Článek
Stalo se (sobecky mluvím o sobě), co se stát (logicky) muselo. Zestárl jsem. Nicméně hlava funguje, vymýšlí, uvažuje logicky, dokonce tvoří, protože umí používat fakta. Disponuje totiž životními zkušenostmi, které mladá generace teprve sbírá. Naneštěstí, v mém případě, znalosti a zkušenosti už nemůže studentům VŠ předávat. Státní instituce to zakazují.
Kdo vlastně jsme, my senioři?
Sociologové zjistili, že jsme velmi různorodá skupina ve společnosti. Začali nás tudíž „škatulkovat“ podle věku. A vida! Společenský, především však technologický vývoj, zasáhl také do oblasti, kde se to neočekávalo. Mezi seniory. Nejnovější statistické šetření to prokázalo. Konkrétně 40 % seniorů nad 65 let má chytrý telefon s internetem, nějaký telefon prakticky všichni. Dokonce celých 35 % seniorů nad 75 let používá internet. V této kategorii naopak téměř nikdo nesleduje sociální sítě. (zdroj: Senioři v datech 2023, Český statistický úřad).
Poplach ve světě i v Česku
Nebude trvat dlouho, kdy každý druhý občan každého „rozvinutého“ státu bude senior. Jasně, v tuto chvíli přeháním. Záměrně. Zatím to je maximálně každý třetí. Kňourání? Státní kasa to neutáhne! Buďte v klidu! Noví senioři si penzi zaplatí ze svého! Budou od útlé dospělosti makat, platit daně a sociální pojištění, splácet hypotéku (asi už jen někteří) a k tomu spořit. Upřímnou soustrast, budoucí senioři.
Paradox současnosti
Mnoho lidí produktivního věku stejně jako mládež, si pod pojmem senior/seniorka představí nemohoucí osobu, vyžadující pomoc okolí a péči odborníků. Přitom realita je velmi rozmanitá. Nejjednodušší, přesto problematická, je definice na základě věkových kategorií. Senior je jedinec, který překročil věk 65 let. Ti nad 75 let jsou tzv. older people, nebo older adults (starší lidé, starší dospělí).
Toto škatulkování je (dle mého názoru) nefunkční, je to umělá konstrukce. Bude to tak do té doby, než se nějaké ministerstvo rozhodne „ve prospěch lidu“ a definuje práva a povinnosti jednotlivých věkových skupin seniorů. Připomenu, že něco takového už existuje, i když (zatím) v omezeném rozsahu.
Aktuální vnímání reality přemýšlejícím starším seniorem
Život osamělého seniora, o kterého ani příbuzní nemají zájem, je opravdu smutný. Senior, jehož zdravotní stav vykazuje jakési poruchy a musí navštěvovat lékaře, je na tom o další stupínek hůře. Mimo jiné proto, že většina léků má nepříznivé vedlejší účinky.
Kromě jiných pro stáří typických chorob míváme problémy „s hlavou“. Trápí nás vracející se dávno zasuté vzpomínky na okolnosti života před mnoha desítkami let. Typické je, že jsme roztržití a zapomínáme, co jsme dělali včera.
Zkusím nadsázku s cílem trochu nám ulevit od skepse. Neztratil jsem totiž představivost. Co třeba zorganizovat „bouře seniorů“? Umím si představit demonstraci, kde by převažovali ti z nás, kteří používají chodítka, nebo dokonce elektrické tříkolky. I když druhá skupina by asi byla „vyčleněna většinou“, protože si může dovolit luxus. To v našich končinách „nemá rádo“.
Proč by ta demonstrace měla být? Přinejmenším z jednoho důvodu, kterým je fakt, že tu jsme. Příbuzní, sociálka a medicína nás udržují při životě. Opravdu? Možná to jsou geny, životní styl a touha po životě, především však pocit smyslu život a osobní cíle. Činorodost.
Nyní položím tzv. řečnickou otázku: „jsme tu, žijeme, i když je to často relativní, tak proč jsme šikanováni, ponižováni a zatracováni?“
To je dáno řadou okolností, z nichž některé jsem zmínil v předchozím textu a mnoho také v již zveřejněných článcích. Stálo by za to, si je (znovu?) přečíst. Na prvním místě jsou zdravotní problémy. Nebudu je zde připomínat, všichni je dobře známe. Následuje riziko chudoby. To je docela strašák paradoxně ke tvrzení, že čeští senioři se mají v evropském srovnání docela dobře.
