Článek
ÚVOD
Čtu články o stárnutí a stáří. Ne, netrpím obsesí. Zajímají mne, protože jsem „pokročilý“ senior. Těch článků je už téměř tolik jako těch o hubnutí. Evidentně proto, že stáří je stejně nevyhnutelné jako nadváha. Objevují se dokonce články, jak jíst a zůstat štíhlý ve stáří! Zmiňuji to, protože výživa je jedna z mých profesí.
Autory článků, zabývajících se stárnutím a stářím, BYLI a i v současnosti jsou vědci, gerontologové (lékaři specializovaní na seniory), renomované nutriční terapeutky. Psychologové. Většina z nich však píše do odborných nebo vědecko-populárních magazínů. Nikoliv na blog.
Na blogu kralují „laičtí“ autoři, většinou v produktivním věku. Až v poslední době také senioři, píšící stylem „z mého života“. Kdo jiný by měl psát o tom, co to je život a jaké je „to stáří“. Čím víc článků od seniorů, tím víc se otevře jejich 13. komnata. Mimochodem, je to v televizi a podcastech oblíbené téma. Asi proto, že se často „zpovídaná“ osobnost k něčemu přizná.
Diskuze ke článkům je nesporně velmi zajímavá, ale chtělo by to všechny myšlenky a názory a připomínky dát dohromady. Vznikl by objektivní obraz, ilustrující realitu jak z pohledu mladších, tak starších seniorů. To je totiž opravdu výrazný rozdíl!
Mimochodem, velmi by to pomohlo expertům. TO PROTO, ŽE člověk v produktivním věku, dokonce ani profesionál v péči o seniory (v jakémkoliv ohledu) nemůže objektivně popisovat situaci, v níž jsou senioři. Ten, kdo neprožívá nějakou chronickou nemoc nebo třeba akutní zdravotní problém, vyžadující hospitalizaci, nemůže pochopit, co prožívá pacient v „seniorním“ věku.
Je to velmi důležité do budoucnosti, když pochopíme, že velmi brzy bude stáří nejdelším životním obdobím!
Tento fakt je vysvětlením mého tvrzení, že stárnutí a stáří je obdobím, o němž je možné psát nejen odborné články. Bylo by to o opravdovém životě. O pestrých osudech těch, kteří by o svém produktivním životě a aktuální situaci vyprávěli (psali). O životních kotrmelcích, dokonce o tragédiích. O tom, že život je nepředvídatelný přinejmenším co do vlivu vnějších okolností. Stačí uklouznout. Nezkontrolovat komín. Nejít k lékaři, když už dlouho „něco“ bolí. Nepochopit, že je třeba starat se o sebe „s dostatečným předstihem“. Nenaspořit dost peněz „na důchod“. Nemusely by to být zrovna romány.
Všichni mohou psát, pokud by se chtěli svěřit. Mnohým by to psychicky pomohlo. K tomu však musím přidat doporučení! Pište, ale pod pseudonymem. Přinejmenším v případě, že se nesnažíte najít pomoc.
Spousta slavných literátů také psala pod pseudonymem. Asi věděla proč.
Já zde psát veřejně osobní příběh nebudu.
Nebyla by to červená knihovna, ale bolestivá sebekritika. Také bych nechtěl číst ošklivé příspěvky v diskuzi. Přestože by (možná) byly oprávněné. Byl by to očistec. Nikdo nechce číst hodnocení typu „jsi lůzr“. Kdož jsi bez viny, hoď kamenem.
Co není můj sen?
Číst články plné vymyšleného optimismu o stárnutí a stáří, doprovázené fotografiemi rozesmátých babiček, objímaných dospívajícími vnučkami nebo dobrovolnými opatrovnicemi. Fotkami atraktivních, zmalovaných, štíhlých seniorek a portréty starých mužů coby důstojných osobností. Pochopitelně vědců, lékařů, umělců. Včetně těch žijících v pokročilém věku.
