Článek
Prožil jsem pod „vedoucí úlohou Komunistické strany“ 33 let a tyto pocity nesdílím. Jistě, nehladověli jsme, základní potraviny byly téměř vždy. Žili jsme si svoje spokojené životy, nic jiného jsme neznali. Jednou nebyl prášek na praní, pak třeba toaletní papír („Jakeši, Jakeši v přestavbě máš zádrhel, nejsou vložky mezi nožky ani papír na pr*el“), ale to český kreativní člověk vždy vyřešil. Samozřejmě to bylo lepší než za nacistické okupace nebo v 50. letech, ale i tehdy se lidé snažili žít normální a spokojené životy. Někomu vyhovoval život v 70. a 80. letech na krátkém řetězu s plnou miskou a ty denní kecy v televizi o úspěších budování socialismu ignoroval. Ale nejsme všichni stejní, někdo chce žít bez řetězu a starat se o sebe a svou rodinu sám.
Pak konečně přišly devadesátky a svoboda. Klaus „zhasnul“ a rozjela se privatizace. Ti, co měli z podvodů a šedé zóny peníze, toho využili a postupně se z nich stali miliardáři. Probíhala válka gangsterů a mafií, někdo prohrál, někdo vyhrál. Někdo z nich je už v pekle, někdo to naopak dotáhl až do nejvyšších exekutivních funkcí. Tohle všechno lidem právem vadilo a vadí. Hledat viníka můžeme, ale zpátky se to už vrátit nedá.
Ale i my obyčejní lidé jsme dostali šanci. Mohli jsme si dodělat školy, na které jsme se za totality nedostali, naučili jsme se cizí jazyky. Díky tomu jsme se mohli prosadit v zaměstnání i v soukromé činnosti. Někdo toho dokázal využít, někdo ne. Pro ty méně úspěšné je tady velmi silná sociální síť, možná až tak silná, že nenutí lidi starat se o sebe a raději zneužívají peníze z daní ostatních. To samozřejmě neplatí pro invalidy, nemocné, samoživitelky, ale jsou zde i jiní.
Přesto nyní žijeme ve skvělé době a ve skvělé zemi. Patříme mezi bohaté státy, naše životní úroveň je historicky nejvyšší, máme také nejvyšší poměr důchodů k platům a mzdám. Od revoluce naše vesnice a města rozkvetla, místo šedě a oprýskanosti vidíme krásu a barevnost. Z komunistické kalamity po kyselých deštích se už naše hory, lesy a řeky vzpamatovaly. Můžeme cestovat a poznávat, jak se žije jinde a porovnávat. Chápu, že ten, kdo nechce cestovat, protože má jiné priority, věří, že jsme někde na úrovni Somálska. Pravda to ale není.
Jsem důchodce a dávám přednost současné svobodné a demokratické společnosti i s jejími chybami a volím ty, kteří chtějí, abychom se přibližovali k Západu a ne ty, kteří nás chtějí nasměrovat na Východ. Nechci žít pod novou sovětskou (nyní ruskou) okupací ani pod diktaturou komunistů nebo nacistů. Žil jsem v totalitě 33 let a jsem vděčný, že už dalších 34 mohu žít ve svobodné a demokratické společnosti a doufám, že v ní budou moci žít i moje děti a vnoučata.
