Osobní příběh nejen o stravování v nemocnici

Už jsem NA SVĚTĚ dlouho a také se už dlouho zabývám poradenstvím ve výživě a v posledních letech píšu blog na různá témata, většinou celospolečenská. Zaujalo mne společné stravování. Také mi došlo, že veřejnost nikdy nebude (s ničím) spokojená, všechno ví nejlépe a nejraději diskutuje o tom, co nemůže přímo ovlivnit.

Když jsem připravoval souhrnný článek na toto téma, zaujala mne pacientská hodnocení stravovacích provozů několika nemocnic. Četl jsem většinou emotivní vyjádření, která v drtivé většině píší ženy. Hodnocení se pohybuje od pochvaly k odmítnutí. Logicky. Stav pacientů se liší stejně jako důvod jejich hospitalizace a doba pobytu v nemocnici. Způsob jejich stravování je překvapivě také výrazně individuální.

Osobně jsem donedávna neměl možnost posoudit stravu v nějaké nemocnici. Až před 3 roky po těžkém úrazu ve věku 75 let jsem poprvé v životě „zažil“ 10 dní nemocniční stravy. Nejenom.

Dostat se do nemocnice je v první řadě stres. Totální změna podmínek existence. Netřeba vysvětlovat, že?

Stravovací velkokapacitní kuchyně je složitá logistická záležitost. Jde o počet strávníků, mimořádná náročnost přípravy několika druhů diet a variant stravy, technologické vybavení provozu, pokrytí zaměstnanci, možnosti místních dodavatelů, finanční krytí atd. Když dva dělají totéž, výsledek se liší. Je to, jak se říká, především o lidech. Angažovaný šéf dokáže motivovat zaměstnance k odpovědnosti. Problém je kvalita personálu, není to jen neodbornost, ale také důsledky ubíjející rutiny. V neposlední řadě jsou to všudypřítomné „směrnice“.

Budu vám vyprávět:

Rozbil jsem se na kole. Celý život prakticky bez úrazu, teď hned tříštivá fraktura stehenní kosti. Inu, stáří a osteoporóza navzdory mé výživové dokonalosti. Genetika je často (většinou) působivější než snaha jedince o zdravý životní styl a výživové optimum. Odvoz na urgent chirurgie. Na pokoji provizorní fixace a pověšení končetiny na kladku. Analgetika. Umístění do následujícího dne, kdy převoz na ortopedickou kliniku. V noci? Veselo, příjem dalších úrazů. Spánek nula. Další den na ortopedii se mi podařilo vyžebrat nadstandardní pokoj (pro dva pacienty a s TV!) dokonce bez příplatku! Ten pokoj měl vlastní sprchu a toaletu. Paráda, ale pro mne bezvýznamná. Ta lepší okolnost? Byl jsem na něm sám celých 6 dní před operací. Proč 6 dní? Protože mne nemohli hned operovat, měl jsem nohu povrchově zraněnou v oblasti budoucího operačního pole. Navíc další komplikace.

Ukázalo se, že nejde jen o stehenní kost, ale také o téměř nefunkční kyčelní kloub. Pravda, už před úrazem jsem sháněl nemocnici v Praze a okolí. Tak jsem 6 dní proležel na zádech jak zraněný brouk téměř bez hnutí s nohou fixovanou pomocí šroubů v koleni a nataženou na kladce. Denní režim? Pro mne noční sovu šok. Osobní hygiena? Na gumové matraci bez pohybu? Jakási pomocná sestra ráno těsně po 6 hodině s lavorem, prý ať zkusím sám se otřít žínkou, že ještě přijde. Raději jsem to zvládl sám. Před 7 ráno snídaně! Měl jsem si to zapisovat a fotit mobilem. Nechci to dál popisovat. To byla pomsta, že jsem se stravoval racionálně a ještě jsem radil národu a repre sportovcům. Oběd česká klasika, odpoledne (!) „studená“ večeře, k pití pověstný nemocniční čaj. Nikdo se předem neptal, zda nemám nějaká stravovací omezení! Výsledek? V podstatě jsem nejedl. Nehýbal se. Nespal, byly to jakési mrákoty. Hlava mi hlásila úbytek váhy, přesněji svalové hmoty a trochy špeku. Za 10 dní (po operaci pár dní na JIP) mínus 8 kg ze 78 na 70 kilo. Při výšce 181 cm.

Co se dělo okolo? Přesněji, co se nedělo? Vrchní sestra na inspekci nového pacienta s otázkou, zda mi něco nechybí? Hahaha. Lékař na kontrole pacienta? Jo, chodil se dívat, jak se mi hojí zranění. Otázka od někoho ze zdravotníků, zda nemám nějaký problém nebo přání? Nic. Ptal se někdo, jak mi chutná? Přišla nemocniční nutriční terapeutka s otázkami, jak se má můj gastro-intestinální trakt, moje vyměšování? Chápu, moc práce, moc horších pacientů. Tak jsem po několika dnech zkusmo požádal sestru na oddělení, zda bych mohl dostat bezlepkovou dietu. Nejsem celiak, co je za problém si nechám pro sebe, ale hlavně jsem doufal, že jídlo nebudu stylem standardní levné české kuchyně jako ve 4. cenové skupině. Bylo. S bezlepkovou dietou překvapivě nebyl problém. Poté šok, co v nemocnici znamená bezlepková dieta. No dobře, jsem moc náročný a kritický. Tak jo, místy to bylo poživatelné.

