Článek
ÚVOD
DILEMA? Jak žít!
Motiv: Věnováno 150.výročí narození světové osobnosti, psychologa a psychiatra jménem Carl Gustav Jung. Nejde o nic jiného než o zamyšlení nad současným životem, nikoliv o monotematický příspěvek, věnovaný životu a dílu C. G. Junga.
Realita života? Najdeš na internetu?
Zamysleme se nad současností připomenutím toho, co se děje v médiích, určených běžné veřejnosti. Motivem pro autory při volbě témat je zaujmout potencionální čtenáře, to znamená vyhovět jejich mentalitě a zájmům. Editoři pochopitelně dobře vědí, co zaujme. Na tomto místě není důležité přemýšlet nad tím, která témata to jsou a proč. Skončí to kolovrátkem několika lehce falešných písniček. Je to pochopitelné a logické současně, protože by bylo ztrátou času psát duchaplné články nebo dokonce eseje. Problém je v tom, že rozumné příspěvky čte málokdo a nikdo je nekomentuje, protože by si to vyžádalo zamyšlení (čas) a moudrost (intelekt) a orientaci v problému.
Toto jsem už před časem pochopil díky vlastní „tvorbě“. Přesto jsem (zase) neodolal touze přemýšlet o životě.
Na druhou stranu je zajímavé číst diskuzi k některým „profláknutým“ tématům. Ta totiž často připomíná referendum a současně je to projev osobnosti a inteligence diskutujících. Je to vždy názorová džungle. Každý má vlastní, jedině správný názor. Neexistuje shoda. Nikdo není ochotný uznat chybu a ustoupit moudřejšímu, protože by se cítil ponížený a odstrčený. Tento fakt lze interpretovat i obecně, a to jako vysvětlení, proč je lidstvo v situaci „ante finem“ (před koncem).
Zpracování výše připomenuté diskuze by mohla být šance pro psychology a psychoanalytiky k zamyšlení nad původem osobních názorů a motivací je prezentovat. V kontextu s Jungem lze hovořit o vlivu „kolektivního nevědomí“ spolu s typem osobnosti diskutujícího. Jde o to, že se komentují a hejtují pouze články, které pojednávají o tématech, která zajímají veřejnost. Když to sleduji, už mne nepřekvapí, že mimořádnou diskuzi vyvolají témata, která veřejnost nemůže aktivně ovlivnit. A paradoxně se diskutují naprosté banality.
Která témata to jsou?
Zdraví fyzické i psychické, kultura, hlavně herci a herečky, rodinné seriály, filmy a TV pořady, následují jídlo a pití a „lidové“ vaření, hubnutí, ceny spotřebního zboží, bydlení, energií a aut. Samozřejmě politika, války, boj o moc, lidské tragédie, přírodní katastrofy, lechtivé zprávy a citlivá intimní fotodokumentace. Extravagance, influenceři, veřejně známé osobnosti. Tohle všechno „krmí“ lidské podvědomí a nevědomí. Nikdo z autorů článků a zpráv neočekává, že to pozdvihne inteligenci lidu.
Shrnuto – to je principiálně bulvár. Logicky, kdyby ho veřejnost ignorovala, tak by nebyl. To mluví za vše. Ostatně, lze to pochopit, protože společnost je přesycená kritickými událostmi, je nutné ulevit mysli. Vlastně je to také princip společenských setkání, oslav, svátků atd.
Jak se vypořádat s prokazatelně psychicky náročnou situací, ohrožující celou veřejnost?
Jak pochopit varování a poté řešit důsledky poškození psychiky mladé generace, realitu masové závislosti na mobilech a sítích, o níž psychologové a psychiatři hovoří jako o „dopaminové závislosti“, s níž souvisí už kdesi na netu prezentovaný „dopaminový detox“? Jen stručně - co to je? Běžné metody relaxace. Jak mohou pomoci řešit vážné problémy výjimečné osobnosti, například psychiatr prof. Horáček nebo mentální kouč Marián Jelínek, když chybí terénní, dětští a školní psychologové? A především když relativně mladí rodiče jsou paradoxně pro svoje děti inspirací k závislostem?
Na druhou stranu, člověk dnešní doby by měl „růst“, protože jinak z něj bude z vnímání jeho existence umělou inteligencí jen nějaké exotické zvíře. Přitom paradoxní je, že AI „zplodil“ člověk, který disponoval genialitou, kterou pravděpodobně zvýšil kumulací několika podobných jedinců do tvůrčího kolektivu. Skončí to jako obvykle – geniální objevy a nápady a inovace jsou dvojsečná zbraň, kdy se uplatní ostří, namířené proti svému tvůrci.
