Článek
Předloni se o Velikonocích se Saša natrvalo vrátila do Norska, k jejím loňským 103. narozeninám jsem napsal tento článek https://medium.seznam.cz/clanek/petr-hejna-4-dubna-se-doziva-103-let-nase-nejstarsi-herecka-ocenena-norskym-kralem-i-recitujici-masarykovi-134944
Jsou v něm i úryvky z rozhovorů, které jsem s ní publikoval a odkazy na ně. Tam, na kopci nad Oslem, ji zanedlouho opustila její psí společnice. Stále nás k sobě na ten kopec zvala, ale pořád jsme to nějak odkládali.
Sašina Jipuška, ještě na jihu Čech
V květnu loňského roku jsme se v Praze setkali s manžely z Kalfornie, kteří se rozhodli sponzorovat pět Stolpersteinů (kamenů zmizelých) na památku rodiny chlapce, po kterém mi matka dala jméno. Čtenáři si mohou vzpomenout na tento článek https://medium.seznam.cz/clanek/petr-hejna-pribeh-fotografie-s-malym-zidovskym-chlapcem-zavrazdenym-s-celou-rodinou-v-treblibnce-146074
Setkali jsme se s nimi u Nového židovského hřbitova.
Sem míří domácí i zahraniční návštěvníci
„Petře, všimnul sis toho náhrobku se jmény Myškových?“ zeptala se mne moje manželka Jana, když jsme se vraceli od Kafkova hrobu. I mne to zaujalo, ale význam jsem tomu nepřikládal, ale nedalo mi to a ten kenotaf jsem nafotil.
Když jsme se vrátili domů, vrtalo mi to hlavou a začal jsem pátrat po osudech lidí ze symbolického náhrobku. „Co kdyby někdo byl opravdu z její rodiny? Víme od ní, že o oba rodiče přišla za války,“ šlo mi přitom hlavou.
U Heleny Myškové jsem našel místo narození Vodňany, i v mém rozhovoru mi Saša říkala, že tam jezdila k babičce - to mne inspirovalo pátrat dál. Ta Helena má sice dceru Alexandru, ale Machátovou, takže úplně jiné jméno než by měla mít Saša.
Podíval jsem se i na jejího manžela Arnošta (Ernsta). Když jsem kliknul na tu Machátovou, objevila se podobenka Saši, údajně rozené Myšková. Přitom otec byl dobou Stein a ne Myška.“
U jejího otce jsem dál dohledal, že v roce 1937 požádal o změnu jména na Myška, v roce 1940 má v dokumentech uvedené židovské vyznání a v roce 1941 se nechal pokřtít. Na náhrobku jméno jejího otce není. Zda se dá dohledat jemu věnované památní místo jsem se zeptal archivářů jak v Terezíně, tak v Židovském muzeu.
Takže to bylo zcela jasné - Saša je také Židovka, otec byl Žid jak má být a matku Helenu má připomínanou na Novém židovském hřbitově. Uvedena je na náhrobku i její babička Anna, děda Ludvík, strýcové Josef a František - to jsem také dohledal a identifikoval tím rodinné vazby. Její kartotéční lístek neobsahujme číslo pracovní knížky a dole vlevo v rohu má zapsaného jakéhosi Franze s datem 6.11.1942.
Neměli jsme odvahu se naší milované Saši ptát, jak je možné, že v archivních dokumentech se nikde neobjevuje její rodné jméno Stein, kde se vzalo to Machátová, jak tu válku vůbec přežila a ani jí nejspíš neřekneme, že víme, kde je možné vzpomínat na její vyvražděnou rodinu. Mnoho Židů svůj původ skrývalo i po válce, ten strach je oprávněný, nebo možná to celé chce vymazat a jako citlivá umělkyně může žít s pocitem viny, že ona jediná přežila. Když mi namluvila intro do mé Modlitby za mír, kterou jsem pro ni složil, netušil jsem, proč tu válku až tak hluboce nenávidí a proč tak bytostně stojí o mír.
Přemýšleli jsme, že zkusíme Saše, a to velmi opatrně, naznačit, co jsem náhodou zjistil. I ze Židovského muzea mi přišla rychlá odpověď, plně potvrzující veškerá má pátrání i domněnky a naopak poděkování za má zásadní nová zjištění. A aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že různé zdroje informací o obětech holocaustu rodiny naší Sašenky se liší, takže krom toho, že již díky pátrání po osudu rodiny chlapce, po kterém se jmenuji, budou upravovat nápis v Pinkasově synagoze (k tomu již letos došlo), tak bude nutné upravit i ten o Sašině otci Arnoštovi - jednak tam má špatný rok narození a pak chybí osudové datum smrti: 31.10.1941. Místem úmrtí je ghetto Lodž.
