Článek
Už zase senioři? Téma, které frčí a generuje vysokou čtenost. Tím stoupá pocit důležitosti pro autory.
Proč nikdo nečte moje články o stravování, dokonce ani o stravování seniorů? Škoda, věčná škoda – vaše. Dobře, nasadím jinou taktiku. Konkrétní seznam, co použít ke zlepšení stavu. Pro ty, kterým dojde, že to stojí za to. Nyní ale text, věnovaný nám seniorům.
Seniorů je fakt všude plno. Zrovna dnes další článek „o nás“, ale jako vždy stylem „o nás bez nás“, nikoliv „od nás pro nás“! Někdo začít musí!
Zkusím to v duchu parafráze sloganu „národ sobě“, takže jak to bude?
Senioři sobě!
Nebojte se, proberte se. Nečtěte hodnocení seniorů od mladších autorů. Nebo jinak. Zkuste napsat něco vy o „těch mladších“. Jen prosím ne v negativním duchu. Zloby a nenávisti je na světě víc než dost. Klidně pište o roztomilých vnoučátkách, jimiž jste obklopeni (?) a z nichž rostou zlobítka a hajzlíci. Nebo napište o realitě vlastního, protože aktuálního života. Na Seznam Médium potom bude veselo, to mi věřte. To proto, že se dá čekat, že jinak to napíše aktivní senior v luxusním privátním senior resortu, a naopak odlišně vám bude vyprávět o svém životě nemocný senior v Senior a Alzheimer Home, dokonce ještě dramatičtěji jeho blízcí, pokud ho chodí navštěvovat do odlehlého státního Domova důchodců.
Nestyďte se to napsat. Nemůžete-li, požádejte o pomoc. Zkuste to. Uvidíte, že vám mladší pomohou. Nevzdávejte to. Ano, myslím tím jak vaše prezentace určené veřejnosti, tak vaše žití vezdejší v realitě běžného života.
Můj osobní příběh jako příklad?
Zaregistroval jsem se, po desítkách let činnosti v mém pracovním prostředí, plném lékařů, ke všeobecnému lékaři. Poprvé. Chyba. Bohužel nutnost po propuštění ze špitálu po těžkém úrazu. Dopadlo to tristně – mladý lékař, z jehož chování jsem na první pohled vyčetl jeho „soud“. Úplně slyším jeho mozek, jak myslel: „to zas bude vopruz, bude chtít zachránit, není jen po úrazu, určitě je také nemocný i jinak a já pro něj vlastně nemohu nic udělat. On bude dělat problémy - tak to dělají všichni senioři v čekárnách a ordinacích. Prý. Nechci ho tu vidět. Budou s ním problémy“.
Navzdory tomu, že o mně naprosto nic nevěděl. Já ho viděl poprvé, mlčel jsem, neměl jsem tušení, co se bude dít. Viděl mne poprvé, ani si nepřečetl výsledky mé první návštěvy u jeho kolegy. Nezajímalo ho to.
Jak to bylo dál? Byly problémy. Jak jinak. Ale s tím mladým doktorem. Nebyl připravený na inteligentního akčního seniora, kterého ten úraz neodepsal.
Pokračování?
Poprvé v životě jsem zažil ponížení. Pacouš na odstřel. Naštěstí jsem se z toho nakonec nesesypal, včas jsem změnil všeobecného lékaře. Štěstí! Náhoda? To nebyla náhoda, protože jsem si ho sám našel. Štěstí bylo, že jsem našel normálního, vstřícného lékaře ve středním věku. Žádné mladé koště. Ulevilo se mi neskutečně. Pokecali jsme, zasmáli se všichni i se sestrou. Měl jsem možná výhodu, protože si vzpomněl „kdo jsem“. Totiž bývalá mediálně známá osoba. Není všechno špatně. Jen to člověk nesmí vzdát.
Tak teď zase ze života obecně
Lékaři jsou jednou z tzv. pomáhajících profesí. Náročné. Velmi. Prospěšné? Hodně. Až na to, že ten, kdo pomáhá, musí to umět, musí být vstřícný a chápající. Prostě empatický. Moje původní povolání bylo a v omezeném rozsahu stále ještě je hodně o empatii, protože o pomoci.
Pracuji, no fakt - ale mám to jen jako koníčka! Začal jsem „nenápadný průzkum“ života seniorů v několika Senior homes v rámci aktivity, cílené na kvalitu vody. Čekala tam na mne „škola života“. Ona je to škola o životě seniorů očima aktivního seniora. Jsem ten, kdo to vidí nezaujatě, objektivně, umí se díky svému věku vžít do myšlení „chovanců“ (pardon, klientů). Jsem ten, kdo může mluvit jak s nimi, tak s vedením zařízení. To mi umožňuje myslet a psát objektivně.
