Článek
Problematika stáří táhne. Je to celospolečenské téma. V podstatě lidové referendum. Čtu další příspěvky, rozebírající téma z různých úhlů pohledu. Píšu. Mám motiv. Jsem také senior. Dokonce délesloužící. To si zaslouží vysvětlení.
Možná jste se setkali s výrazem váhová kategorie. Určitě v souvislosti s bijci MMA. Zápasníci v kleci. Pro mne nepřijatelná zábava. Můj názor, nic víc.
Existují také věkové kategorie. Už od dětství. Až do konce věků. To znamená, že v různých kategoriích jsou zařazeni také senioři. A teď to začne být zajímavé. Existují totiž dvě varianty. První je podle WHO, druhá dle českých geriatrů.
Světová zdravotnická organizace (WHO) škatulkuje následovně:
Od 65 do 75 let jste mladší senior(-ka), od 75 do 80 let senior(-ka), od 80 do 90 starý senior(-ka) a ti ještě starší jsou „nejstarší senioři“.
České geriatrické škatulky vypadají následovně:
Od 65 do 74 let jste mladí senioři, od 75 do 84 (!) let staří senioři a všichni starší než 84 let jsou velmi staří senioři.
No dobře, je to k ničemu. Ostatně, lékaři si to zjednodušili, škatulky zrušili a o pacientech nad 70 let hovoří jako o seniorech, protože prý výzkumy prokázaly, že subjektivní pocit začátku stáří se obvykle váže na výše uvedený věk. Co vy na to? Pro mne je pocitcosi velmi subjektivního a individuálního. A zavádějícího.
O pocitech, životní realitě, biologickém věku, možnostech sebeobrany (jak říkám prevenci) bude následující příspěvek.
Tak fajn. Podle WHO jsem senior, pro české geriatry starý senior. Pro lékaře polymorbidní pacient. Víte co: Běžte se škatulkováním pryč. Mezi námi, raději budu senior z jakékoliv škatulky než důchodce nebo dokonce starobní důchodce. Malichernost? Co si o tom myslíte?
Bylo mi 77 let. Uf, když to čtu, neudělalo se mi dobře. Také nevím, co jsem. Možná obtížný hmyz. Napadlo mne udělit si titul stárnoucí intelektuál. Ano, souvisí to s penězi. Ty jsou k tomu, aby se utratily. I stalo se to (mně). Stačily dva rozvody. Dobře mi tak. Také mne napadlo, že bych mohl být starý satyr mimo službu. Možná to titulování trochu přeháním.
Nu což, společnost je k seniorům shovívavá. Senioři navzájem snášenliví. Nebo ne? Co si o tom myslíte?
Snažím se být nad věcí. Není zdravé brát se moc vážně. Nemá smysl jít si navzájem po krku. Netřeba vyžadovat zvýšenou pozornost. Humor a lehká ironie se cení, i když od seniorů se neočekává. No toto! Vzpomněl jsem si na zážitek, veselou historku „potkali se dva senioři na zastávce MHD“. To musím napsat, jinak umřu předčasně na zadrženou řeč.
Bylo nebylo, jednoho večera na autobusové zastávce jsme se potkali. Dva senioři, oba vyschlí, ale čiperní, žádné hole. Byl tam první, tak povídám: „ahoj, víte, kdy to jede“? On na to: „asi to zrovna ujelo“. Já povídám: „ach jo“. Odpověď: „pro jistotu kouknu znovu jízdní řád“. Fajn. Nasadili jsme brýle a udělali hluboký předklon (nekecám!) směrem k jízdním řádům. Konfrontace s hodinkami. Potvrzení předpokladu, že bus je pryč. Další za 30 minut. Já na to: „nezájem, jdu pěšky“. Kolega se chtěl přidat a ejhle, na horizontu autobus! Přijel o 3 minuty později, než tvrdil jízdní řád! Paráda. Oba jsme zkonstatovali „to musí mít zpoždění“. Nastoupili jsme, kolega se posadil, vedle bylo volno a říká: „posaď se“. Já na to: „dík, jedu jednu stanici“. On povídá: „já jsem sem přišel pěšky, mám v nohách 15 kiláků a předtím jsem dvě hodiny hrabal listí do jámy“. Já na to: „to bych nedal ani s trekovými hůlkami, ale to listí snad jo, furt lepší do jámy hrabat listí než sebe, že jo“. Chechtali jsme se jak blázni, naštěstí bus téměř prázdný. Já povídám: „kámo, ty se mi líbíš, ty jsi samá sranda“. Odpověď: „jojo, se mnou je sranda furt“. Už jsem musel vystoupit, říkal jsem si v duchu, škoda, mohlo být veselo, tak povídám: „se mnou taky, kam přijdu povídám „ahoj, jsem veselý stařík“. A začnu se bavit reakcemi. Mnozí se usmějí a neřeknou nic, také co by, že? Většina na mne koukne a z očí čtu nedůvěru a nejistotu. Je to starý pošuk, nebo co? Ale najdou se i tací, z nichž je cítit odmítnutí. (konec bajky O dvou veselých stařících).