Pokračuje to zneužíváním, tím myslím fakt, že jsme terčem trestné činnosti včetně manipulace, stále sofistikovaněji prezentované „šmejdy“.
Překvapilo mne konstatování Českého statistického úřadu, že senioři, kteří pracují, jsou často ve vzdělávání, kultuře a vědeckých a technických činnostech a ve veřejné správě. Naopak málokdy v bankách, pojišťovnách a informačních službách.
Nepřekvapuje mne přístup ke zbytku života těch z nás, kteří se rozhodli si ho ještě užít. Někteří si koupí (nové) auto, aby mohli jezdit na nákupy a na výlety, řada z nás jezdí „na dovolenou“ do zahraničí. Proč ne, když na to mají. Chovají se tržně, tedy konzumně. Za to budou státem pochváleni.
Móda?
Odstavec pro odlehčení. Díky tomu, že jsem začal využívat MHD (a napsal o tom článek) jsem zaregistroval pozitivní jev – senioři, především dámy, dbají na způsob oblékání, dokonce začali používat sluneční brýle nejenom když svítí slunce, ale třeba i v MHD a supermarketech. Staří pánové také, ale nenosí klobouky, zato bílé kšiltovky. Pravda, když se jim podaří v MHD si sednout, nevytáhnou ihned mobily tak, jako mládež.
Kritika a sebekritika?
Zaznamenal jsem realitu v podobě zvýraznění projevů kritiky od okolí, sociálního a politického dění. Jako jeden z konkrétních příkladů připomenu nedávné kritické vystoupení směrem k politice od herce Bolka Polívky v jednom z médií. Doslova standardní je skeptické prohlášení seniorů „tohle za našich časů nebývalo, kdysi bylo lépe, tohle jsme si my jako děti nesměly dovolit“, apod. Sebekritika? Myslím, že ta nehrozí. Když ono se špatně prohlašuje, že „už nejsem k ničemu, nestíhám“, apod.
Jak si žijeme, my starší dospělí?
Už jsem zmínil výše uvedené tvrzení, že dobře. Dovolím si s tím polemizovat, minimálně v případě životů „starších dospělých“ (nad 75 let). Často jde o směs přežívání, rezignace a současně (platonické) touhy „ještě si užít života“, dokud to není na LDN nebo Alzheimer centrum.
Je to život, v němž se senior setkává s nezájmem nebo odmítáním většinovou společností, navzdory aktuální politické a společenské korektnosti. Naneštěstí to není jen nezájem. Mohu připomenout odmítání, podceňování, přehlížení, dokonce šikanu, setkal jsem se s tím dokonce u lékařů. K těmto projevům je veřejnost inspirována některými médii, v nichž čte poplašné zprávy o „skokovém vzestupu počtu seniorů“ a nutnosti nás seniory „živit a tolerovat“.
Názor sociologů
Komu je nad 70 let, dostává se podle názoru sociologů neoprávněně na druhou kolej. Osobně přitvrdím výrazem „na slepou kolej“. Viz v úvodu popsané výsledky Českého statistického úřadu. Mezi sedmdesátníky je mnoho těch, kteří na tuto situaci reagují tak, že se rozhodnou užívat si (zaslouženého) důchodu. Někteří, zvyklí celý život pracovat nebo se zabývat tvůrčí (vědeckou a vysoce odbornou) a pedagogickou činností, by podle názoru měli možnost v tom pokračovat. Nikdo, rozuměj státní orgány, by jim (nám) v tom neměl bránit.
Píšu to z osobní zkušenosti! Stalo se mi to, když jsem dosáhl 75 let. Nedošlo by k tomu jen v případě, kdybych nezrušil živnostenský list! Podnikat je totiž řešení. Naneštěstí učit na vysoké škole se ŽL nelze, není to podnikání, ale pracovní poměr.