Teď něco na první pohled „mimo“
Přiznávám, že koukám na Netflix. Dá se vybrat, hlavně to nejsou samé reality show o všech možných druzích vaření! Tak třeba „Problém tří těles“. Pravda, kdo tu trilogii nečetl, často se v tom ztratí. Ale o to nejde. Mimozemšťani nás našli a prohlásili nás „jen za hmyz“.
Proč to připomínám? Možná vám to už došlo? Ano, už delší dobu si připadám jako jeden ze seniorského (hmyzího) mraveniště. Hemží se, kupodivu jsou mnozí stále ještě inteligentní a hlavně – dokonce vás, vyšší, rozuměj mladé organismy, umí i štípnout!
Takže co dál?
Nebojte se žít. Máte nárok. Nebojte se požádat o pomoc, když nemůžete. Nikdo (doufám) neodmítne, výjimečně ten, kdo špatně skončí, to mi tedy věřte.
Nikdo neví, že ve vašem životě se stala řada nepříjemností. Překonali jste mnoho problémů, ostatně, jinak byste tu nebyli. Ale ty problémy nutně zanechaly následky. Navzdory tomu vy tu stále jste. To je přece dobrý výkon, ne? Nemusíte pracovat. Fajn. Ale to neznamená, že nemůžete být aktivní!
Když to v našem životě už moc nejde, nebo to jde špatným směrem, nás to nepřekvapí, my to známe. Nepříznivé okolnosti se šíří (včetně příbuzných, kteří nemají zájem), ale já? Já si říkám, že se nedám. Jde to, i když, pravda, dře to. A co vy?
Komunikujte, milí kolegové, což neznamená kritizovat, láteřit, vztekat se a prudit okolí se slovy to by se za nás nestalo, to by nás rodiče přizabili a stát zavřel. My totiž nemáme tušení, co mladé čeká. Raději si to ani nepředstavujme. Ostatně, to se nedá. Vývoj jde rychle „někam“, takže málokdo si umí představit kam. Inu, do….jiné dimenze?
Pochopte, že kdo z mladších se na nás dívá (pokud nás jako obvykle neignoruje), uvědomuje si aniž by chtěl, že se dívá na svoji budoucnost. To je důvod, proč nás ignoruje.
Pochopte, že kdo se dívá na svoji na první pohled nepříjemnou budoucnost, ten se k nám nebude chovat mile a vstřícně. Proto nás raději nevidí. Smutné je, že často se nám totéž děje dokonce i v rodinách. Nevadí, že nás seniory mladší okolí ignoruje. Bude to tak do té doby, než požádáme o podporu a pomoc. Nebojme se, to nejhorší, co nás potká je nezájem. No a co? Lidé nejsou andělé a mládež nejsou andílci.
Největší dar, vlastně elixír zbytku života, který si každý senior může dát sám sobě? Smířit se s realitou, ale rozhodně nerezignovat. Zoufalství ze zjištění, že „tohle už nemohu, toto mi nejde, musím to dělat jinak nebo raději vůbec“, na toto zapomeňte!
Stáří není životní styl, který lze popsat „už to nějak doklepu“.
Senior nemusí závidět mladým, že mají život před sebou. Stačí sledovat dění na internetu. Zmatek ve školství, agresivní žáčci, nepřizpůsobiví, pomstychtiví, zmatek s vlastní identitou i sexualitou, vygumované mozky sociálními sítěmi? Navzdory tomu mnoho mimořádně nadaných mladých, mnoho z nich úspěšných ve světě. Mnozí, kteří by v krátké době mohli změnit svět k lepšímu. Možná.
Život totiž není o ničem jiném než o tom, že - možná… možná jednou…
Jsou to mladí, kdo bude mít hodně problémů, asi horších, než jsme zažili my. Život nebude peříčko.
Životní optimismus seniora nelze popsat slovy „nějak bylo nějak bude“.
Tak do toho, kdo to nezkusí, nic nezkazí, ale také nic zajímavého nezažije!
Žádost ke čtenářům:
Chápejte tento článek jako ESEJ. To je v podstatě druh literatury, trochu střihnutý vědou. Přemýšlejte o jeho obsah, nikoliv o tom jakou kritiku napíšete. Negativismus poškozuje duši. To mi tedy věřte.