V souvislosti s tou bajkou. Její autor je stále plodný. Plodný senior? Co to má být? To se smí? Ale no tak! Myslím literárně a myšlenkově (mentálně a momentálně). Skutečnost týkající se druhého významu výrazu plodnost jsem si už 16 let netroufnul otestovat.
Obsah odstavce výše není samoúčelný! Viz text níže.
Co vy na optimistické tvrzení odborníků: dnešní senioři jsou biologicky o 10 let mladší než ještě před 2 generacemi.
Možná, že právě díky tomu pro ekonomiku představujeme finančně (a spotřebitelsky) atraktivní skupinu. Já si myslím, že tvrzení není vědecky ověřené. Jeho platnost (validitu) by musely prokázat výsledky testování tzv. biologického věku, provedené u statisticky významné skupiny seniorů!
Proto vyzývám vrstevníky k aktivitě mentální i fyzické. To je to, co nás drží při životě.
Pište stylem „jak to vidím já“. Ať společnosti připomeneme, že nejsme jen přítěží. Proto si teď dovolím autorům připomenout taktiku!
Než napíšete komentář nebo článek, odložte emoce a subjektivní dojmy a nevytvářejte si domněnky. Pochopte, že názor má každý, naneštěstí názor nerovná se pravda. Nepopisujte svoje názory, pokuste se být objektivní.
Také jste se setkali s tvrzením mladších autorů a úřadů, že u nás se senioři mají velmi dobře, protože (údajně) uzavírají „elitní desetičlennou skupinu zemí“, v nichž se senioři mají velmi dobře. K tomu se já nebudu vyjadřovat, protože jsem se nikde nesetkal s oficiálním potvrzením objektivity tohoto tvrzení. V souvislosti s tím se hodí připomenou tři druhy lží:
1. Lež prostá (užívaná veřejností), 2. Lež nestoudná (užívaná politiky) 3. Statistika (zneužívaná politiky i vědci).
Ostatně, blíže k pravdě má tvrzení, že blahobyt (?) se týká celé tuzemská populace. (opět si nejsem jistý pravdivostí), argument politiků a odborníků zní: máme nejlépe za celou dobu existence České republiky (Česka). Co vy na to?
Neumím si představit, jak (skvěle) bychom se měli, kdyby politici přestali finančně zneužívat svého postavení, zmizela korupce, finanční podvody a nestoudnost korporací, a kdyby Big Pharma přestala vydírat celé státy. A nebyla válka na Východě.
Jak to vlastně je, s námi seniory a jak to vidím já?
Je nás čím dál víc. Pravda, protože statistika ukazuje počty ve věkových kategoriích takto:
První vrchol je ve věku 35 až 49 let. Druhý vrchol je početně téměř rovnocenný a nachází se ve věku 60 až 69 let. Úsměv? Druhá skupina chce co nejdříve do důchodu. Dál to nebudu komentovat.
Stáří, to je (prý) období „předávání moudrosti a životních zkušeností“.
