člověka je základem demokratického dialogu ve společnosti.
Problém je v tom, že individuální názor může být prezentován silnou individualitou a poté jí prosazován jako „pravda“, k jejímuž většinovému prosazení používá jím řízenou organizovanou skupinu. Může to dojít až k demagogii.
V tom případě je to reálném životě důkaz, že jsme pod vlivem.
Pokud je jednotlivec nebo „kolektiv“ přesvědčen o platnosti svého názoru, MUSÍ HO OBHÁJIT před laickou, politickou či odbornou veřejnosti (různé typy expertíz) a poté ho musí potvrdit praxe. Rozhodují fakta, přestože také ta mohou (většinou samozřejmě jsou) být zmanipulována. Faktem je, že díky názorům Žijeme v blázinci (cit.: dr. Radkin Honzák)
NÁZOR není (povinně) neměnný. Změna názoru není výhradně projevem „přelétavosti nebo vypočítavosti“, protože je důsledkem pochopení zkušeností a potřeby jejich aplikace při hodnocení nové reality
Informace, šířené manipulativními zdroji jsou účelové, motivem je snaha ovlivnit ve svůj prospěch názor a jednání veřejnosti. Často jde o domněnky nebo dokonce prokazatelné nepravdy.
Názorové kotrmelce?
V politice účelové, tzv. převlékání kabátů. Změna víry. Důsledek osobní spekulace, motivované nějakou formou zisku (osobních výhod). Nikoliv projev trvajícího přesvědčení.
Nástroj ovládání veřejnosti
Ovlivňování názorů veřejnosti je zneužívání, protože významná část veřejnosti nemůže tvrdit, že má pevné názory na klíčové záležitosti života společnosti. Významná část veřejnosti, disponující naopak pevnými názory riskuje nepochopení zbytku veřejnosti a především šikanu ze strany těch, kdo rozhodují, jaké názory jsou ty jedině správné.
Jak to mají nastavené diskutující na Seznam Médium?
Významná část diskutujících, prezentujících svoje názory a soudy (kritiku), patří do skupiny bez pevného osobního názoru. Projevuje se okamžitou reakcí na přečtený text.
Nicméně prezentace vlastního názoru může
1. Být přínosem, protože může přispět k objektivizaci obsahu článku nebo k doplnění v něm uvedených fakt nebo myšlenek (nebo dokonce jen názorů)
2. Být zdrojem frustrace autora článku v případně, kdy je kritika prokazatelně neoprávněná, je evidentně projevem špatného charakteru diskutujícího a jeho uvědomění si, že není schopen se adekvátně projevit formulací vlastních článků, protože má (oprávněné) obavy, že se na něj v diskuzi vrhnou jemu podobní.
Může se stát, že si nedokážu udělat vlastní názor?
Samozřejmě. Důvody? Nedostatek inteligence, především však nedostatek validních fakt (důkazů), že subjekt disponuje zcela konkrétními vlastnostmi.
Osobně odpovídám na opakující se požadavky médií na můj názor na stovky tvrzení dalších odborníků, nebo v médiích, na internetových portálech a na sociálních sítích, blozích a vypouštěných nekorektními influencery takto:
Do té doby, než budu mít naprostou jistotu, nemohu manipulovat s veřejností stylem doporučuji konkrétně toto. Až příliš mnoho, pokud ne většina vědeckých pravd, postupně ztratila kredit. Stejně jako jejich objevitelé a poté šiřitelé. Už jste si všimli, jak to řeší internetové portály?
Prezentují článek, v němž doporučují konkrétní postup nebo dokonce nějakou potravinu , aby v závěru výrazně připomenuly: ale pozor (!) na to či ono, na nadbytek, na nekvalitu.
To je pro mne další argument pro opatrnost v případě doporučování. Prostě si nejsem jistý, co je objektivní realita (= pravda). Je mi jasné, že současná výživová doporučení lze přirovnat k dítěti na řetízkovém kolotoči. Sto otáček může být moc.
Komplikace?
Zjišťování názoru je velmi odborná záležitost, neboť jednotlivec ho nemusí vždy prezentovat veřejně, může se dokonce stát, že si konkrétní jedinec ani neuvědomí, že na konkrétní jev má (nebo naopak nemá!) vlastní názor, dokud není nucen se k danému jevu vyjádřit. Někdo může v některých konkrétních situacích z různých osobních důvodů tvrdit něco, co není jeho skutečným názorem (přesvědčením). To je realita. Lidé jsou prostě různí. Ne všichni jsou charakterní.
DOMNĚNKY
DOMNĚNKA je subjektivní hodnocení reality, to znamená fakty nepodložená SPEKULACE.
Jednoduché srovnání názoru a domněnky?
Názor vyjadřuje fakty podpořený přístup k realitě (daného jednotlivce). Domněnka je vytváření názoru, který nemá reálný podklad. Je to spekulace. Domněnka se může stát realitou a podkladem pro tvorbu názoru poté, co najdete důkazy pro vaše podezření.
