Článek
Evoluce lidského druhu je umožněna evolucí kulturní, sociální, ekonomickou a technologickou. Jenomže v mnoha aspektech nejde o proces prospěšný, spíše je to opak, tedy devoluce. Vysvětlení pohledem přírodních věd? Devoluce je proces, v jehož průběhu dochází k regresi. Znamená to návrat do minulosti. Navzdory všem technologiím.
Ano, jde o důsledky hříchů, které konají a k nimž nás motivují ti, kdo myslí jen na vlastní prospěch. V konečném důsledku je to Nový světový řád.
Bobtnající sváteční spotřebitelské orgie jsou opakem duchovního rozvoje. Proklamované vánoční tradice jsou zástěrkou před beznadějí, přitom výsledkem neuvědomělé snahy společnosti definitivně neztratit iluze.
Jde o pokus zapomenout na starosti, strádání a úzkosti a nově na strach z blízké budoucnosti. Historici připomínají, že (jakékoliv) oslavy provází lidstvo od počátku jeho existence, cílem je relaxace a mentální detox. Říká se, že nejen prací a starostmi živ je člověk. Lze tedy mluvit o psychohygieně? Teoreticky určitě. Spíše však jde o to, najít optimální formy relaxace a detoxu.
Ano, snažím se připomenout rizika a důsledky veselí, a to především v případě, že jeho součástí byly postupy a prostředky ohrožující zdraví. K nim se společnost uchyluje pod tlakem eskalujícího napětí, kdy tradiční způsoby už nevedou k potřebnému efektu.
Aktuálním strašákem je z pohledu klerikálů ztráta víry, pro agnostickou veřejnost je to syndrom vyhoření. Zaznamenal jsem pandemii tohoto stavu. Ten se šíří stejně jako infekce, stejně tak má kořeny ve stavu společnosti. Psychologové situaci vysvětlují celospolečenskými změnami, především rostoucím tlakem na výkon, nejde však, sportovní terminologií, o objem, nýbrž o rostoucí intenzitu, na kterou není většina z nás dostatečně adaptovaná (trénovaná). Už to není ohrožení uštvaných manažerů, ale také zdravotníků (lékaře a především sestry), učitelů a všech vývojářů. O to větší paradox, čteme-li o přezaměstnanosti. Nemohu si pomoci, ale v tuto chvíli myslím na státní instituce.
V kontextu s chronickým přepracováním a syndromem vyhoření musím připomenout aktuální politickou situaci, totiž stávky a protesty výše zmíněných odborníků, konkrétně těch, kteří jsou státními zaměstnanci. Řešením je podle názoru odborů výrazné zvýšení mezd. To je tragický omyl! Ten, kdo je zcela pracovně vytížen, nebude za víc peněz pracovat za dva. Když se o to bude hodně snažit, jen urychlí vznik syndromu vyhoření, přičemž v průběhu jeho vzniku může generovat fatální chyby ve své činnosti. K tomu není třeba nic dalšího dodávat.
Zmínil jsem duchovní vůdce a klerikály
Mnoho psychologů, filosofů, historiků a futurologů analyzuje stav moderní společnosti po duchovní stránce. Mnozí z nich spoléhají na náboženství, to znamená na Boha (bohy). Aktuální střet civilizací ateismus rozhodně neodstraní. Z dlouhodobého hlediska je to potvrzení faktu, že historie se opakuje, mění se jen kulisy. Zdá se, že lidstvo je nepoučitelné, důvod však není jasný.
Na tomto místě připomenu výsledky neoficiální studie, provedené s dobrovolnými respondenty Kristynou Janečkovou z University Palackého. Výsledky totiž naznačují, že s českou společností, která je jednou z nejméně věřících, to není až tak zlé, jak by se mohlo zdát. Průzkum je cílen na přístup veřejnosti ke smyslu života. V souvislosti s výsledky však musím upozornit, že s nejvyšší pravděpodobností odpovídali převážně jedinci, kteří patří k lépe intelektuálně vybavené části veřejnosti.