Láry fáry! Nikdo o naše rady nestojí! Dokonce nám stát brání v seberealizaci, přestože ještě nejsme dementní a chceme být společnosti užiteční. Mám to z vlastní praxe. Navzdory vysoké odborné kvalifikaci moje služby už vysoké školy a odborné instituce odmítají, protože prý nejsem perspektivní. Na Univerzitách rozvinutých zemí vítají tzv. zvané řečníky - seniory. U nás mně i mému případnému zaměstnavateli hrozí sankce od státu.
Zaznamenal jsem další reálná fakta v životě nás seniorů.
Díky pokrokům technologií a globální informatiky mnozí senioři ztrácí kontakt s realitou a souvislostmi. Nedivím se. Ne všichni měli počítač už před 20 roky. Dobře, existuje mnoho výjimek. Další fakt? Mladým nerozumíme, tudíž je kritizujeme. Tak tomu bylo vždy. A do třetice? My senioři bychom si měli uvědomit, že v situaci, kdy je nás čím dál víc, stáváme se chtě-nechtě sociálním závažím. Střílím do vlastních řad? Ale vůbec ne!
Kde jsou kořeny intolerance ke stáří?
Myslím, že příčina není v tom, že senioři „mladším ujídají chleba“, ale v realistickém pohledu mladé generace a následně její produktivní části, do vlastní budoucnosti. Mládež se seniorům podvědomě vyhýbá, protože si nechce uvědomit, že vidí vlastní perspektivu. Na to je přece času dost.
Sám si uvědomuji, že nás seniorů je opravdu hodně. Potkávám mnoho vrstevníků v městské hromadné dopravě i v autě, v supermarketech a obchodních centrech, dokonce (naštěstí) v městské vědecké knihovně. Dívám se na ně i do tváře a uvědomuji si, že řada z nich je nemotorná a sešlá věkem. Připouštím, že mi to někdy není příjemné, nikdo se nechce koukat na cizí problémy, protože si uvědomí ty vlastní a fakt, že možná, nebo spíše „asi dopadne stejně špatně“. Stejně tak připouštím, že ne všichni vrstevníci se chovají slušně, společensky, příjemně. Nicméně úplně stejně to mají i ti mladší, když se snaží seniory ignorovat. Neodsuzuji to. Vysvětlení výše.
Realita?
Mnozí senioři jsou opuštění, tak chodí do OC, do knihoven a seniorských klubů, aby nebyli sami doma nebo s ostatními v senior house, nemluvě o LDN. Ti z nás, co jsou soběstační chodí nakupovat. Logicky pátrají po slevách. Logicky - neumí si vybrat. Přitom se často špatně pohybují. Staří muži pasivně doprovázejí partnerky. Překážejí a zdržují ty mladší. Očekávají, že mladší na ně budou brát ohled. Většinou marně. Vyžadují přednost u pokladen, bývají agresivní. Neumí si o přednost příjemně a slušně říci. Naučil jsem se to. Usmívám se (pod fousy), tvářím se vstřícně, požádám o pomoc nebo o přednost. Lidé reagují většinou pozitivně. Právě tento aspekt chci zdůraznit.
To, co si nikdo mladší neumí představit, je ještě horší, než co jsem už zmínil.
Je to křehkost.
Psychika, typická úzkostmi, depresemi, strachem ze smrti, nesamostatnosti, opuštěnosti, finanční neschopnosti, zneužívání, domácího násilí a šikany v rodinách.
Samostatnou kapitolou téhož jsou podmínky života v „domovech důchodců“ (senior home). Možná je to v uvedeným smyslu ještě horší, protože tam potkává senior seniora. To není jako ve vtípku kde „když potká sob soba, mají radost oba, když potká sob dva soby, tak se radost násobí“.
Shodou okolností mám dva „domovy důchodců“ včetně Alzheimer centra, blízko svého singl kamrlíku. Diametrální rozdíl, kontrast jako, jako hrom.
Jeden z nich jsem nazval „panelákový klecový (do)chov důchodů“. Prostě charita nebo sociálka. Ten druhý je čtyřhvězdičkový senior homes pečovatelskou službou. Objednejte si pronájem takového bytečku, jste v pořadníku. Možná se dočkáte, možná to už nestihnete. Možná na to máte, možná ne.