Život nebyl nikdy peříčko. Není a nebude. To není pesimismus, ale fakt. Samozřejmě jde o to, jak se s tímto faktem kdo vyrovná. Poslouží citát z interview se dvěma muži, uměleckými osobnostmi. Oběma je 88 let, žijí a jsou docela aktivní. Důvod? Mají stále konkrétní životní cíl, smysl života. Je to důkaz, že také oni neměli život jako peříčko zazněl ve vyjádření jednoho z nich: ve stáří musíte zahánět spoustu černých myšlenek!
Ty myšlenky se týkají blízké budoucnosti. Jsou tím černější, čím realističtěji vidíte aktuální situaci. Jsou naprosto černé v případě, že jste pesimista. Když vaše vzpomínky nejsou převážně ty hezké.
Co dělat se vzpomínkami?
Přijmout fakt, že skepse a nepříjemné vzpomínky jsou především specifikem stáří.
Naučit se s nimi pracovat nebo je zkusit vytěsnit. Pochopit, že minulost už byla a nic s ní neuděláte, ani když budete nekompromisně sebekritičtí a budete se v duchu kát. Leda byste se dokázali těm, kterým jste ublížili, omluvit. Pokud o to budou stát. Možná jim vaše omluvy přijdou přehnané, protože vámi popsané situace nepříznivě nevnímali.
Proč je problém hlavně ve stáří? Protože se okolo vás neděje nic aktuálního, nemusíte být stále „ve střehu“. Nemáte před sebou „dlouhou budoucnost“ a současnost a blízká budoucnost nevypadají optimisticky. Protože do vás média hustí jen to negativní.
Překvapující je, že vzpomínky se vynořují z paměti navzdory aktuálnímu „opotřebení“ mozku. Možná dokonce právě proto. Kromě toho v drtivé většině případů vyplují z podvědomí ve spánku. Nemáte šanci je zapudit, protože se většinou nevzbudíte. Tím, že si je zapamatujete a vzpomenete si na ně po probuzení, se problém zhoršuje. To je nutné řešit při vědomí! Jinak (asi) skončíte na antidepresivech. Na nich vzniká závislost. Atd.
Co s tím?
Nejsem psychiatr ani psychoterapeut. Nemohu radit. Četl jsem spoustu zajímavých informací o šamanech a léčitelích. Dokonce o použití rekreačních drog. Ale to je odbočka, která slouží jen jako připomenutí toho, co se mnozí pokoušejí s tím dělat. Může to, naneštěstí, souviset také se vznikem závislostí. Třeba na prášcích na spaní.
Nehledejte únik, hledejte řešení. Tak třeba? Odpusťte si. Zkuste se z toho VYPSAT! (to není překlep, mám na mysli napsat to, co se ve vás děje. Klidně to potom můžete zahodit).
Nebo to můžete poslat do tisku! Lidé mají rádi příběhy o složitých životech. Jasně, že hlavně o osobnostech. Ale nejen o nich. Zrovna jsem četl tragický příběh od jistého anonymního spoluobčana. Asi trochu nadsázka, ale obsah neskutečný.
Závidím ženám
Abychom si rozuměli, moje závist je konkrétní, ale neškodná! Ženy jsou emotivní a sdílné (navzájem). Používají se jako vrby. Muži se nesvěřují. Jsou přece v pořádku a stateční! Nemusím to dál vysvětlovat, že? Jen připomenu, že muži jsou „upřímní“ leda po „pár pivech“.
Co z toho vyplývá?
Pomáhá společnost. V případě, že je vám milá.
Život dlouhý dejž nám Přírodo
Jo, kamaráde (-ko), musíš si dlouhý život zasloužit. Pokud nejsi miláček štěstěny a nepocházíš z dlouhověkého rodu. Samozřejmě, že nikomu se odtud „pryč“ nechce. Většina se bojí. My starší víc. Nevíme totiž, do čeho jdeme. Někteří z nás čtou důkazy o posmrtném životě, stejně je to neuklidní a zřejmě nepřinese naději. Takže asi bude lepší volbou přečíst si moudra od znalce! (Osho: O životě a smrti)
Doporučuji setrvat v realitě! Vesele jen vesele vylezeme z postele!
