Článek
ÚVOD
TAK TO ANI NÁHODOU
Tím jsme u jádra pudla. Tvůj život není dán jen tebou samým a důsledky tvé existence, protože tu prožíváš ve vnější realitě. Člověk nemůže být zcela nezávislý na Přírodě (prostředí a zdroje – vzduch, energie, potrava) a na společnosti (lidech).
To mne inspirovalo k úvaze o tom, zda lze myslet na život v duchu „svoboda, volnost, bratrství“. Když jsem psal jeden ze svých příspěvků, v němž jsem se zamýšlel nad příčinami nepřátelství a válek, napadlo mne zcela jiné „logo“ než to, které jsem uvedl výše. Závislost, povinnost, závist a zášť.
Aktuálně je k dispozici můj článek Lidský mozek se stále vyvíjí i regeneruje, včetně starého. Jeho obsah souvisí s níže připomenutými životními okolnostmi stejně jako další, připomenuté níže.
V dalším příspěvku jsem totiž psal o smyslu a cílech lidského života. Tím jsem se dostal až k životu po životě a reinkarnaci. Aniž by to byl můj primární cíl, logicky jsem se posunul k problematice transgeneračního přenosu traumat. Jednak si ho OSOBNĚ opravdu užívám a shodou okolností jsem na youtube našel nahrávku interview s psychiatrem prof. Horáčkem (v Českém rozhlase), v jehož průběhu na toto téma přišla řeč. Proč o tom píšu? Protože existují lidé, kteří si již v dětském věku vzpomínají na konkrétní události ze svého minulého života.
Je tu stále ještě jiný nedořešený problém, kterým je evoluce člověka a jeho mozku. Jak je možné, že dodnes existují vyčleněné lokality, v nichž izolované přežívají lidské kmeny vývoje na úrovni civilizace, staré několik desítek tisíc let? Toto je pro mne záhada, jejíž vysvětlení přenechám na problém specializovaným odborníkům. Odtud však už není daleko k tématu s tím vším souvisejícím.
Myslím tím relativitu. S tím souvisí další otázka: je to, co žijeme a vnímáme, reálné? Viz spekulace typu jsme obsah nějaké počítačové hry, matrixu nebo vlastních představ.
Žijeme, nebo se nám to jen zdá?
Tak to se mi snad jenom zdá! Zdání klame tělem, řečmi, sliby, sny, na první pocit neuvěřitelnými zážitky a nemožnými náhodami. Významné osobnosti filosofie a vědy jsou přesvědčené, že náhody neexistují. Další jsou věřícími navzdory lidskému mozku nepochopitelných objevů zákonů Vesmíru.
Kateřina Málková (viz zdroj níže) si položila stejnou otázku. Je realita reálná?
Autorka se zamyslela nad otázkou, která napadne každého nejistého a citlivého člověka třeba s pomocí Schopenhauerovy knihy Svět jako vůle a představa. Autorka pokračuje takto (cit.: Jakkoli se zdá reálnost reality obsažena už v jejím názvu a tudíž moje otázka zní jako pleonasmus podobně jako „skleněná sklenice“ myslím, že je na místě. Jen musíme lépe vysvětlit pojmy realita a reálný. Nejvíce se pojem realita zdá být totožný se slovem pravda až na to, že pravda se týká spíše slov, má méně rozměrů než realita, která má čtyři, včetně času. Realita je něco, co existuje a zahrnuje všechno, co splňuje požadavek existence. Otázka reálnosti reality míří na to, co skutečně existuje a není to jenom omyl nebo přelud. Nebo zda to existuje tak, jak to vnímáme, nebo nějak jinak.
Jsou pochybnosti o realitě života v kontextu s cílem článku důležité? Jak pro koho. Jsem zvědavý, co na to vy, čtenáři. Má to také konkrétní souvislosti, hlavně s existencí (?) umělé inteligence. Viz snadno dohledatelný pojem „existencionalismus“. Dlužno připomenout, že se to týká člověka.
Co na to slovník cizích slov (a další)?
Relativita je pojem ve fyzice a filozofii, který popisuje závislost různých jevů na perspektivě nebo vztažné soustavě pozorovatele.
Nyní nejprve existenciální myšlenky (otázky)
Absolutní nezávislost na realitě života a okolnostech žití, jak jsme si už řekli, neexistuje. Nabízí se následující otázky:
Co a kdo (a proč a jak) nám mluví do života? Osud, například? Za jakých okolností má život smysl? Čí život má smysl? Na kom a na čem závisí lidský život?
