Jak může opice dát člověku co zabrat

Místo činu: Národní rezevace Samburu.

Již u brány kempu nelze přehlédnout ceduli, zakazující krmení volně se pohybujících zvířat. Homo sapiens, mezi něž se počítám, to respektuje, a tak krmí raději sebe. Před jedním tím krmením jsme se po ranním game drive, šli osvěžit do bazénu v kempu. Všude v keňských kempech platí nesmyslný zákaz používání bazénů po osmnácté hodině, ani zde nebyla výjimka. Letět k rovníku za účelem povalování se u bazénu přes den, značí v případě realizace obdobné zhovadilosti jistou cestovatelskou úchylku.

Po několika kachních pocachtáních v liduprázném bazénu nastal čas oběda. Vrátili jsme se do stanu převléknout se do „civilu“. Již cestou Laco před naším stanem chtivě točil na mobil kočkodany, dovádějící na plátěné střeše našeho příbytku. Poněkud jsem znejistěl poté, co jsem viděl, jak si jeden venku pochutnává na mém balení knäckebrotu, jednou z trvanlivých poživatin sbalených na horší časy (míněno tím celodenní safari, kdy vyfasujete vždy totožný lunch box se studeným kuřecím stehnem, toastem, kouskem ovoce, sušenkou a pitíčkem - vždy tím podaruji děti u silnice, jdoucí ze školy).

Po odemčení dveří stanu nás čekal víc než menší šok. Část tlupy opic si pochutnávala na mých bavorských klobásách, které jsem dostal darem před odjezdem. Okousaný fuet jim kupodivu asi moc nechutnal, tatam byl obsah mých sáčků s instantním pitím pro případ nouze, kdyby nepřízní osudu došlo pivo. Zato na Lacovi kočkodani nešetřili. Asi jim nějak padl do oka. Ono nestačilo, jak byla s dovolením podlaha znečištěna močí a  výkaly, Laco měl páchnoucí hnědavé suvenýry jak v kufru, tak nechutně rozťapkané po prostěradle kolem polštáře. Tlapková patrola opravdu nezahálela.

Nemám ve zvyku být stěžovatelem, tak jsme to svinstvo uklidili sami. Než jsme vyrazili na oběd, pečlivě jsem spojil trojici zipů, uzavírajících stan směrem k terase, velkou kovovou karabinou, kočkodany výsměšně pověšenou po demontáži během naší koupele na židli na terase. Oddechli jsme si, spláchli ze sebe opičí odér a vyrazili na oběd. Ten opět nezklamal, jak nabídkou, tak kultivovaným servírováním, předkrmem počínaje a moučníkem, stejně tak dle vlastního výběru, konče.

Po dopití místního piva Tusker, s etiketou slona, jsme se navrátili do stanu. První, kdo nás uvítal po odemčení dveří, byl proti nám prchající kočkodan. Opice, doslova drzá jak opice. A nebyl sám, pár dalších se jich zachraňovalo před námi, domácími pány, zběsilým úprkem pootevřenou pevnou celtovinou. Mně nic neubylo - nebylo taky co (to jsem nevěděl, jak bláhově se rouhám), zatímco Lacovi pár fekálií přibylo. To již jsem, trochu nahněván, požádal o jinak až mne obtěžující úklid místnosti a šel na recepci upozornit, co se děje. A hle - obdržel jsem jinou karabinu, oproti té původní opatřenou šroubovacím jištěním. Jak primitivní, avšak jak neúčinné, pokud onen pojistný šroub chybí, řekl by asi baron Rupert von Kratzmar.

Večer v bláhově naději na sklenku skotské jsem zjistil, že vetřelci mi zcizili i její zásoby, ukryté v termoláhvi, zasunuté v původní papírové krabici, která umožnila jinak pro opičí tlapky kluzký předmět uchopit.

Ranní pátrání v korunách stromů po opici po opici - lze přepokládat, že by to s nimi zamávalo jako ohnivá voda s Indiány, zbytcích papírového obalu, či snad stále plné lahvi, nebylo nikterak úspěšné. No nic, ještě že Laco, coby správný slovenský horal, vlastnící ultralight a chovající kajmana, byl vybaven tou slivkou (a nejen tou). No a Jameson od Pavlíny (oeganizátorky safari) taky pít. Desinfikovat je třeba, a to nejen po invazi z planety opic, jinak tak roztomilých a hravých zvířátek.

Video Samburu https://www.youtube.com/watch?v=ozfYbDOI6hU

Lacovi se poštěstilo další výkaly objevit, pro změnu tentokrát dobře uskladněné v batohu, až v dalším parku, takže s ním procestovaly ještě pár mil.

Věřte - nevěřte, tento případ se opravdu stal, a to v lednu 2024 československé expedici v Keni na břehu řeky Ewaso Ng´iro.