Napsal jejímu mladšímu synovi Edvardovi, co jsem zjistil a mohlo by ho zajímat i se ho taktně ptal, zda o tom můžeme Saše říct. Zde je doslovný závěr mého e-mailu.
Jelikož s mojí manželkou si volají a také bychom ji rádi navštívili, i nás stále zve - limituje to pouze zdravotní stav mé milé, tak bychom v tom potřebovali mít jasno. Zda tedy diskrétně předstírat, že nic nevíme, nebo si naopak plně otevřít svá srdce.
Tak se omlouvám, že obtěžuji, ale ty záhady a souvislosti, které jsou od počátku, nastartovaném tím šestiletým Petrem, jsou snad mimo racionální vnímání.
Odpovědi jsem se nedočkal.
Kameny za ty oběti rodiny, se kterou se přátelila moje matka, byly položeny loni 17. září a hned po „nás“ byl nedaleko jako poslední usazen kámen na památku Pavla Tigrida. Tam dorazily i Tigridovy děti a Deborah několikrát jméno Myškových zmínila.
To už jsme věděli, že jejich matka byla Sašinou sestřenicí a tak na večerním setkání jsme si nimi o Saše popovídali. Ptaly se na ni i vzpomínaly, jak za nimi byla ve Francii, kde Tifrid žil a zemřel. Došlo i na ten kenotaf.
„Víte, nás zajímá, jestli nevíte, kdo dal na Nový židovský hřbitov tu desku se jmény části rodiny Myškových…“
„Tenkrát jsme byli v Praze a šli jsme se podívat na hrob Franze Kafky. A když jsme se vraceli, všimli jsme si pomníku se jménem Ludvík Myška. Potvrdilo se nám, že se opravdu jedná o našeho předka a tak jsme na ten starý nechali udělat nový.“
„Moje“ Jana a „děti“ Pavla Tigrida
To bylo neskutečné, i oni našli to místo stejnou náhodou. Slíbili jsme jim, že Sašu budeme pozdravovat a manželka jí zavolala. „Tak si představ, Saša měla radost, přijala to fakt s nepředstíraným zájmem a o Tigridovi mluvila hezky. Mám zavolat znovu později, má za ní právě přijít Edvard.“
Měl jsem zkraje trochu obavy. Když jsme našli pomník jejich rodiny a napsal jsem Edvardovi, že se někdy za Sašou chystáme a jestli se o tom před ní můžeme zmínit, tak mi najednou ani neodepsal. Ale Saša reagovala vstřícně.
Následně se Saša s manželkou domluvila, ať už konečně přiletíme, nic ať netaháme, místa má dost a mrazák plný. Doslova „skákala radostí“.
Hned jsme objednali letenky na nejbližší termín. Když druhý den manželka znovu volala, najednou vše bylo jinak. Jako že ani neví, s kým vlastně mluví a podobně, prostě zjevně ji synové poučili, že vzhledem k tomu, co víme, bychom z ní mohli chtít něco tahat. Přitom roky předtím jsme s ní byli v častém styku, manželka jí sehnala třeba bezplatnou lékařskou péči, vozili jsme ji na nákupy a podobně. Starší syn, disponující jejím účtem, na dálku hradil různé její pravidelné výdaje. Ale nový laptop místo porouchaného, abychom si mohli posílat i něco přes e-mail, nějak už nedostala, nebo ano, ale s omezenými funkcemi - žádné linky ani fotky nešly posílat, leda přes syna.
Saša s Janou při častém rozhovoru a vzpomínání
Takže jsme okamžitě letenky zkusili zrušit, ale už to nešlo. Když jsem o tom všem napsal oběma synům v naději, že nám něco třeba vykompenzují, tak jsem se dozvěděl pouze, že jim to je líto. Nám je toho líto víc, svým způsobem i Saši, stejně jako toho, že mi ani nepoděkovali za to, že jsem doplnil v databázi obětí nepřesné údaje u jejich dědečka.
Takže o tom, co jsem vypátral, ví u nás asi pouze v Židovském muzeu a koordinátoři pokládání kamenů (které jsem informoval) a v širém světě Saši synové a Deborah, Gregory a Catherine Tigridovy. Na relativně nedávné hrůzy nejde zapomínat a stále jsou kolem nich různá tajemství. A asi stále vládne i ten strach.
Tuhle fotografii jsme chtěli Saše předat, aby nás měla na očích, až odletíme - ale ani jsme nakonec nepřiletěli