Když tohle píšu, není to tak optimistické jako v jednom z mých předchozích článků. Takže jednou stačilo, život plyne dál a události mají ve zvyku se dít. Většinou nebývají optimistické, naopak. Řešením není nasadit si masku optimismu a sluníčkaření a používat ji jako účinnou sebeobranu. Nicméně připouštím, že mezi námi seniory se najdou jedinci optimističtí, s chutí do života navzdory okolnostem. Možná „studovali“ u herce J. Duška.
Víte, co je pro nás „pokročilé seniory“ řešením?
Smířit se se životem, tedy s realitou. Přijmout fakta a pokusit se s nimi co nejlépe vyrovnat, případně zkusit je změnit v osobním životě k lepšímu použitím legálních prostředků. Nemyslím návykové látky a sedativa a antidepresiva, fasovaná od lékařů.
Tuhle znáte? Kdo to je pesimista? No přece dobře informovaný optimista!
V dnešní době je možné všechno
Jen to nebude stylem „Ducháček to zařídí“, ale budou to současní světoví supermani, řada z nich možná už z kategorie blízké zombie a ti ostatní s diagnózou, kterou s vaším laskavým dovolením nazvu ultra-psychopat. Také v naší vládě se vyskytují senioři tohoto typu.
Společenský život
Na druhou stranu, kdo chce, nemusí být „vyloučenou skupinou“. Někteří z nás prosperují v klubech seniorů, i když jsou to převážně ženy, protože ty zůstávají komunikativní až do vysokého věku. Ony tím pádem nezemřou na „zadrženou řeč“! Seniorky, které mají to štěstí (ano lze to tak říci) že se mohou věnovat zahradě nebo dokonce „polím“, jsou spokojené odlišným způsobem než seniorky městského typu. Nakonec jsem si nechal připomenutí seniorek nestárnoucích, typ VIP.
Pochopitelně nelze paušalizovat. V řadách těch, kdo jsou na tom mentálně dobře jsou především ti, kteří byli (nebo jsou) akční a aktivní do vysokého věku, a to jak po stránce fyzické, tak duševní.
V jednom z dalších článků, zabývajících se problematikou sebeobrany před předčasným stárnutím, se o nich ještě zmíním. Ono totiž už existuje mnoho specifických postup a procedur, které opravdu fungují.
Jak nepřestat mentálně fungovat?
Připomenu jedno slovo – činorodost. Zkuste místo nějakého mozek vymývajícího bezduchého seriálu vydržet pár minut u čtení nebo sledování neuvěřitelných novinek dějin homo sapiens. Zkuste se těšit na to, co se stane, až umělá inteligence dostane pod kontrolu internet (chytrý mobil) a na těchto technologiích závislou mladou generaci. Máme se těšit na to, až moderní medicíně bude velet diagnostika pomocí umělé inteligence? Možná, protože očekávám, že bude velmi diagnosticky schopná.
Řada mých známých v mém věku (nebo o něco mladších i o něco starších) je z řad lékařů nebo VŠ pedagogů – to připomínám jen jako příklad. Mezi těmi staršími, kteří nejsou mými osobními známými jsou mediálně známé osobnosti Jiří Grygar, Radkin Honzák, Petr Nárožný, Luděk Sobota (s tím jsem se setkal osobně) a prof. MUDr. Richard Rokyta (s tím se znám osobně dobře). Tím chci demonstrovat nikoliv svoji popularitu, ale příznivý efekt nekončící duševní a tvůrčí aktivity a jednoznačně trvající životní elán, díky osobním cílům. Jinými slovy, je to absence rezignace.
Život seniorů v „hromadných zařízeních“
Už jen to, co v mediálním prostoru koluje na téma kvalita služeb v penzionech, domovech a nových „luxury senior home“, to musí v nás seniorech, žijících samostatně, vyvolat hrůzu. Jistě, média jsou od toho, aby přeháněla v popisu tam probíhajících křivd včetně fyzického a psychického týrání, jen aby si tím udržela čtenost, nutnou k zisku z reklam.
Nikdo nechce umřít, přestože je to nevyhnutelné
Málokdo se s tím smíří. A když, je to již zmíněná rezignace. V tu chvíli se konec blíží kosmickou rychlostí. Možná, že někteří z nás spoléhají na „víru“, v níž někdy figuruje například jiná dimenze, paralelní vesmír, nesmrtelné vědomí nebo dokonce reinkarnace. Milí senioři, držme si palce!