Pět nejsilnějších zdrojů smyslu života:
Morálka, tedy moralita a jasná pravidla
Péče, tedy pomoc druhým a prospěšnost
Zábava, tedy radost a zábava
Společenství, tedy blízkost k druhým a přátelství
Rozvoj, tedy cílevědomost a osobní rozvoj
Pět nejslabších zdrojů smyslu života:
Explicitní religiozita, tedy náboženská víra a vztah k bohu
Spiritualita, tedy subjektivní přístup k „vyšším silám“ (duchovním, mentálním)
Sociální angažovanost, tedy aktivní zastupování veřejného blaha a lidských práv
Tradice, tedy udržování osvědčených a známých postupů a zvyků
Výkon, tedy kompetentnost a úspěch
Na mne výsledky působí sympaticky, jen připomenu z mého pohledu zvláštnost, totiž že vysoký kredit morálky nekoresponduje s nízkou potřebou sociální angažovanosti a dodržování lidských práv a už vůbec ne s dodržováním tradic. A co mne podle mého názoru to nejzajímavější? Smyslem života podle českých respondentů rozhodně není osobní rozvoj a cílevědomost, to znamená nemáme snahu prosadit se v konkurenci.
To vše mne inspiruje k osobním úvahám. Začnu s nimi doslova odshora
Bůh (bohové) jsou vševědoucí a všemohoucí, možná dokonce dobrotiví. No, i když, tak jednoznačné to není. Určitě spolu se mnou začnete přemýšlet o významu existence a konání křesťanského Boha. Ale v této oblasti se necítím dobře, nejsem v tom odborník. Zato se chci s vámi podělit o nekonvenční přístupy.
Co by byl Bůh (bohové) bez hřešících lidí? Co je to hřích? Kdo a jak bude lidstvo hodnotit a nakonec soudit, co má znamenat vyhrožování různými tresty nebo dokonce vykonáním exekuce? Opět je logické, že „bohové všemohoucí“ uvedeného typu jsou na naší existenci závislí. Na rozdíl bohů chápajících, laskavých, tolerantních a vyučujících. Myslím, že Přírodě je jedno, zda existují Bohové.
Zdá se, že lidská společnost se bez pravidel a dozoru neobejde, stejně tak jako bez reálného řízení a světských regulací. Nicméně pouze bohové (někteří) se mohou díky lidstvu vytahovat, vyhrožovat mu, vychovávat ho, trestat ho, dokonce cíleně vyvolávat rozbroje!?
Tak dobře, víra tvá (neplést s víla) tě uzdraví. Víra není jen o bozích, ale o důvěře v bližního nebo v cokoliv a kohokoliv, co a kdo může podpořit nebo prodloužit (zdravou) lidskou existenci. Nemluvme o zázracích, ale o Osudu. Existence Osudu je zpochybňována, na rozdíl od reality genetiky, která nutně musí být jeho součástí. Samozřejmě, nejde v absolutním měřítku o nevyhnutelnost, ale přinejmenším o předurčenost.
Vidím to tak, že jenom víra nestačí. Nedělat nic a věřit, že všechno (nejenom se mnou) dobře dopadne, protože andělé v podobě sociálky nebo charity se o mne postarají, to je čirá naivita. Chápu sílu modlitby, tím více na konkrétní pomoc cílené skupinové modlitby. Také chápu, když se lidé modlí, protože tak byli vychováni nebo v průběhu života byli přesvědčeni – a protože to pro ně je úleva. Bůh (bohové) nám (možná) pomohou, protože nás milují (možná), uvědomují si, že jejich dílo rozhodně není ideální, evoluce nejde dobrým směrem, ale také proto, že kdyby nás neměli, neexistovali by. Tedy, možná s jakousi výjimkou – totiž že jejich působnost se neomezuje pouze na Gaiu (i s celým jejím příslušenstvím), ale na celý Vesmír.