Tak šup šup, vstávat a cvičit! K tomu přidejte přemýšlení! Nemyslím nad křížovkami, ale nad něčím pořádným! Připomenu, že již zmínění vědci a experti připomínají nutnost celoživotního učení. A jéje! Umím si představit, co si přečtu v diskuzi. No dobře, ale zde se budu ohánět připomenutím, že je jasné, že ti z nás, kdo zaměstnávají mozek nějakou systematickou činností, se dožívají vysokého věku.
Na internetu se setkávám se snahou různých institucí seniory aktivizovat a dovzdělat. Vysoké školy pořádaly (některé ještě pořádají) pro seniory tzv. Univerzity třetího věku. Chvályhodné. Na jedné jsem před pár lety přednášel.
Teď překvapení!
Vědecká knihovna v jistém krajském městě druhým rokem organizuje zdarma kurzy senioři píší Wikipedii! Neuvěřitelné. Kdybych nevěděl, co znamená psaní vědeckých článků pro nějaký časopis a neměl povědomí, jaká jsou pravidla psaní pro Wikipedii, tak bych to bral jako dobrý nápad jak seniory zaměstnat. Ono je to totiž náročné. A píšete zadarmo. Při dnešních penzích a životních nákladech to není pro každého seniora.
OPAKUJI! Senior nesmí spadnout do pasivity.
Vycházím z osobních zkušeností. Bez trvalé aktivity mentální i fyzické už bych tady nebyl. Kdyby to bylo na mně, vyhledal bych moudré, svým oborem atraktivní seniory, schopné pedagogické aktivity a angažoval bych je jako přednášející pro veřejnost. Včetně přednášek v „úschovnách pro seniory“ všech typů.
Teď vám na sebe něco prásknu. Rozhodl jsem být jedním z AKTIVÁTORŮ. V několika knihovnách po kraji se budu předvádět. Budu v balíku, už mi docházejí úspory. To s úsporami není vtip! Naneštěstí ani to, že za 90 minut přednášky 1500 Kč, z toho daň 15 %. Těším, se, kolik bude posluchačů. To těšení je satira, jsem realista. Už vím, díky psaní „mouder“ na tomto médiu, že zájem o pozitivní zkušenosti, realistická doporučení a připomenutí chyb není zájem. Tak se chystám stát motivačním řečníkem.
Jo, teď mne napadlo, že vy nevíte, kolik mi je! 79. Slovy sedmdesát devět. No a co, ještě v 75 jsem přednášel na jedné VŠ v Praze. Než mi to MŠMT zatrhlo (oficiálně nejsem perspektivní pro delší výuku). Samozřejmě to platí pro všechny staříky na VŠ.
Je mi líto, nejsem schopný článek formulovat jako krátký kurz očisty svědomí a nepříjemných vzpomínek. Píšu jen vlastní příběh a myšlenky. To, co vím jistě je fakt, že na sobě lze aktivně pracovat. Když se vám to nedaří, doporučuji požádat někoho blízkého s cílem, aby pochopil, co se s vámi děje a nepokoušel se do toho vstupovat ani s dobrým úmyslem! Je nutné ho pověřit pravidelným laskavým zájmem a nenápadnou podporou. Je totiž nutné eliminovat negativní vliv budoucích událostí.
Mezi námi? Brečet povoleno. Překvapení? Mlátit pěstmi do boxovacího pytle nepomáhá, naopak, zvyšuje jen vztek a agresivitu.
Opatrujte se! Buďte aktivní. Vyvětrejte tu mozkovou mlhu! Budete potřebovat hlavu, protože pro vás brzy napíšu další články! Ten první bude cosi jako „návod, jak se včas a rozumně připravit na důchod“. To nemyslím jako legraci ani jako satiru!
Zdroje:
OSHO: O životě a smrti. Nakl. Eugenika, Bratislava 2008
Psychologie dnes (leden 2025)
