Článek
NIKDO NECHCE ČÍST O ZÁVISLOSTI. TO JE IGNOROVÁNÍ REALITY.
Proč SE ZABÝVAT závislostí? Tohle téma nikdo nemá rád! Dovědět se od někoho, že jsi závislý, dokonce snad od partnera, to je opravdu střela do sebevědomí. Nebo dokonce prohlásit „jsem závislý na….“ je ponižující, protože to je projev slabosti a přiznání kapitulace, je to sebeobvinění z vlastní nedokonalosti a tím neschopnosti řídit, nebo přinejmenším mít pod kontrolou vlastní život. Mnohem horší situace se vyskytuje v případě geopolitiky. Žádný stát, populační skupina, národnost, sociální skupina (např. gender identita) nechce připustit, tím méně přiznat závislost (na čemkoliv), protože je to oznámení slabosti, kterou „druzí“ dokáží zneužít. Ale to je téma, které řešit nebudeme.
REALITA? Závislí jsme všichni. Na někom a na něčem. Tak proč by to mělo být tabu?Motiv? Připustit a pochopit, že závislost není selhání, ale důsledek nepřiměřeného nebo nezvládnutého vlivu okolností na osobnost jedince.
V první řadě si připomeneme, co znamená opak, totiž nezávislost. Začnu jedincem. Jeho pocit (!) nezávislosti je zdrojem svobody, který pramení z osobního přesvědčení jsem dirigentem svého života. Tudíž nejsem pod kontrolou a pod vlivem existence a konání nebo autority jiného jedince (nebo více jedinců), což mi umožňuje samosprávu, nikoliv soběstačnost.
Co se myslí prohlášením jsem nezávislý (-á, é)? Nejprve je nutné najít objektivní definici. Například to může znamenat nechtít nebo nepotřebovat, aby mi někdo pomáhal, nebo dělal věci za mne (Cambridge Dictionary 2024, reformulováno autorem článku).
Je nezávislost produkována způsobem myšlení, založeným na soběstačnosti a důvěře ve vlastní úsudek? Pokud ano, je třeba dělat rozhodnutí, motivovaná osobními hodnotami (až po promyšlené úvaze), vyvarovat se vlivu okolností a vnějších tlaků nebo převládajících názorů.
Jsou nezávislí lidé šťastnější? Výzkum odhalil silnou přímou souvislost mezi nezávislým sebepojetím a spokojeností se životem, zprostředkovanou sebevědomím. A to jak v individualistických, tak kolektivistických kulturách. Nezávislost je většinou vnímána pozitivně, protože (údajně) umožňuje jednotlivcům přispívat k obecnému dobru a zároveň převzít kontrolu nad vlastním životem a rozhodnutími. Nezávislost lze spojit s autonomií (schopností dělat vlastní rozhodnutí) a se sebevědomím dělat věci, které bych chtěl dělat. Nespočívá v tom, že nikoho nechci respektovat nebo alespoň akceptovat jeho názory nebo chování. Na druhé straně - jen proto, že potřebuji ve svém životě s něčím pomoci, nebo přinejmenším podpořit moji snahu neznamená, že nemohu být zároveň samostatný (-á, é). Například mám potíže se specifickými dovednostmi (třeba plánování a organizace činnosti), ale to neznamená, že nejsem schopen tvůrčím způsobem pracovat.
Teď musíme připustit, že my – jednotlivci, nežijeme jako Robinson na pustém ostrově. To znamená, že jeden každý je na něčem a někom závislý. Snad je to jasné.
Pochopení závislosti. Nejprve je nutné akceptovat a chápat autonomii ve vztahu k lidem. Autonomie je podmínkou osobní integrity a ve vztahu k lidem také vlastní soběstačnosti. Jednotlivci by měli chápat, že je nutné se v rozumné míře spoléhat na ostatní, aniž by jimi nebo jejich názory byli zásadním způsobem ovlivňováni. Vzhledem k tomu, že většina lidí byla vychována nedokonalými „pečovateli“, je dosažení pocitu dostatečné autonomie téměř nemožné. Ti, kdo vyrůstali s rodiči, kteří se jim téměř nevěnovali a byli hrubí a emocionálně nezralí, mohou v dospělosti zjistit, že jsou „spoluzávislí“ nebo „proti-závislí“ (viz níže).
Vzájemná závislost. Lidé jsou nastaveni tak, aby toužili po spoluexistenci a soužití, to znamená život v komunitě. Neexistuje zdravý způsob jak prožít život bez nějaké formy spoléhání se na ostatní. Vzájemná závislost nastává, i když je člověk schopen realizovat svůj osobní potenciál, ale přitom má kontrolu nad vlastním životem, což neznamená, že zároveň nemůže vycházet s ostatními lidmi a nějakých aspektech života se na ně spoléhat. Tomu se říká přistupující myšlení. Tací jedinci jsou soběstační, když být mohou, ale když nemohou, cítí se pohodlně navzdory tomu, že si uvědomují, že jsou zranitelní a budou potřebovat pomoc. V mezilidských vztazích je nutné alespoň orientačně určit zdravé (osobně všemi stranami přijatelné) množství dávání a braní.
Spoluzávislost. Spoluzávislí lidé se příliš spoléhají na vztahy a investují do nich víc, než dostávají. Často se tak chovají ze strachu z odmítnutí nebo opuštění. Nejsou sebevědomí, proto spoléhají na ostatní. To vede ke vzniku nezdravé závislosti, tím k riziku manipulace s jejich osobou, může to zavinit převzetí cizích názorů a dokonce i činů, které by v případě zdravého sebevědomí neprovedli. Protože nemají odvahu říci NE! Mají sklon se zalíbit, protože očekávají bezpečí nebo hmotnou podporu.
Jsem závislý na někom? Většina lidí vnímá realitu spoluzávislosti spíše podvědomě, proto existuje speciální program o 12 krocích, který má pomoci s tímto fenoménem se vypořádat. Méně známý je koncept, označený jako proti-závislost. Co to je? Ti, kdo jsou spoluzávislí, často mají obavy, že se nebudou moci spoléhat na ostatní! Jsou stresovaní strachem ze spoléhání se na ostatní. Proto jsou často nedůvěřiví a trpí nedostatkem intimity. Proti-závislí nedůvěřují ostatním a bojí se následků svého jednání. Odmítají požádat o pomoc i když je to rozumné a snaží se být zcela soběstační. Fungují alibisticky a vyhýbají se konfliktům za každou cenu. Mají strach z intimity, proto se snaží nenavazovat hluboká pouta. Často na sebe jsou přísní a současně mohou pociťovat extrémní pocit osamělosti a trpět depresemi. V podstatě nerozumí sami sobě, ale navenek se zdají být silní a nezávislí, protože zakrývají svoje problémy. Mohou se potýkat s úzkostí a zpochybňováním jednání a motivů jiných lidí ve svém životě a neustálým nutkáním být velmi schopni a nikdy nedělat chyby. Touží po spojení, ale cítí stud za to, že ho potřebují.
V případě jedinců, kteří se snaží být nebo jsou výrazně nezávislí, to u nich může vyvolat pocit izolace, takže se budou potýkat s problémy ve všech druzích vztahů.