Tak přemýšlím a zjišťuji situaci. Zajímá mne to, protože domácí péče, inu možná, ale nejprve je nutné udělat (s nadsázkou) srovnávací studii. Přece jen „doma je doma“. To je důvod, proč senioři lpějí na vlastním bydlení navzdory nepříznivým okolnostem. Veřejnost by to měla pochopit, ne je vláčet médii.
Problém mám s poplašnými informacemi o kvalitě služeb a zacházení se seniory v některých senior home. Pročetl jsem zpovědi několika zaměstnankyň. Je to místy horor, většinou zoufalství z bezútěšnosti péče o seniory, dokonce vystavení jejich zlobě a frustraci. Je to důvod rychlého vyhoření personálu. Je to příčina problému sehnat kvalitní personál. Střídavé směny, noční jako v nemocnici, stres. Důsledkem je nezájem o tuto práci a z toho plynoucí častá (ne)kvalita části personálu. Je to práce pro ANDĚLE.
Vnímám to a je mi z toho smutno, přestože já to zatím dávám bez pomoci. To „zatím“, to je ta skrytá hrůza. Je to zdroj mé občasné špatné nálady. Naštěstí jsem celý život v kontaktu s mladšími. A jsem zvyklý pracovat s těmi, kteří mají jakési problémy. Nevadí mi „nevychované mládí“ (když to nejsou agresoři). Umím jednat se studenty na VŠ. Oni to vycítí. To je důvod, proč mi to začíná citelně chybět.
Mnoho z nás nevyzkouší, jak funguje přívětivost a vstřícnost, která třeba při setkání s dětmi vyvolá slova „to je hodná a milá babička, takovou bych chtěl (-a)“. Já mám doma babičku, která je akční, zaměstnaná, jde s módou a nemá na rodinu a na mne čas. O tom, že čas nemají rodiče nemluvě. Já, akční dědeček, jsem čas měl. Moje dvě dávno dospělá vnoučátka by na moji adresu mohla říct: „děda nás, když jsme byli malí, vozil lyžovat do Alp“.
Bohužel příliš mnoho z nás je nevrlých až agresivních ze všech výše uvedených důvodů. Jiní jen reptají a neustále si stěžují (naštěstí většinou jen mezi sebou). Drtivá většina z nás trpí nemocemi. Bohužel. Dříve nebylo tolik možností v rámci prevence jako dnes. Nebo jsme si to nepřipouštěli. Nemoci znamenají potíže a bolesti fyzické i psychické. Tento fakt si nikdo mladý neuvědomuje. Proč také, že.
To není všechno. Senioři jsou lovnou zvěří. Terčem podvodníků a šmejdů. Už se mi to také několikrát přihodilo. Mne neoblafnou, přestože jsem vstřícný od přírody. Mnozí vrstevníci na to doplatí. Těmi nejhoršími mezi šmejdy jsou? Někteří politici. Tím jsem se dostal až k problematické roli seniorů ve volbách. Roli, která je zle kritizována mnoha spoluobčany. Já si všiml odlišnosti v přístupu k volbám v obou „seniorských kategoriích“, tedy mužů a žen. Mezi staršími muži je mnoho „tradicionalismu“, který může přejít až do extrémismu. Je jasné, koho budou volit – oba extrémy z pravic a levic. Ženy jsou komunikativní a vstřícné „sladkým slibům“, vnímají image politiků, inklinují k „alfa-samcům“, k těm „zlobivým a tím přitažlivým mužům“, bez ohledu na jejich věk.
Na konci tohoto dlouhého projevu, který určitě někteří „komentátoři“ označí za slovní průjem senilního staříka, si neodpustím „poučení“. Milí senioři, chápu vaši frustraci, ale prosím, nesnižte se k tomu, volit pod tlakem nebo pod vlivem slibů a lží a agresivní rétoriky. Hlavně nevolte cizince.
Děkuji vám za pochopení. Přeji vám co nejvíc dobrých zážitků a bezpečný, klidný, dokonce snad i láskyplný odchod. To samé přeji sobě. To dá (ještě zdravý) rozum.