Přežil jsem několikahodinovou komplikovanou operaci, protože to bylo stylem 2 v 1. Najednou kyčelní kloub a „zdrátování“ tříštivé zlomeniny stehenní kosti. Opravdu unikát. Zmíním, že primář při kontrole utrousil, že mi museli dát hodně, opravdu hodně krve, protože jsem „tekl“. Polknul jsem připomínku, že jsem upozorňoval sestry, že s tím bude problém.

Ale já se probral! Cítil jsem, že ze mne není dement. První 3 měsíce jsem byl mentálně trochu „omezený“, ale po 6 měsících zpět ve formě jako před úrazem. Po 6 měsících jsem začal chodit na delší procházky, doma opatrně cvičil. A psal odborný text pro další knihu. Do roka a do dne jsem začal zase chodit do fitness centra! A v létě kolo!

No jo, já vím, tak dlouho se chodí se džbánem… navzdory tomu předloni za sezonu 700 km (no jistě, mám elektrokolo), loni 800 km. A to trvá dodnes. Už to budou od úrazu téměř tři roky, tak hurá! Píšu články na blog a dokonce přednáším „pro lidi“, a to mi bude 79.

Nevím, jak to chodí v jiných nemocnicích, ale já jsem cítil, jak nás seniory vnímají lékaři, když je vám 75? Nebudu to psát! Oni byli očividně rádi, že jsem operaci přežil a zůstal při smyslech! Nic jiného je nezajímalo. Chápu. Ani je nenapadlo ze mne na stará kolena a kyčle udělat šviháka lázeňského. Ostatně, mne to nezajímalo. Vystačil jsem si doma a s mými aktivitami, proč riskovat další turnus společného stravování, že?

Inu, mohl bych vám, jak jsem inspiroval ortopedy k pokračování průzkumu mého celkového zdravotního stavu. Tolik „rentgenového záření“ si neumíte představit. To je nějaká obsese. Co kontrola, další RTG, sestry vás tam nekompromisně naženou. Doplňkový vyšetření, inu, stařík. No sláva, srdce „ojeté“ (sono), kardiolog se nabízel, že se v něm trochu pošťourá, já nezájem. Pooperační plicní infekce, další RTG, masivně ATB. Z mé strany samoléčba probiotiky. Ale rozjel se problém s varixy v důsledku operace, zraněná noha má evidentně poškozené cévní zásobení a pocuchané úpony svalů stehna. Doporučení? Tak si zajděte na cévní. Jasně, konec život strávím střídáním návštěv lékařů specialistů a fitcentra. A bum – před půl rokem ischias (lumbago). Urgent. Další RTG. Neuroložka. No ta páteř, váš věk, vyosená pánev, osteo, tak nashle. Dáte si rehabilitaci.

Tak jsem to konečně pochopil! Jakmile se váš zdravotní stav nějak rozhodí, spustí se proces dalších obtíží.

Poslední kontrolní RTG kyčle a stehna? Strach, zda moje sportovní snažení nemá vedlejší účinky. Paráda, všechno O.K. Ironie? Za týden silná bolest kolene zdravé nohy. Logické, že? Chůze pro bolest vyloučena.

Co teď? Urgent ortopedie, strach, že koleno je kaput. Další RTG! Ortoped: koleno je O.K., to je od páteře. Náznak starosti o pacienta, který se do ordinace sotva dobelhal? Ani náhodou. Další doporučení na rehabilitaci. Zprvu úleva, nebude další operace. Koleno bolí jako čert a řešením je rehabilitace? O.K. Vstupní prohlídka za 2 měsíce! To je horší než černý humor! Stres jako hrom. Jsem totiž sám…

Jak to dopadlo? Jako v pohádce! Sám si vařím, sám si peru, sám se vykurýruju! Jsem koumák, původně sportovní fyziolog, biochemik a výživář. Prozkoumal jsem celý internet. Takže? Vymyslel jsem osobní péči a „imitoval“ rehabilitační terapii, cvičení a masáž vlastními postupy a prostředky, a za měsíc jsem se dostal téměř do optima. Ale ještě musím podruhé za revmatoložkou, protože už druhým rokem fibromyalgie. Naštěstí zabírá cvičení, jízda na kole není problém, ale chůze delší než 500 m? Zapomeň!

Stárnutí nezastavíš ani sportem, dobrým jídlem a speciálními doplňky stravy. Život není peříčko. Je to na genetice a sebepéči. A na Osudu.