Člověk je jediný tvor na Zemi, který pod vlivem vlastní, velmi specifické evoluce, významně ovlivňuje evoluci přírody. Je snad na vině pověstná „jungovská teorie kolektivního nevědomí“? Jinými slovy – je pravda, že jednáme pod vlivem vědomím neovladatelné částí našeho lidského mozku? Viz například sklon k násilí, obecně ke zlu. I když samozřejmě jde o to, co je zlo a co dobro. Faktem je, že je to jungovské kolektivní nevědomí a archetypy, které se v průběhu historie nezměnily – a podle toho to na světě vypadá. Zlo (egoismus) žije, dobro (empatie) se hledá obtížně.
To, co mne zneklidňuje je sklon (celého) lidstva ke všem tradičním formám závislostí, které vygumují inteligenci a humanitu a způsobí humanitární katastrofy.
Existuje špetka naděje, že lidstvu „rupne v bedně“ a začne se chovat zodpovědně a s pochopením vůči sobě navzájem? Nevěřím. Člověk má zakódovanou touhu po životě (mimochodem, projevuje se to úpěnlivým přežíváním seniorů) a po vlastním blahobytu. Na úkor druhého.
Tím jsem vytvořil „oslí můstek“ k jednomu věčnému tématu, jímž je problematika zdraví a nemocí, stavu zdravotnictví, objevů v moderní medicíně, interference ze strany medicíny alternativní, tradiční východní, holistické, funkční, personalizované. Dokonce se tomu už věnují i magazíny, původně specializované na Přírodu jako takovou. Totální informační zmatek je důsledkem prezentace medicínských témat laickými autory ve veřejném prostoru pomocí desítek portálů, věnovaných v podstatě „drbům“.
Prezentují se pozitivně na jedné straně „babské rady“, na druhé neověřená teoretická řešení, kvete byznys s doplňky stravy, který je logickou reakcí na snahu veřejnosti o samoléčbu a prevenci, tudíž medicínou kritizovaný. Výsledkem je zmatek v hlavách veřejnosti a důsledkem je nezájem čtenářů o zmíněná témata. Snad jedinou „trvalkou“ je „tisíc a jeden způsob hubnutí“.
Články o zdraví a nemocech v seriózních magazínech jsou ukázkou odpovědného přístupu editorů, snahou poskytnout seriózní informace a je kontrastem téhož na internetových portálech. Interview s odborníky poskytuje jistotu serióznosti, když se zázraky medicíny střídají s upozorněními na nedostatečnou diagnostiku pro prevenci, na nejistotu dietologů a nutričních terapeutů v řešení optimalizace výživy pacientů (například dieta pro diabetiky), připomíná se bezmocnost obezitologů, názorové neshody ve farmakoterapii, když se zamlčují nebo bagatelizují nežádoucí účinky léků a jejich individuálně rozdílná efektivita a její pokles v důsledku dlouholeté aplikace a glorifikují nové léky (například proti obezitě). Na jedné straně bagatelizace už dříve prokázaných omylů a současně propagace postupů, souvisejících se snahou o longevity (dlouhověkost) a procesy genetické diagnostiky a tzv. anti-ageing medicíny (proti stárnutí).
V kontrastu s tím se na internetu stále dokola střídají redukční diety spolu se strašením před dětskou obezitou. Přitom dětská obezitologie nemá šanci pro nezájem veřejnosti (rodičů), navzdory neustálému strašení před fast-foody a důsledky fyzické pohodlnosti. Diskutují se jednotlivé druhy redukčních diet a stravovacích režimů, jimiž jsou například nízkosacharidové, hyper-proteinové, přerušované hladovění apod.
To byl oslí můstek směrem ke zdravé výživě, způsobu stravování a vaření, k tématu použití základních potravin a k jejich ceně. V této oblasti je přetlak článků a informací o receptech tradiční české kuchyně v kombinaci s naprostými kulinářskými úlety, ještě větší přetlak podcastů a kulinářských show amatérských kuchařů, přitom je zarážející, že v poslední době kuchařské umění směřuje k ortodoxní tradiční české kuchyni. Lze to chápat jako konkurenční boj mezi fast foody amerického typu a asijskými bistry s vracející se „českou kuchyní“ a domácím vařením z průmyslově nezpracovaných surovin.
Tak a teď co s tím? Co je reálné změnit? Kde a u koho hledat rozum a kdo navrhne fungující řešení?