Připusťme, že život je realita. Přitom je to jen jeden z jevů, tvořících skutečnost. Můj život je fakt (skutečnost) pro mne, ale pro toho, kdo mne pozoruje, je to realita. Žiju v aktuálním okamžiku, v současnosti. Jsem její součástí. Ale to není všechno!
Pro toho, kdo mne pozoruje jsem realita (nikoliv duch), tedy je to fakt, že mne vidí. Důležité pro něj ovšem je, JAK mne vidí, myslím tím, jak mne vnímá jeho hlava. Když mne osobně nezná, ale něčím jsem upoutal jeho pozornost, tvoří si dojem. Pokud jsem ho něčím opravdu zaujal, začne si tvořit vlastní názor. Jenomže názor může mít až v případě, kdy spolu alespoň chvíli komunikujeme bez ohledu na to, zda naše komunikace je neverbální (beze slov) nebo verbální (mluvíme spolu). Názor na druhého člověka si lze utvořit i nepřímo, když sledujeme konkrétní projevy jeho existence (například v médiích). To ovšem neznamená, že tento názor je objektivní! Není, pochopitelně!! (také o tom jsem už tady psal).
To nejméně pozitivní, co z toho vyplývá je relativita individuálních názorů
To, co se děje v mém životě konkrétně tady a teď je pro mne objektivní realita, protože jsou to moje pocity a způsob vnímání okolí a událostí. Jak to vnímá okolní svět pro mne není důležité. Nemusím se řídit sloganem „co by tomu řekli lidi“. Důležité je, že TO, v čem žiji (fyzický svět) a to, že je to současnost.
Podle zdroje níže výraz realita znamená současnost. To jako fakt? No ano, protože realitu tvoří fakta. Tak třeba informace, že den střídá noc je fakt. Přitom je to realita, kterou nelze změnit. Zatím to funguje bezchybně, je to tedy současnost.
Evidentně žiju. To je fakt. Jak to?
Podle definice, citované ze zdroje níže, doplněné autorem článku, to znamená, že definovat život je výzva pro filosofy. Částečně proto, že pojem život je vnímán spíše jako proces než látka (materie, hmota) nebo konkrétní objekt. Buňky i atomy v živém organismu se stále vyměňují a život se stále přizpůsobuje realitě a přitom svojí existencí ovlivňuje životní prostředí.
Cílem různých definic života je sjednotit představy, co ten pojem znamená. Týká se to také spekulace o (možném) mimozemském životě. Výjimečně se pojem život využívá i v bioetických otázkách, třeba v kontextu s potratem, kómatem a eutanazií. Z praktického pohledu je mnohem zajímavější problém definice vědomí.
Daleko validnější informace nabízí popis, převzatý ze zdroje níže.
Život je charakteristika rozlišující objekty, ve kterých probíhají signální a sebe udržovací procesy od těch, ve kterých takové procesy neprobíhají. Buď proto, že ustaly (smrt) nebo proto, že objekty ty procesy postrádají - jsou neživé.
Život je jedinečná forma existence hmoty, odlišující se od toho, co je neživé, ve svých základních vlastnostech. V organismech probíhají následující procesy:
- Metabolismus (přeměna látek)
- Dráždivost (citlivost na vnější podněty)
- Reprodukce (v níž je důležitá dědičnost)
- Evoluce (to je vývoj jedince = ontogeneze) nebo druhu (fylogeneze).
Definice života může být založena na více principech aneb sedm pilířů života:
- program (myslím, že to má znamenat obsah a smysl nebo cíl života)
- improvizace
- kompartmentalizace (rozdělení do oddílů)
- pohyb energie (metabolismus)
- regenerace (včetně rozmnožování)
- schopnost adaptace (přizpůsobení, evoluce)
- ohraničenost (limity)
Zdroj: enviwiki.cz/wiki/život
V následujícím textu pokus o jinou definici od autora článku (parafráze ze zdroje níže)
Život je v časoprostoru souvislá entita hmotných struktur a jejich interakcí, která samovolně směřuje k růstu v sobě obsažené hmoty a k poklesu její entropie na úkor (hmoty i entropie) svého okolí.
Ještě poslední zdroj a citace z něj o významech života (pro lidi vůbec a pro biology zvlášť, jsou-li jaké) nebo o významu slova život. Důsledkem je otázka, zda pojem život je smysluplný. Představa, že život je precizní vědecký pojem, není oprávněná. Život vědeckým pojmem není a biologie se otázkou „co to je život“ nezaobírá.
Život je řízen osudem? Co je Osudem lidstva? Paradox existence lidstva? Člověk stvořil Boha a našel pro něj poslání – církev.
ĆLOVĚK PROSTĚ MUSÍ NĚČEMU, KDYŽ UŽ NE NĚKOMU, VĚŘIT.
