Článek
Devadesát procent problémů si děláme my důchodci sami. Na sítích pořád čtu, jak jsme to tady vybudovali, nikdo si nás neváží a automaticky vyžadujeme úctu.
Někteří píší, jak jsme se měli za „vedoucí úlohy komunistické strany“ dobře a teď se máme špatně. Skoro to vypadá, že máme životní úroveň jako na Haiti nebo v Somálsku a důchodci tady umírají hlady. Nedávno tady byl příspěvek, že pán důchodce platí za energie zálohu 18000 Kč (nešlo o překlep) a důchod mu na to nestačí. Ani slovo o tom, co udělal pro to, aby takovou částku neplatil.
Máme se dobře, žijeme v historicky nejlepších časech, máme nejvyšší životní úroveň a nejvyšší poměr důchodů k platům a mzdám. To, že jsme byli prakticky jedinou skupinou, které byla dorovnaná inflace, nechceme slyšet. Nejde o to nekritizovat, je toho tady ke kritice dost. Jde o to nekritizovat automaticky všechno, skoro to vypadá, že někteří z neustálého nadávání mají jedinou životní radost. Každý diskutující by si měl spočítat, kolik napíše příspěvků pozitivních a kolik negativních. A rozhodnout, zda mu převaha negativních zvyšuje spokojenost s vlastním životem.
Pak se nemůžeme divit, že o nás někteří mladší hovoří jako o věčně nespokojených a „nenažraných“ důchodcích. Oni vědí, že už nikdy se stát o ně nepostará tak, jak se stará o nás dnes. Ty zákopy mezi mladou a starší generací nekopou ti mladí, kopeme je my. Úctu si člověk nezasluhuje věkem, ale chováním.