Na druhou stranu v reálném životě nelze domněnky kategoricky odsoudit. To proto, že ve vědě jsou například zdrojem pro stanovení tzv. hypotézy. Vlastně to lze vyjádřit lapidárně takto: v medicíně například nějaký odborník „pojme podezření“, tedy vytvoří domněnku, že nějaký lék může vyvolat nepříznivé vedlejší účinky. To lze použít k tvorbě hypotézy konkrétní vědecké studie.
SPEKULACÍ je například úvaha typu „co by kdyby a co by kdyby ne“. Jde o jakýsi vyšší stupeň domněnky ve smyslu, že domněnka připouští „MOŽNÁ ŽE“, kdežto potvrzení spekulace je v podstatě nereálné.
Specifickým typem hodnocení názorů může být tzv. hodnoticí škála. Důležitý není jen proces tvorby názoru, ale také proces jeho zaujímání a následná (veřejná) prezentace. Dostat z tázaného jeho pravdivý názor znamená nejprve ho přesvědčit, že je to pro tazatele případně pro veřejnost velmi důležité a přitom prezentérovi názoru nic nehrozí. Je to svým způsobem vodítko k vytvoření názoru ostatních jedinců.
Příklady, vybrané z citovaného materiálu, který je určen školákům a studentům.
Člověk ve společnosti
V průběhu edukace se naivní realismus mění v kritický. Období nekontrolovatelného kriticismu nastává již ve věku okolo 10 let. Považuji za maximálně důležité najít pro žáky akceptovatelné metody zjištění jejich názorů na pro ně významné aspekty jejich života. Je to současně příležitost uvést příklady vyhodnocení a připomenout možnost změny názorů, ale přitom nepodlehnout principu „můj názor?, inu, to je jak se mi to zrovna hodí“.
V souvislosti se vzděláváním musím připomenout zajímavý fenomén, jímž je hodnocení pedagogů případně i obsahu studia studenty. Jde o to, že už z principu jsou žáci a studenti nerealisticky kritičtí. Objektivní kritika musí vycházet z odborně kvalifikovaných poznatků. Případy konfliktů typu žáci (studenti) kontra učitelé (pedagogové) jsou v řadě případů důsledkem nevhodné pedagogiky, osobního jednání a neadekvátních nároků, ale také důsledkem vyhrocených vztahů v pedagogickém sboru. Nakonec to skončí stejně jako v politice.
Výchova ke zdraví
Principiálně jde o název předmětu na ZŠ. Přitom je jasné, že je to téma celé populace! Naprosto selhávají pokusy oficiálních odborníků o osvětu veřejnosti. Jak už se mi podařilo prokázat díky prezentaci několika článků o výživě na tomto médiu, je to to dsamé v případě dospělé populace!
Nicméně v případě výuky výživy v rámci předmětu Výchova ke zdraví je to pro učitele velmi náročný oříšek, protože musí citlivě volit slova a doporučení a osobní postoje, protože to vše přímo souvisí se způsobem života rodin žáků, s jejich náboženskými a kulturními zvyklostmi a soukromím.
Volba způsobu stravování podléhá po generace fixovaným zvyklostem, názorům většiny nebo doporučením vlivných osobností (výživoví guruové či populární odborníci nebo vědci), od počátku 21.století také vlivu médií. Mám na mysli skryté zájmy. Typickým příkladem jsou reklamy. Musíme si uvědomit si, že média, producenti potravin včetně speciálních, také doplňků stravy, krabiček a komerčních redukčních diet, sledují jen vlastní cíle = zisk. Neočekávejme od nich objektivitu, empatii a objektivní důkazy příznivého efektu jejich produktu na zdraví konzumenta.
KONTRASTY? NÁZOR - DOMNĚNKA - SPEKULACE
DOMNĚNKA je subjektivní hodnocení reality, fakty nepodložená SPEKULACE, v případě, že je veřejně prezentována, je to tzv. neověřené tvrzení“. Překvapivě domněnka může být pravdivá, i když autor nepředložil důkazy (fakta). Ta mohou být objevena později. SPEKULACÍ je například úvaha typu „co by kdyby a co by kdyby ne“. Připomenu zajímavý paradox: ve vědě je domněnka vstupní ideou výzkumu, říká se tomu hypotéza. Tu je nutné nejprve formulovat a poté potvrdit nebo vyvrátit studii na základě ověřených dat (fakt).
DOMNĚNKY A VÍRA
VÍRA je kombinací důvěry a osobního přesvědčení. To pramení ze slepé důvěry nebo je důkazem přijetí většinového názoru. To jsou diametrálně odlišné kategorie. Věřící nepochybuje a říká „já to tak cítím“.
Víra se netýká jen duchovní oblasti – náboženství. Lidé jsou schopní uvěřit jakémukoliv šikovně a přesvědčivě podanému nesmyslu. Není to závislé na inteligenci. Říká se: „něčemu a někomu“ věřit musím. Absence víry (důvěry) ve společnosti převážně věřících znamená vnitřní nejistotu, vyčleněnost, nálepku podivína a nedůvěřivost vůči nevěřícímu od ostatních. Pouze psychopati věří jen sobě. Myslím, že je čekají vážné psychické problémy.
Zdroje:
